Blade Runner – nejlepší science fiction jako hra

Prší, prší, jen se lije, co my s tebou, replikante, co my s tebou provedeme? Westwood Studios si vždy potrpěli na revoluční hry. Dune 2, Command & Conquer, Lands of Lore… a Blade Runner. Kdo nevěří, ať tam běží. Kdo nechce věřit, ať si přečte naši vzpomínku a uroní spolu s námi slzičku za staré dobré časy, za život i za smrt.

Od filmového Blade Runnera již uběhlo mnoho vody. O příběhu, který si získal obrovskou přízeň, a vlastně odstartoval "to správné" vidění cyber-punku, se stále ještě, po více než patnácti letech, dá (jako o každém kultovním snímku) živě diskutovat a stále nejsou některá fakta úplně jasná. Navíc ještě existují (pokud je mi známo) dvě verze s dvěma odlišnými konci a několika přidanými scénami.

Obecně platí, že počítačová pokračování slavných filmů nedopadají co do hratelnosti zrovna nejlépe. Známé interaktivní filmečky si na sebe nikdy příliš nevydělaly a povětšinou to byly stupidní bláboly nehodné pohledu. Sama Prozřetelnost nám seslala programátory, animátory, designéry a další pracovníky Westwoodů, aby se ujali reinkarnace Blade Runnera i do podoby vhodné pro naše miláčky.

Pokud se někdo zděsil, že snad dostane přidělenu roli Deckarda, hluboce se zmýlil! Tak tupí marketingoví manažeři zase nebyli. Hra byla cílena hlavně na příznivce filmu a ti by si na stokrát okoukaném příběhu zuby nevylámali… Takže se daly hlavy dohromady a vypadl z toho Ray McCoy, nový přírůstek na místním policejním oddělení. Jako Blade Runner - začátečník se teprve pomalu prosekává od obchůzkářství k opravdové detektivní práci. Jeho (vaše) vyšetřování začíná v obchodě s "opravdovými" zvířaty. Jak známo, po válce těch pravých, z přírodního masa a kostí, příliš nezbylo, takže jsou dnes (pokud někdo z vás snad zapomněl, je listopad roku 2019 a vyskytujete se někde v temných, hlubokých (zejména od druhé poloviny hry), mokrých a smradlavých podloubích Los Angeles) velkou vzácností a obchod s nimi je VELMI výnosným zaměstnáním.

V obchodě najdete pouze přikryté zbytky, bílým plátnem ještě prosakuje krev. Je vám už od začátku jasné, že tohle nemohl udělat žádný člověk. Žádný, ani ten nejbezcitnější člen lidského pokolení, by v této době nepobil desítky zvířat.

I was angry with my friend, I told my wrath, my wrath did end. I was angry with my foe, I told my wrath, my wrath did grow.

V rychlém sledu budou následovat další vraždy, dostane se i na různé jiné zločiny, a pátrání se rozjíždí na plné obrátky. Nejen vy jste namočen do tohohle případu. Genialitou hry (nebo lépe řečeno: "Jednou z genialit…") je interakce s jinými Blade Runnery. Ať už přímá (Crystal Steele (viz. obrázky), Gaff (známý to Číňan, schopný vyrobit ze špejle katamarán)) nebo nepřímá (různé odkazy, dokonce i na samotného Deckarda zmínkou dojde - např. u Tyrella, ale i jinde). Postupně budete zjišťovat spojitosti mezi incidenty a bude se vám pomaloučku polehoučku poodhalovat nejedno tajemství. Největší ránu ale zažijete (doslova), jak se dalo čekat, až někdy v polovině hry. Zde nadchází onen všemi toužebně očekávaný, vyslintávaný, vykojovaný (?:) moment, kdy si nebudete jistí naprosto, ale naprosto ničím. Dokonce i poletucha vám bude zcizena, takže se budete muset brodit slizce zelenkavými kanálovými prostorami, které skýtají ne jedno, ne dvě, ne… prostě mnoho nebezpečí.

