Arc the Lad: Twilight of the Spirits - tohle není Final Fantasy

Final Fantasy je jedna z nejlepších (ne-li nejlepší) RPG sérií současnosti. A jako je tomu u všech úspěšných věcí, i ona má nejrůznější „následovatele“ a napodobitele. Jedním z nich je právě Arc, hra, ve které jde o střet dvou zcela odlišných kultur, záchranu světa - a samozřejmě: lásku. Jak se prakticky neznámému týmu podařilo vyrovnat s epickým příběhem a nakolik se přiblížili svému vzoru?

Multiplayer: ne 
Paměťová karta: minimálně 170 KB
Analogové ovládání: páčky
Vibrace: ano (asi 7x za hru)
Výrobce: Sony
Distributor: Sony, AT Computers (
www.atcomp.cz)

Ačkoli je vcelku pravděpodobné, že jste o Arc the Land ještě neslyšeli, pamatuje už tahle série pěkných pár pátků… Bylo to jedno z prvních RPG pro PlayStation, které vyšlo v Japonsku v roce 1995. První díl slavil úspěch, takže se dočkal ještě (nemýlím-li se) dvou pokračování. Ovšem pokud jste první tři díly propásli, nezoufejte – nic vám neuniklo. AtL:TotS se sice odehrává ve stejném světě jako předchozí díly, ale oproti nim v daleké budoucnosti. Jejich události jsou v rámci děje zmiňované pouze jako legendy z časů dávno minulých.

Děj

Zápletka je ve své podstatě dost originální. Svět je rozdělený mezi dvě rasy – lidi a Deimose. A ačkoliv mezi nimi zuří rozsáhlý konflikt, není možné říci, že by jedni byli dobří a ti druzí zlí. Obojí jsou jen obyčejní lidé (a deimosové), kteří by proti sobě nic neměli, nebýt spousty kulturních rozdílů, série nedorozumění – a hlavně toho, že obě rasy jsou životně závislé na stejné, navíc vcelku vzácně se vyskytující surovině. Do tohoto světa je zasazen příběh dvou mladíků dvou rozdílných kultur, kteří oba chtějí jen jedno: mír pro své lidi i za cenu vyhlazení těch druhých. Ovšem to není tak úplně ideální řečení, protože do světa se vrátilo prastaré zlo a shodou okolností jsou právě tito dva „vyvolenými“, kteří jednak ovládají prastaré, dávno zapomenuté síly a jednak jako jediní mají moc zastavit přicházející zkázu. Ovšem pouze za předpokladu, že dokáží překonat předsudky jak své, tak i svých ras a spojit své síly v boji za záchranu světa…

  

Sympatičtější z obou hrdinů * Ty seš vážně Darc? * No jo, asi jo

Příběh samotný je pak rozdělen na jakési kapitoly, ve kterých hrajete střídavě za oba hlavní hrdiny a máte tak možnost sledovat nastávající konflikt z obou stran. Navíc co se týče děje i postav se obě linie navzájem doplňují, takže postupně si můžete opravdu užít následků jednotlivých konkrétních chyb či nedorozumění obou stran. Až potud by vše bylo v pořádku. Základní příběhová linie nezní špatně, myšlenka sledování konfliktu dvou znepřátelených stran, z nichž každá je pro tu druhou ta zlá, je z obou úhlů pohledu vcelku originální a to všechno dohromady skýtá obrovský potenciál pro rozehrání storyline na nejvyšší kvalitativní úrovni. Ale bohužel… Nevím, jakou cílovou skupinu si autoři zvolili, ale děj je ve většině případů naprosto předvídatelný a asi největší překvapení celé hry dojde průměrně inteligentnímu hráči už na začátku druhé kapitoly – autoři se ale chovají jako byste to nemohli tušit ještě dlouhou dobu poté. Ze (za jiných okolností) zajímavých narážek a nejasných souvislostí se tak stává jen nudné klišé, kdy se člověk už jen modlí, aby už to sakra těm dvěma došlo…

  

Druhý z hrdinů v akci * Kharg osobně * A v akci spolu s kamarády

Vztahy mezi postavami se zde vyvíjejí zcela ve stylu Final Fantasy – tedy až na ten detail, že na rozdíl od této legendární série jsou naprosto plytké, dějově nepodstatné a v praxi znamenají jen spousty zbytečných rozhovorů a animací navíc. A k těm rozhovorům bych měl ještě jednu poznámku: věřte, že pokud se dá v angličtině popsat tatáž věc pěti různými způsoby, hra vám jich nabídne šest, které budete muset odklikat… ještěže všechny důležité informace jako kam, za kým a pro co máte jít jsou barevně odlišeny, někdy byste si jich v té záplavě nezáživných rozhovorů nemuseli vůbec všimnout.

