Alone in the Dark 4 – skličující bolest temnot

Hru k recenzi zapůjčila firma:

Plížím se potichu podél stěny temné chodby, zbraň svírám ve zpocených rukou. Vím, že tu někde jsou. Pokud jsem jich však probudil příliš mnoho, nebude mi revolver nic platný. Musím spěchat. Kroky mých bot se rozléhají prostorami a narušují nepřirozené ticho, které charakterizuje celé toto prokleté stavení. Proč světlo jakoby nechce proniknout chuchvalci tmy? Je to šílenství, kterému dřív nebo později propadnu…

… za rohem je jen další chodba, další dlouhá cesta do pekla. Navíc je černá, neosvětlená, tma jí prostupuje jako chlad, je tak vtírává a neodbytná. Rozsvěcuji baterku a temné stíny jakoby vykřikly bolestí a prchly do jiného úkrytu, kde se hustá tma skryla před světlem. Něco není v pořádku. Najednou to vím. Vzduch ožívá a po zádech mi přebíhá mráz. Za okny je hluboká tma a zuří bouřka. V záblesku spatřím, že již dávno nejsem na chodbě sám. Byl jsem příliš nepozorný, jsou tu. Můj výkřik zoufalství se ztrácí v ohlušující ráně hromu.

Doufám, že moje malá ukázka Alone In The Dark vám alespoň nepatrně nastínila atmosféru této hry. Jak většina z vás asi ví, první díly AITD byly základem toho, čemu se dnes říká survival horor. Nám konzolistům padne na mysl spíš Resident Evil, ale věřte, že praotcem tohoto žánru je právě AITD. Po delší odmlce několika let se Darkworks vrací s pokračováním, které se snaží vrátit na výsluní (možná spíš do tmy), které dnes okupuje Resident Evil se svými zombiemi a genetickými zrůdami. Na první pohled vypadá AITD stejně jako Resident Evil, ale zdání klame a po chvíli se mistr strachu ukazuje v plné kráse. Podívejme se tedy, čím se nám The New Nightmare, podtitulek čtvrtého dílu, může pochlubit.

Především je to grafika, která (možná teď začnu jakousi proti Resident Evilovskou kampaň, ale mě už ta hra svým třetím dílem tak trochu nudila) vytváří temně ponurou atmosféru strachu a očekávání. Také různorodost prostředí, kdy se pohybujete v bažinách, lese, staré kapli a jeskyních. Samozřejmě velká část hry se odehrává, pro pamětníky v dobře známém, domě na pobřeží Shadow Islandu. Detailnost každé zdi, každého koberce, nábytku, ale také stromů, kamenů a tajemných oltářů je až unášející. Engine je sice klasický předrenderovaný s polygonovými postavami a vůbec všemi pohyblivými objekty, ale přesto přináší spoustu nečekaných představení. Navíc na rozdíl od Resident Evila má návrh místností a lokací určitý emotivní nádech, jakoby nádech umělečnosti a profesionality. Každá místnost vypráví vlastní příběh podle unikátního scénáře. AITD navozuje dojem, že při tvorbě této hry programátor či grafik nepostupoval stylem: Musímudělatzasedalšímístnost. Každá prostora je identická a má v celku své postavení. Další neochvějná inovace oproti ostatním hrám tohoto žánru na PS je hra se světlem a tmou, jak ostatně napovídá sám podtitulek recenze. Každá ze dvou postav, Aline Cedrac a Edward Carnby, má od začátku baterku. A nutno dodat, že to je nejdůležitější předmět v celé hře. Například Aline nemá žádnou zbraň! Musí si ji najít a do té doby je její jediná obrana právě tato baterka. V AITD se totiž často vyskytují bestie, kterým krom přesného zásahu zbraní (resp. deseti) vadí také světlo. Navíc je ve hře spousta místností, kde se nedá rožnout (na ostrově přistanete v hluboké noci a silné bouřce) a nebo světlo záhadně zhasíná. Světlo osvětluje stěny, předměty, podlahu i strop s překvapivou kvalitou a dodává survival hororu nový rozměr. Doporučuji si nastavit jas na obrazovce tak, jak doporučuje hra v nastaveních a za žádnou cenu jej neměnit. Připravili by jste se o spoustu infarktových momentů. Okamžiky jako jsou ty s Aline na začátku, kdy asi tři příšery zatlačujete baterkou do stínu, bestie skučí a čekají na jediné vaše zaváhání, jsou jedny z nejsilnějších, jaké jsem u hororové hry zažil. Druhá neméně důležitá složka kvality u hororové hry je zvuk. Tady je AITD téměř srovnatelná s nejlepším odborníkem na zvuk: Silent Hillem. Podivné ozvěny, šeptavé zvuky, hlasy, skřeky a spousta náhodných zvuků. Například hřmění: Já mám totiž velmi rád, pokud se programátorům podaří v jakékoli hře přesvědčivě ztvárnit bouřku a v AITD se to podařilo na výbornou. Například jsem prohledával malou knihovnu kombinovanou s pracovnou, ve které byly regály, psací stůl, koberce (ještě teď se musím rozplývat nad malebností lokací) a hlavně vysoká secesní okna. Když jsem stál uprostřed místnosti, stal jsem se ideálním terčem pro náhlý útok, protože jsem se nemohl uchýlit do žádného koutu. Pak se zablýsklo, okna zbělela a kolem mě se zhmotnil hlouček nemrtvých. Škubl jsem sebou tak silně až jsem vystřelil z připravené brokovnice. Stejně rychle, jak jsem byl v průšvihu, tak rychle jsem z něj vyvázl. Nemrtví zmizeli ihned s oslnivým světlem. Zvedl jsem se od televize a šel jsem se napít. Teprve potom jsem pokračoval ve hře. Tak silná je atmosféra této hry. A takových okamžiků je v AITD víc a hlavně ke konci se stupňují. Úplný závěr je trochu akčnější s překvapivě snadným finálním soubojem, ale jádro hry je strach.