Ač není zpěvnost mého zpitého hrdla ani zpola tak zvučná jako mroží chrápání, budu tento chvalozpěv pět dlouho, líbezně a s nezměrnou radostí. Zavřete oči a představte si svět Blade Runnera, jako ve filmu. Blikavé neony, rozlehlé reklamní plochy pokrývající kdejakou stěnu, reflektory klimbající sem a tam po obloze i na zemi. Barevné světlo probíjející se skrze okna v tisících paprsků. Otevřete jedno oko, chňapněte první CD Blade Runnera a vložte ho do mechaniky. Oko zavřete. Nechejte se unést prvním okamžikem, kdy se na vás vyřítí první vlny k uchrochtání jemné melodie a (zde již budete muset oko znovu otevřít) v, i když malém, ale designérsky skvěle navrženém menu, vyberte instalovat. Shlédněte intro, utřete slzu, začněte hrát. Dívejte se (teď otevřete i druhé oko). Užívejte pohybu, hry světel, stínů, odlesků, barev. Dívejte se, jen se dívejte a užívejte si to. Maestrové grafici, kterým tímto vzdávám hold, dovedli grafiku do absolutna. Absolutno Dantova pekla je ale oproti scénám Blade Runnera jen tichým smíškem v pozadí. Téměř každé rozprostřené světlo, které na okolních obrázcích vidíte, se míhá sem a tam a dští své paprsky na okolní objekty, aby vytvářeli stíny a reflexe. Mlha a pára se loudivě plazí ve vzduchu, pohlcují objekty a zase je propouštějí. Konec impotentní strnulosti! Věřte nevěřte, grafika Blade Runnera je 3D. A radši tomu věřte, protože to je svatá pravda. V některých případech je takřka nemožné rozpoznat 3D scénu od animace. Taktéž přechody mezi 3D scénami a, tentokrát již rozpoznatelně, animacemi jsou rychlé a efektní. Žádná prodleva nebo černá obrazovka. Vstoupíte do dveří a vybafne na vás animace, až se leknete, jak že je to vůbec možné. Éra dokonalé 3D grafiky, ze které se dnes můžeme těšit u takových titulů jako The Longest Journey začala právě u Blade Runnera.

Jinak jsou některé přechody řešeny přelety kamery, které vám až vyrazí dech. Zahnete za roh, kamera se tryskem rozletí, je u zdi, trhne sebou doprava a dupne na brzy. Jste za rohem. Je to dojemně nádherné. Jen škoda, že jich není více.

Dále se chci zmínit o animaci postav. Celkem byste ve hře měli narazit na něco kolem sedmi desítek postav. V praxi (jedno dohrání) se ovšem tento počet zredukuje pouze na ani ne polovinu. Každá postava má pohyby nasnímané pomocí techniky motion-capture, pohybují se tedy velmi reálně. 3D grafici také konečně učinili přítrž bezbohé topornosti a všechny postavy se stále hýbou, ostatně jako vše v Blade Runnerovi. Barman v China baru utírá skleničky nebo leští pult, kolemjdoucí do sebe narážejí, atd. Jediná podivnost týkající se postav je v animacích, kde jsou jejich pohyby …více než krkolomné (Crystal sice dokonale pokuřuje a típá cigáro, ale jak se někdy kroutí a lomí rukama, na to se fakt nedá dívat).

Ještě bych tady měl zdůraznit, že ač je použito 3D grafiky, není zapotřebí, a dokonce ani není podporován žádný druh 3D karty (což je na druhou stranu možná poněkud nevýhodné, myslím, že něco by za akceleraci přeci jen stálo).

Tak tohle bude dočista klasická část recenze. Ozvučení Blade Runnera je na právě takové úrovni, které je Blade Runner hoden. Některé postavy jsou namluveny svými filmovými vzory (Rachael - Sean Young, J.F. Sebastian - William Sanderson, Tyrell - Joe Turkell, a další). Právě ty ale moc konverzovat neuslyšíte. K namluvení postav vůbec je tu jedna připomínka. Jelikož Westwoodi pojali tuto adventuru v opravdu revolučním duchu, jak se dozvíte v odstavci "Prostředí", neexistují zde titulky. Všechno to je to křišťálově čistá angličtina, klasická americká angličtina 21. století. Takže pokud nejste alespoň středně zběhlí v tomto jazyce, bude to pro vás ani ne čtvrtinový zážitek, si zahrát. Byl jsem rád, že jsem rozuměl každé druhé větě a vtipům jsem se smál (mnohem) více než bylo zdrávo - jednak proto, že byly vtipné a druhak proto, že jsem jim vůbec rozuměl. Nebojte se ale, že byste snad alespoň něco nechytli. Vývojáři byli prozíraví a tak ty nejdůležitější kecálky (tj.hlavně vás, McCoye) nechali mluvit poněkud srozumitelněji (možná schválně, možná ne…).