Souboje a vývoj postav

Stejně jako v prakticky každém RPG i v AtL:TotS je jedním ze základních kamenů hry systém soubojů a na něj přímo navazující systém zkušeností, úrovní a vůbec vývoje postav. Takže to vezměme postupně… Souboje jsou tahové, postupně se střídají jednotliví účastníci v závislosti na své rychlosti. Každý z nich se může v rámci svého kola pohnout na libovolné místo ve svém dosahu, zvednout nějaký předmět vypadlý z nepřítele (to jde jen během souboje, ne po něm) a pak ještě zaútočit či zakouzlit. Vcelku standard – až na jeden malý detail. Nepřátelé (ale i vy) jsou totiž výrazně zranitelnější, zaútočíte-li na ně zezadu. A protože se v každém kole můžete napřed hýbat a potom ještě útočit… No, myslím, že vám to je jasné. Díky tomuhle drobnému podvůdku se najednou stávají bitky výrazně jednoduššími a vy tak nebudete mít prakticky žádný problém.

  

Trocha romantiky nikoho nezabije * A už je to tady... Kharg a Darc pohromadě * Ale obal se jim povedl, ne?

Samozřejmě jako v každém správném RPG, i v AtL:TotS získáváte za boje zkušenosti. Ale na rozdíl od většiny ostatních her tohoto žánru JEN za boje. Zkušenosti se dělí na dvě skupiny: Jednak ty, za které postupujete po úrovních. Postupy jsou předdefinované, takže nemůžete nijak ovlivnit kolik bodů vám ke které vlastnosti přibude. Druhý typ zkušeností vám slouží jednak k nákupu různých dovedností a jednak umožňuje postavám postupovat po jakýchsi třídách, přičemž každá z nich vám umožňuje získat nové a lepší dovednosti. Do další „třídy“ postoupíte jen pokud shromáždíte dostatečné množství bodů – ale ty zase musíte utrácet, pokud se chcete něco naučit! Výsledný efekt rozhodně není nijak špatný…Navíc jsou tu zbraně a zbroje. Každá postava má sice jen jednu, ale do každé z nich se dají vložit tři předměty, které mohou zvýšit sílu, útok, elementální útok… To vám otevírá nějaké další možnosti, ale nečekejte od toho žádné zázraky.

Hudba a grafika

Tak tohle je jedna z nejslabších stránek celé hry. Hudba je většinou nevýrazná, takové to cosi na pozadí, co většinu času prostě ignorujete. Rozhodně neočekávejte melodie, které vám utkví v paměti na víc než půl minuty. Podobně jsou na tom i zvuky. Grafika také nepatří k nejlepším… Osobně bych řekl, že je někde na úrovni FF8, jenom s tím „drobným“ rozdílem, že zmiňovaná FF8 měla na svoji (i na dnešní) dobu neuvěřitelné renderované animace, což AtL:TotS nemá. Animace jsou - stejně jako celý zbytek hry – v herním enginu. Dabing je do nich zakomponován jen velmi výjimečně, většinou se prostě musíte spokojit s psaným textem. Ale na tom není nic zas tak špatného.

Světlé stránky hry
  • našlo by se pár zajímavých nápadů
  • když budete shovívaví, není zápletka z nejhorších
  • není to nepodobné dokonalé Final Fantasy
Temné stránky hry
  • předvídatelný děj
  • nic moc audiovizuální prezentace
  • celkem nudné bitky

Autoři si kladli vysoké cíle – a byli na velmi dobré cestě k jejich naplnění. Ale z nějakého důvodu se to nepovedlo. Možná to bylo kvůli jejich nezkušenosti, možná protože se příliš zaměřili na to, co by ve hře mohlo být a snažili se to do ní dát za každou cenu. „Originální příběh, ve kterém překvapení střídá překvapení a prakticky jediné, čím si budete od začátku jistí, bude, že to dobře dopadne“. Tak nějak mohla tahle recenze končit – a nebylo by k tomu třeba zas až tak moc… Teď sice recenze končí stejnými slovy, ale právě jen s tím dodatkem „mohla by“. Mohla. Ale není… Škoda.

Grafika: 6/10
Zvuk: 5/10
Hudba: 5/10
Hratelnost: 6/10

Nějaké dobré nápady, pár chyb a jinak velký, šedý průměr… pouze pro skalní fanoušky japonských RPG a viditelně kopírované Final Fantasy.

Celkové hodnocení: 6/10

Diskuze (7) Další článek: Šestice nových screenů ze třetího pokračování akční hry Hitman

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,