Arcatera

Žánr: real-timová adventura (dle slov autorů)
Minimum: Pentium II 233, 32 MB RAM, 8xCD-ROM, Windows 95/98, DirectX 7.0, 800 MB HDD
3D: ano
Multiplayer: ne
Výrobce: Black Isle
Distributor: Ubi Soft, Westka Entertainment

Arcatera je hra, která se hrdě hlásí k tomu nejlepšímu, co hráč počítačových adventur a RPGček kdy mohl hrát. Slovy autorů (na www.ubisoft.com) se jedná o skloubení toho nejúžasnějšího, co se kdy v těchto žánrech vymyslelo. Tohle všechno pak umocňuje nádherná grafika plně 3D postav, pohybujících se v překrásném 2D prostředí renderované přírody, měst, lesů, luhů, hájů, ... Nelineární příběh, rozličné způsoby řešení zapeklitých úkolů a hádanek, deset různých zakončení hry, spousta náhodných jevů, stovky a stovky dialogů. Obzvlášť vyvinutá AI všech herních postav, které jednají velice realisticky a intuitivní ovládání myší dovršují tento klenot, který vám bohové z Ubi Softu předkládají. Kdo by odolal. Nekupte to, tvrdí tvůrci hry a já s nimi musím souhlasit. Nekupujte.

Budu upřímný a řeknu to otevřeně a bez pocitu, že bych hře jakkoli křivdil – takovouhle škváru jsem už nehrál pěkně dlouho. Ale pěkně po pořádku. Začátek příběhu je zasazen do města zvaného Semora, kde vládne nejistota a děs v podání Orců a tajemných rytířů řádu Black Lords. Atmosféře nepřidá ani obávaný vrah, který je sice zpočátku zavřený v místních kasematech, ale lidovou šuškandou se nesou městem fámy o tom, že jej chtějí temné síly osvobodit a využít pro své nekalé plány. Vy, jako hráč, máte možnost si na úplném začátku zvolit ze čtyř typových postav, v roli které se vrhnete do běhu událostí a se kterou budete hraní absolvovat. Bojovník, mág, zloděj či chrámový učedník jsou klasické týpky, které tento herní žánr nabízí od své nepaměti a ani zde tedy nenarazíme na výjimku. Své postavě vygenerujete vlastnosti a můžete se pustit do samotné hry. Podle toho, jakou roli jste si ve hře vybrali se vám odvine příběh, který vás uvede do hry tak, aby vám bylo jasné, kdo jste a jak jste se sem dostali. Tato krátká vstupní intra jsou pro každou postavu jiná. Rozhodnete-li se pro bojovníka, jste představen v roli rybářského synka, který jednoho dne při zevlování po smradlavém molu potká dívku svých snů, do níž se zamiluje tak, že s klidem opustí své nejbližší a vydá se ji hledat do města, kam mu zmizela (rozuměj odešla). Jako zlodějíček jste zase svědkem záhadné vraždy svého otce, které jste přihlížel škvírou ve zdi. Vaše touha po nalezení tajemného vraha vás zavede tamtéž. Podobně odlišné jeden od druhého jsou pak i další dva příběhy zbývajících postav. Nicméně všechny čtyři osudy končí u dědy v kápi před městskou branou, který vám sdělí, že váš osud je úzce spjat s osudem města Semory a ať se nebojíte, on že je při vás. Načež zmizí a je ten tam. Zde začíná vaše putování vlastní hrou. A zde rovněž začíná trápení, které na vás autoři vymysleli.

Z úvodního intra a některých obrázků tady okolo by se dalo soudit, že grafika hry je skvělá. Nenechte se ale mýlit, neboť opak je pravdou. Výborně provedené, chytlavé a detailně zpracované 3D filmečky a intermezza hry nemají chybu. Jsou opravdu pěkně provedené a z nich jsem natípal i několik obrázků, abyste se o tom mohli přesvědčit. V naprostém kontrastu s tím je ale grafika vlastní hry. Krajina a všechna prostředí působí velice sterilně a i když se jedná o kvalitní rendering detailních textur, chybí tomu prostě šmrnc. Tak, jak někdo dokáže z jednoduché černobílé kresbičky udělat skvělou příjemnou grafiku, kterou si každý hned oblíbí, dokáže někdo jiný za pomoci kvalitních grafických technologií vytvořit něco, co nevypadá přímo hnusně, nicméně výsledek je takový neslaný-nemastný. A do tohoto prostředí jsou zasazeny ony „úchvatně renderované plně 3D postavy“, které vypadají samy o sobě dost šeredně a v kombinaci s okolím ještě násobí sterilitu, kterou hra navenek působí. Některé z postav pokud jsou v klidu ještě nevypadají až tak zle, nicméně engine hry provádí ten běs, že při pohybu postav podstatně sníží jejich rozlišení a ony pak vypadají jako rozostřené detaily genitálií pornoshotů promítaných v Peříčku. Prostě děs.

