Berušky

Logická hra. Česká logická hra. 120 inteligentně navržených úrovní. 30 hudebních skladeb. A k tomu editor vlastních misí. A to vše za pouhých ... zadarmo. Zatímco budete číst tuto recenzi, můžete si začít Berušky rovnou stahovat, a to zde (má to 8 MB). Vřele doporučuji.

Žánr: logická
Minimální konfigurace: 486DX, 16 MB RAM
3D akcelerace:
ne
Multiplayer: ne
Výrobce:
Anakreon


Mám teď celkem dost práce, a tak jsem si říkal, že si nějakou dobu od recenzování odpočinu. Když mi však byla nabídnuta k recenzi freewarová logická hra, a navíc česká, nemohl jsem odmítnout: mám rád logické hry, zajímá mě domácí vývojářská scéna a navíc jsem se obával, že kdyby to dostal do pazourů někdo z mladých a akčních, mohl by to strhat třeba za to, že to nevyužívá akcelerátory.

Když jsem si hru stahoval, představoval jsem si archaickou DOSovskou aplikaci zhruba ve stylu Quadraxu nebo Boovieho, a když jsem ji rozbalil, mé sentimentální já zaplesalo: nemýlil jsem se. Staré dobré časy se vracejí. Jenže to už se pomalu začínalo ozývat mé kritické já: přece jen tu máme rok 1999. v zájmu objektivity jsem musel k recenzi přizvat i toto nadupanými hrami zmlsané já – poznáte jej podle změněného písma. Dosti už planých řečí, podívejme se, co si o hře má dvě vnitřní já (tedy má vnitřní my?) myslí.

Nutno říci, že hodnotit freewarovou hru (tedy hru zadarmo a volně šiřitelnou) je trochu problém. Darovanému koni by se na chrup nemělo koukat a už vůbec by se neměl srovnávat s drahým automobilem zakoupeným v autosalónu (nebo ukradeným na špatně hlídaném parkovišti – piráti, vy víte o čem mluvím). Cokoliv, co ve hře je, je plus, ničím, co chybí, není zákazník ošizen. Na druhou stranu některé chybičky, jejichž oprava by autorům nedala skoro žádnou práci, a které jen znepříjemňují hru, je možno kritizovat i na freeware. Ale neberte to moc vážně, i tak je to velmi zábavná hra.

     

Recenzi většinou začínám popisem příběhu hry. Ten není u Berušek nijak složitý: v první úrovni se v roli malé červené berušky ocitáte v podivné místnosti, jejíž dveře jsou zamčeny pěti klíči. Ty naštěstí krutý věznitel zapomněl uvnitř místnosti, takže je stačí posbírat a cesta na svobodu je volná. Druhá úroveň má příběh podobný: pět různobarevných berušek je zamčeno v místnosti a kdoví co je čeká, jestli neposbírají pět klíčů a aspoň jedna neunikne dveřmi na svobodu. Třetí a každá další úroveň mají také podobný příběh. Jedna až pět berušek, pět klíčů a zamčené dveře. Co kdybychom to nerozpatlávali a prostě řekli, že Berušky žádný příběh nemají. Je sice pravda, že jiné české hry se o něj aspoň pokusily (v Quadraxu dva cestovatelé zkoumali pyramidu, ubohý Boovie zachraňoval svou krásnou ženušku, rybí agenti ve Fillets řešili nevyřešená akta X, ...), ale přiznejme, že u logických her nikdy nebyl zvlášť důležitý.

Dobrá. Raději se podívejme, jak je celá hra strukturována. Po úvodním logu firmy... 
... které na Pentiu III zahlédnete na tak krátký okamžik, že si ani nepřečtete název firmy...
 
... a úvodní obrazovce Berušek se dostanete do hlavního menu. Odtud můžete nastavit hlasitost hudby a zvuků, přečíst si nápovědu (o ovládání, pravidlech hry a o autorech), spustit editor misí (ještě se o něm zmíním) a ukončit program. Ještě něco? Ach ano, jistě, spustit vlastní hru. Na výběr máte pět obtížností: Trénink, Lehká, Střední, Těžká a Nemožná. Každá z obtížností obsahuje své vlastní úrovně, kterých je dohromady 120. Vždy, když některou úroveň vyřešíte, prozradí vám heslo do další úrovně téže obtížnosti, abyste příště mohli začít tam, kde jste skončili.