Styl hry je smíšený horor s adventurou s přísadou hádanek. S nepatrným rozdílem, s ohledem na výběr postavy. Carby je ten bojovnější typ, zatímco Aline si láme hlavu nad většinou záhad. Postavy komunikují za pomocí vysílačky a řada problémů se dá tedy vyřešit konzultací. Jak jsem již psal, hra se hodně liší od Resident Evila a mě tato variace vcelku vyhovovala. Procházet se zase jednou jeskyněmi, stopovat zraněného přes močály a s očekáváním se opatrně plížit chodbou. Toto jsou činnosti, které mi v Resident Evilovi hodně chyběly, ale AITD mi je umožnil. Jediným malým problémem je hratelnost. Musíte hodně přemýšlet, jestli bojovat a nebo utéct. Zatímco lékárniček je dostatek, munici je třeba povážlivě střádat. Ono, kdo by to byl čekal, na zabití takového nemrtvého návštěvníka je potřeba minimálně devět nábojů z brokovnice nebo zhruba tucet výstřelů z revolveru a časem je to horší. Abych se přiznal, musel jsem AITD rozehrát dvakrát. Poprvé jsem jaksi nenašel brokovnici a ztroskotal jsem chvíli po té. Doporučuji každou místnost třikrát obejít a prohledat, nikdy nevíte jakou drahocennost s přehlídnutím zanecháváte za sebou. Jinak to s tou obtížností není tak hrozné, jak jsem se obával, i když RE byl na nižší obtížnost o poznání lehčí.

Na závěr si nechávám malou kritiku. Totiž příběh, děj, motiv a tak dále poněkud pokulhává za dnešními hrami podobného námětu. Naivní příběh o zavražděném příteli a šíleném doktorovi mi připadne poněkud nedostatečný. Možná jsem trochu zmlsaný hrami jako Silent Hill, Final Fantasy, Metal Gear, Vagrant Story a další. Já jen, cítím se trochu demotivovaný, když je mi lhostejné jak „film“ skončí. Druhá šmouha na křišťálu je trochu nepovedená hudba. Za prvé občas vyzradí, že se něco chystá, za druhé mimo animované sekvence je laciná a nenápaditá. Ocenil bych víc naprosté ticho se zvuky v pozadí. Podle mne by byl výsledný efekt daleko větší. I přes tato zakopnutí zůstává AITD téměř uměleckým dílem a v žebříčku kvality jej stavím jen kousek za Silent Hill, který je z nepatrně jiného soudku, avšak stále nejlepší.

	Grafika: 8/10
	Zvuky: 9/10
	Hudba: 6/10
	Hratelnost: 7/10
Připravte se, až s vámi Alone In The Dark skončí, budete možná trochu jiní…
Celkové hodnocení: 8/10