Zůstanu ještě chvíli u grafiky a dodám, že bylo ve hře dosti matoucí to, že pro různé NPC postavy používá zcela stejnou grafiku. Což o to, to dělají skoro všechny hry, ale v provedení Arcatery to ještě zvyšuje zmatek, který hra v hráči vyvolá. Například v roli bojovníka jsem se hned v úvodu pohádal s rodiči. Utekl jsem do města, kde jsem bloudil dílem díky zmatenému systému navigace a kde jsem svoji matku potkal během chvilky hned několikrát. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem se k ní rozběhl s výkřikem „Nazdar mami!“ a od chudáka cizí ženy jsem se dozvěděl, že mě vůbec nezná. Nejdříve jsem myslel, že mám co do činění se silně koncipovanou AI postaviček a má vlastní matka mě zavrhla za můj výstup a odchod z domova. Časem jsem ale odhalil pravou příčinu těchto nedorozumění a smířil se s tím, že ne každá semorská paní je zároveň mojí matkou.

S grafikou dále souvisí i vlastní rozpohybování postav. I to je nezvykle odporné a toporně vyvedené. Postavy ploužící se obrazovkou místo chůze často nepěkně přeskakují z místa na místo vlivem mizerné animace a zoufalého nedostatku pohybových fází. Kdo hrával v dřevních dobách na 386kách, mohl něco podobného před lety zažít. Dnes jsme již ale podstatně dále a zasloužíme si něco mnohem propracovanějšího. V souvislosti s pohybem ještě dodám, že krajina a okolí ve hře plynule nescrolluje, ale je rozděleno do jednotlivých obrazovek. Když se tedy dostanete na konec jedné, obraz přeblikne a objevíte se na další. Bohužel se často mění pohled a tam, kam jste vyšli bokem z jedné obrazovky se objevíte čelem uprostřed obrazovky jiné. Jste potom dezorientováni a není vůbec snadné zjistit, odkud jste to vlastně přišli a kam jste chtěli jít. Máte sice k dispozici mapu, ale ani pohled do ní vám často nepomůže nehledě na to, že studovat co pár kroků mapu není to, co od hry čekáte. Zajímavé okamžiky se dají prožít i v uzavřených budovách, z nichž najít východ, kterým jste před chvílí přišli patří k zapeklitým subquestům této hry.

Navigace je plně myšoidní. Když chci někam jít, kliknu. Když chci s někým mluvit/bojovat/okrást ho, kliknu na něj myší a vyberu činnost. Většinou se mi otevře okno přes půl obrazovky, často i několik takových oken přes sebe a v nich si pak hledám, co jsem to vlastně chtěl. Stejně funguje i inventář, který je v Arcateře omezený. Jak co do objemu, tak i z hlediska práce s ním. Nedovedete si představit, jak zamotané a zbytečně složité může být umístění několika krámů do pytle tak, aby se navzájem porovnaly. Už to, že když kliknu na věc v inventáři, tak se mi předmět nevybere, ale objeví se dvě ikony, kdy jedna nabízí prozkoumání předmětu a druhá jeho uchopení. Prozkoumávací ikona má tu funkci, že když ji zvolíte třeba u nože, tak napíše „Nůž“. U sekery píše „Sekera“, u meče „Meč“ a podobně vyčerpávající informace poskytuje i o všem ostatním. Čili je úplně na ...

Když už máte v inventáři nějakou zbraň, můžete si ji aktivovat, aby ji postava v boji automaticky používala. Bohužel, při hře není na vašem hrdinovi nikde vidět, jakou a jestli vůbec zbraň nese, což přehlednosti opět nepřidá. Samotný systém soubojů nepředstavuje nic světoborného a po stisknutí tlačítka „útočit“ se aktivuje zbraň a postava jí sem tam mávne směrem k nepříteli. Můžete pobíhat po obrazovce, takže přece jen máte pocit, že se na souboji alespoň nějak podílíte. Názornou ukázku AI počítačových nepřátel je to, že když uprostřed vřavy vyběhnete z obrazovky, tak už vás nikdo nebude pronásledovat a souboj tím končí. Klidně se pak můžete dokonce vrátit zpět a ti, kteří s vámi před okamžikem bojovali na život a na smrt si vás ani nevšimnou. Hmmmm, co dodat. Vlastně jo, ještě na něco jsem si vzpomněl. Když vejdete do krámu se zbožím, není třeba nakupovat. Vlezete za obchodníka, začnete se mu vrtat v regálech, vezmete si co chcete a potom klidně můžete s právě orabovaným prodavačem zapříst veselý dialog. Prostě vůbec žádná reakce na to, co jste mu provedli. Tohle je tedy zřejmě to, čemu autoři říkají „různé způsoby řešení situací“.