Přejděme k tomu, jak jednotlivé úrovně vypadají. Vždy vidíte pohled shora na místnost nebo soustavu místností o rozměrech něco přes 20 x 30 polí. Místnosti bývají obehnány neprostupnými zdmi a jsou plné herních prvků, jako jsou bedny, balvany, výbušniny, klíče, zvláštní průchody apod. Je zde i jedna či více berušek a východ, kterým mají uniknout. Pravidla jsou jednoduchá: ovládáte jednotlivé berušky, které mohou lézt všude, kde je volno. Bedny a výbušniny je možno tlačit, je-li za nimi volné pole (není jich možno tlačit více najednou). Jestliže beruška natlačí výbušninu na bednu, obojí exploduje a zmizí. Balvany není možno tlačit, je však možno rozbít je krumpáčkem. Těch může jedna beruška posbírat až devět a každým lze rozbít jen jeden balvan. Mohou tu být dveře, kterými lze projít jen jednou a pak se navždy zavřou, barevné průchody, kterými může procházet jen beruška stejné barvy ... žlutými z nějakého temného důvodu oranžová ... a barevné klíče, které může sebrat beruška stejné barvy a odemknout jimi zamčené dveře téže barvy (klíč přitom zmizí). Stříbrné klíče slouží k otevření východu – berušky je sbírají na společný kroužek (jako v pevnosti Boyard) a jakmile jich mají pět, otevře se východ. Aspoň jedna beruška se pak musí k východu dostat. Věci, které beruška nemůže sebrat (klíč jiné barvy, desátý krumpáček, šestý klíč) jsou pro ni jako zeď. Každý objekt i beruška zabírají právě jedno herní políčko. Narozdíl od zmíněných českých her nebo třeba od klasického Boulder Dashe nejsou předměty ovlivňovány gravitací – celá myšlenka je vlastně jakýmsi pestrým rozšířením prastaré hry Sokoban, ve které máte jen jednoho panáčka, bedny a východ. Rozdíl oproti většině zmíněných her je také v tom, že beruška nemůže nikterak zahynout. Což ovšem neznamená, že nebudete muset hru často restartovat – stačí nešikovně strčit do bedny a beruška je navždy uvězněna.

Uvedená pravidla, ač nejsou složitá, umožňují vytvořit zajímavé a příjemně hratelné úrovně. Design úrovní – to je určitě nejsilnější stránka Berušek. Většina z nich je skutečně dobře a vtipně navržena, a pokud takovou věc dokážete ocenit, máte po jejím vyřešení příjemný pocit. Často jsou založeny na nějaké jednoduché myšlence, kterou stačí odhalit, a pak už to jde samo. Některé místnosti jsou však naopak jen zaplněny hromadami beden a musíte přemýšlet na nehorázný počet kroků dopředu, abyste si nějakou špatně nepošoupli. Často narazíte na úrovně, které jsou rozděleny na několik oddělených místností, mezi nimiž nejsou průchody. Každá část obsahuje jednu či více berušek, nějaký ten klíč a případně východ. Takové místnosti pak vlastně představují několik menších úrovní v jedné. Dalším oblíbeným prostředkem autorů jsou místnosti, kde je třeba šest nebo i více klíčů. Je vám jasné, že je nedostanete všechny, problém je však ztížen o rozhodnutí, kterých pět se pokusit s dostupnými prostředky získat. Několik místností je založeno na zvláštnostech pravidel co se týče sbírání předmětů – problémem pak není najít pět klíčů, ale např. najít cestu k východu, na které neleží více než pět klíčů (přes šestý už totiž neprojdete). Když budete mít za sebou větší množství úrovní, možná se vžijete do myšlení autorů natolik, že už po krátkém prohlédnutí místnosti si řeknete: "Jo ták, to je ale moc pěkná myšlenka," a pak už jen doladíte detaily. Může to ovšem způsobit, že poslední místnosti se vám budou zdát už poměrně jednoduché. Místnosti rozhodně nejsou jen bezduché nahromadění herních prvků a je vidět, že si s nimi někdo vyhrál.