Za jednu větu stojí i zmínka o hlasovém zpracování hry. Dialogy jsou plně namluvené. Některé postavy jsou namluveny vskutku profesionálně, ale některé když promluví, tak vám začnou vstávat chlupy v uších. Takový opatrovník kouzelnice, za niž máte možnost hrát, je toho typickým příkladem a když byl hned v úvodu zavražděn, bral jsem to od hry jako shovívavost. Žel, ne všechny postavy s logopedickými defekty však lze odbýt ve hře takhle jednoduše.

A dostáváme se k další části pohledu na hru. Nebude to grafika, hudba či hratelnost, které ve hře najdete jen stěží. Je to chybovost. Ta je naopak na každém kroku. Počítejte s tím, že zhruba co čtvrt hodiny hra sletí a bude třeba restartovat počítač a absolvovat Scan Disk. Autory zmiňovaných deset rozdílných ukončení hry jsem zdárně překročil po prvních dvou hodinách sebetrýzně a další a další varianty přicházely dál a dál. Předně je to při přepnutí do systému pomocí Alt + Tab. Budiž, tohle bych bral. Horší je to už třeba tehdy, když mně hra požádá o výměnu CDčka (rozkládá se na třech). Takhle spadne přibližně při každé druhé výměně. Jelikož je s CDčky třeba žonglovat poměrně často, je i tento způsob ukončení hry poměrně častý. Když jsem se zmínil o časté práci s CD mechanikou, rozčilovalo mě i to, že je třeba měnit CD i při tak standardních úkonech, jako je ukládání či nahrávání pozice. Chceš uložit? Vlož CD číslo dvě. Chceš pozici načíst? Vlož CD číslo tři. Chceš pokračovat ve hře? Stačí vyměnit CDčko a jedem! Nechápu, co tedy zabírá těch přes 800 MB místa na mém harddisku. Z dalších bugů, které potkáváte na každém kroku můžu zmínit to, že se často provede zcela jiná akce, než jakou jste chtěli. Kliknete na toulec s šípy, zvolíte sebrat šíp a vaše postava přejde do rohu místnosti a sebere ze země otep slámy. Trochu méně překvapivá je pak mutace tohoto bugu v tom, že se po nabízené akci nestane vůbec nic. Marně pak zkoumáte dalšími klikanci, jestli se jedná o bug nebo se s předmětem dá skutečně něco podniknout. Je to tak fifty-fifty. Nepříjemné je i to, že když zkoumáte myší, kudy se dá z dané lokace odejít, vždycky se při najetí k dolní části obrazovky vysune ovládací menu, které tak překryje celý spodní okraj obrazovky a zabrání tak vašemu úmyslu. Je tedy potřeba počítat i s tímhle a dolů zajíždět jen velice rafinovaně a na několikrát a samovysouvací menu tak přechytračit. Kromě samovyjížděcího menu se vám zobrazují i další okna jako inventář, menu pro vedení dialogu a pod, takže se postupně zakryje téměř celá obrazovka. Přes to všechno se zobrazují okna s texty vlastních dialogů, a tak je za chvíli na monitoru docela pěkný zmatek. Když se okno s dialogem nevejde do záběru, tak nevadí. Zobrazí se jen jeho část nebo třeba jen spodní okraj. Čert to vem. Když mi pak hra ukáže při najetí na barokní postavu popisek „statná žena“, kterou není nikdo jiný než vousatý hospodský, ani mě to už nepřekvapí. Tak nějak to k téhle hře vlastně patří. A to je konec.

Nerad haním něčí práci. Pomlouvat něco, co vytvořil někdo jiný je totiž velice snadné a umí to kde kdo. O to víc nerad to dělám, když vím, že to není dílko jednoho odpoledne, ale týmu lidí po dobu mnoha měsíců. Rád bych o hře napsal alespoň něco dobrého, abych trochu ocenil snahu programátorů a vývojářů. V případě Arcatery jsem ale nenašel jediný aspekt, na který bych něco pochvalného mohl napsat. Snad celkem slušný příběh. Ale to na dobrou hru nestačí. Nevidím jediný důvod, proč byste si vy, hráči, měli tuto hru pořizovat, když je dost jiných žánrově podobných projektů, které tento hravě předčí zcela ve všem.

	Grafika: 4/10
	Zvuky: 4/10
	Hudba: 6/10
	Hratelnost: 1/10
Nepěkná grafika, rozporuplné hlasy postav, nepřehledné a ne právě příjemné ovládání a nepřeberné množství chyb srážejí Arcateru do bahna podprůměru. Nic, čemu by stálo za to obětovat osm stovek megabajtů místa a čas.
Celkové hodnocení: snad 3/10