Důležitý je fakt, že hra není vůbec akční, čas v ní nehraje žádnou roli. Když nic ničím nehýbete, ve hře se nic neděje. Důležitá je posloupnost kroků vašich berušek, nikoliv jejich rychlost. Takže v klidu můžete klávesou Tab přepínat mezi beruškami a kurzorovými šipkami jimi pohybovat ... a v duchu nadávat na autory hry. Berušky lezou neuvěřitelně pomalu. Patrně proto, abyste omylem neposunuli bednu o políčko dále nebo nechtěně nenaběhli s krumpáčkem do balvanu. Můžete stisknout klávesu Alt, se kterou berušky běhají rychleji – a to v praxi vypadá, že celou dobu držíte klávesu Alt. Jednoduchá hra jako berušky by měla jít pohodlně hrát jednou rukou. Když na to přišli autoři akčních her, proč by se taková volba, jako autorun (neustále běžet) nedala zavést i do Berušek? Nebo ještě lépe – nechat berušky běhat vždy, pouze při stisknutí nějaké klávesy lezou opatrněji, jak to měl už Prince of Persia. a navíc to nešťastné přepínání klávesou Tab ... to je přece její standardní význam, ne? Nejde jen o to, že je trochu z ruky. Jen si to představte - hrajete Berušky a samozřejmě máte neustále stisknutou klávesu Alt, nechcete přece u toho zešedivět. A pak je chcete přepnout a zapomenete přitom Alt pustit – hádejte, co vaše Windows udělají, pokud jste si to předem prozíravě ve vlastnostech zástupce nezakázali? Také nefunguje Shift+Tab na přepínání v opačném pořadí (také standardní význam), takže když hledanou berušku přejedete, musíte si dát další kolečko tabelátoru. Proč zde nejsou klávesové zkratky na jednotlivé berušky (např. čísla nebo písmena podle barev). Proč nefunguje myš?

     

Dobrá, klávesové zkratky v Beruškách zrovna nefungují. Ale ano. Alt+X celou hru bez varování ukončí. Jen si to představte - přemýšlíte dlouze nad dalším postupem řešení. Jen neudělat těsně před koncem chybu. Vyjde to? Jistě. Jde se na to. Unavená levá ruka putuje na své stálé místo na klávese Alt. Nešťastně přitom zavadí o X, které je těsně nad ní ... a vy zíráte na závěrečnou obrazovku, kterou se s vámi hra loučí. Dosavadní řešení je pryč včetně uložených pozic. Oproti tomu když v hlavním menu, kde nemůžete o nic přijít, zvolíte Konec, hra se nezapomene ujistit, jestli jste to opravdu mysleli vážně ... Inu, nad celým ovládáním by to asi chtělo trochu se zamyslet. Ale zmínili jsme před chvílí uložené pozice. Ano, už od Fillets umožňují logické hry uložit jediným stiskem klávesy rozehranou pozici, abyste poté, co si neuváženým posunutím předmětu znemožníte cestu k řešení, nemuseli hrát celou místnost znovu.

Hmmm ... škoda, že se autoři pokusili vpravit do hry další, navíc nikde nedokumentovaná pravidla. Čas od času se vám stane, že vám hra oznámí "Už nelze ukládat" nebo "Už nelze nahrávat". Pokusy odhalily, že hra umožňuje po každém restartu jen omezený celkový počet operací Uložit a Nahrát (8 v tréninkové obtížnosti, 6 v lehké, 4 v ostatních). Jakmile tento počet vyčerpáte, máte smůlu. Hra nikde neukazuje, kolik operací jste dosud použili, a navíc vás klidně nechá vyplácat poslední možnost na uložení pozice, kterou už nebudete nikdy moci načíst. Navíc restart místnosti uloženou pozici smaže. Takže když vám najednou chybí výbušnina a chcete se podívat, jestli se nedala ušetřit na začátku, restartem si zničíte uloženou pozici, jen abyste zjistili, že se ušetřit nedala a musíte to hrát celé znovu (tedy pokud nemáte k dispozici kolegův počítač, na kterém si můžete pustit Berušky podruhé a místnost si prohlédnout, jako jsem to dělal já). Vidíte, jak málo stačí – jeden hloupý nebo přinejmenším nedotažený nápad a z vymoženosti hry udělá recenzent její nedostatek.

Dost. Teď zase já. Recenze skoro končí a zbývá ještě spousta kladných věcí. Každou úroveň například předchází obrazovka textu. Zpočátku na mě sice působil poněkud neuměle, místy až trapně, ale když si na ten styl zvyknete, může se vám zalíbit a občas vás i pobavit. V prvních místnostech většinou text popisuje jednotlivé herní prvky, pak však začne být o všeličems. Někdy se vztahuje k úrovni, která následuje (občas i s malou nápovědou), jindy k historii a pozadí hry nebo členů týmu. A když autorovi dojde invence, vloží nějakou zajímavost ze světa nebo ze života skutečných berušek. Zvláště jsem ocenil hádanky. Jsou to sice jen takové žertíky, ale hned máte motivaci vyřešit před spaním ještě jednu místnost, protože pak se dozvíte odpověď.

Hra také obsahuje dvě soutěže. O té jedné bych se ani moc nezmiňoval. Ono vyhrát počítač je sice fajn, ale museli byste vyřešit první úroveň obtížnosti Nemožná (pozor, nikoliv Opravdu Fakt Hrozně Těžká). Ve druhé soutěži můžete vyhrát originální krabice s hrami, stačí zaslat autorům co nejefektivnější řešení všech dvaceti úrovní obtížnosti Těžká (tedy řešení na co nejméně kroků). Ony ty úrovně nejsou nijak zvlášť těžké, zkušený hráč je rozlouskne tak za tři čtyři hodinky, ale propočítávat, kde ušetřit jaký krok (navíc s oním nesmyslným omezením ukládání), to je jen pro skutečné šílence. Mimochodem – nevím, zda jsem se naučil myslet jako beruška, ale poslední úrovně obtížnosti Těžká mi přišly mnohem lehčí než např. první z obtížnosti Střední.

     

Ještě zbývá editor úrovní. Je moc fajn, že jej autoři přiložili, strávil jsem s ním pár pěkných hodin. Chvílemi mě vytváření úrovně bavilo více než vlastní hraní. Škoda toho neustálého zdlouhavého rolování v jeden řádek širokém a mnoho obrazovek širokém seznamu herních elementů. No, uživatel to nějak překousne, ale jestli v tom chudák designer musel udělat 120 úrovní ... i já se však těším, až se na Internetu objeví první uživatelské úrovně.

Takže ještě shrnout technickou stránku. Grafika je na stejné úrovni, jakou tyto hry vždy mívaly, pěkně barevná a pěkně po políčkách. Není jí co vytknout, ani nijak nevyčnívá. Z třiceti příjemných hudebních skladeb na vás dýchne atmosféra amigovských modulů. Je tu asi dvacet zvukových efektů (různé cinkání, exploze, šoupání, rozbíjení, ... a cosi jako spláchnutí záchodu při otevírání východu z úrovně).

Pokud jsem mohl posoudit, hra běží a nepadá. Programátor však odvedl spoustu zbytečné práce. Okolo vánoc 1997, kdy se začala současná podoba hry vyvíjet (i když první verze existovala už na ZX Spectru, jak se dočtete ve vtipně napsaném přiloženém souboru), si už rozhodně nemusel programovat vlastní drivery. Napsat herní engine Berušek a editor je práce tak na den dva, a zbytek přes DirectX nemůže vzít více než pár dní. Že se drží archaických metod je sice jeho věc, ale hra by mohla jistě vyjít o dost dříve a navíc by mohla třeba jet i v okně, což je vymoženost pro logickou hru více než potřebná (zvlášť pokud zároveň něco hledáte na Internetu apod.).

Co říci závěrem? Berušky jsou moc pěkná hra. Sice by ve stejné podobě mohla vyjít třeba už před pěti lety, ale to je plně kompenzováno tím, že je freewarová. Takže hodnocení si přeberte, jak chcete. Mě se to moc líbilo. A víte, že mě taky?

Tak, honem se podívejte, jak daleko jste se stahováním Berušek ...

 

3/5

Grafika ŚŤŽ„…
Zvuky ŚŤƒ„…
Hudba ŚŤŽ

ŚŤŽ„…

Hratelnost ŚŤŽŹ
Diskuze (4) Další článek: Jak 3dfx hodnotí situaci

Témata článku: , , ,