Hovory jsou většinou vedeny se slyšitelným podtónem, zejména s Crystal jsem si rád rozhovory opakoval (je možné přehrát si některé rozhovory znovu v K.I.A.). Vždycky na vás vyhrkne s tak příjemně koketním zabarvením, a jestli mám nějaké rozhovory rád, tak jsou to právě tyhle… Nesmím samozřejmě opomenout všudypřítomný tiše bubnující déšť, na který si časem přivyknete.

Ano, tušíte správně. Původního nebeského songu made in Vangelis se zde nedoslechnete. Nic naplat, musela nastoupit improvizace a tak se zde zaposloucháte alespoň do úryvků zkoktejlovaných do něčeho alespoň příbuzného původci. Futuristické trubky se míchají s tichými přízvuky piána a přivádějí vás jako vždy na pokraj šílenství/extáze z něčeho tak dokonalého. Takovéto "opravdové hudby" se ale dočkáte jen na málo místech. Většinou je za "hudbu" považováno zvukové pozadí nějakého místa. Tedy šumění hlasů v barech, hlasité překřikování na tržištích atd. Tím větší to bude slast, zaposlouchat se do tak přívětivých pomalých melodií. A nakonec si dovolím citovat Svaté písmo: "…ale mít počítačový Blade Runner strhující hudbu na úrovni originálu, dostal by desítku, jen to švihne." (SCORE, svazek 48, Evangelium sv. Mrkvoně, Žalm 22-25).

Při svém pátrání se dostanete skorem do těch samých míst, kde se pohyboval Deckard a ještě si to přisladíte několika vychytávkami, v podobě podzemních chodbiček a tunýlků, nejrůznějších barů, a například i střelnice. Ta je perfektně provedená, je to hra ve hře - někdy jsem tam trávil i desítky minut, ostražitě čekajíc na každou známku byť sebemenšího pohybu umělé figuríny. Ze všeho na vás dýchá překrásná atmosféra, kterou budete hltat každým douškem.

Při pídění se po stopách vám budou vysoce nápomocné nástroje, bez nichž se žádná speciální jednotka 21. století neobejde - K.I.A. (Knowledge Integration Assistant), Esper a samozřejmě Voigt-Kampff (VK testy). Do K.I.A. se ukládá všechno, k čemu jste trnitou cestou pátrání přišli - fotografie, popisy objektů, rozhovory. Vše si můžete znovu prohlédnout, přehrát. Esper, ano, je to on, který Deckardovi ve filmu pomohl nalézt onen odraz na fotografii. Esper je asi nejužitečnějším nástrojem v této hře. Zřejmě proto je také do poslední mrtě vymakaný, prostě jako z pohádky (filmu). Už chybí jen hlasový vstup a možnost dodávat své vlastní fotky, a máte doma základní jednotku pro budoucí detektivní živnost. I jen pro samotný Esper stojí za to si Blade Runnera koupit. Opravdu. Asi nejméně používaným bude slavný VK test. Vybalil jsem ho ne více než dvakrát v jedné hře, jeho autentičnost ale také není k zahození (v rámci mezí, samozřejmě). A teď se podržte, nebo nechte někoho, aby to udělal za vás (např. židli). Přichází okamžik (možná trochu pozdě, ale chtěl jsem si to nechat na závěr) prozření, kdy vám vyklopím, jak je to s tou revolučností. Klasické adventurní sklony nutí postiženého jedince jednat ve smyslu "sebral jsem předmět, na něco ho použiji". Chyba lávky. Nic takového není v Blade Runnerovi ani náznakem. Zde se prostě předměty nepoužívají, nikdy na nic, leda je odnést do laborky (nemusel jsem tam víc než ...pětkrát). Jen neustále sbíráte stopy, vyslýcháte lidi, kecáte s okolím. Což má za následek jednu nepříjemnost, a to…viz. Rozhřešení.

A to nepříjemnou krátkost. Jedno dohrání vám zabere tak den dva pohodové zábavy. Tento nedostatek je kompenzován počtem konců, kterých má být něco přes desítku. Nepovím vám, zda je to pravda či ne, já jsem dohrál pouze dva konce (pokud nebudeme počítat smrt a basu). Tak, a teď poslední maličkou stížnostičku – Ray má moc krátký kabát; já mám nejraději takové ty sáhodlouhé až těsně k patám, jenže Ray si usmyslel, že se bude oblékat do toho kousek pod kolena. Co naplat, musím se s tím smířit…

Položím si teď tisíckrát omletou otázku: "Co říci závěrem?". Blade Runnera, veledílo to rozkládající se na čtyřech Cimrmanových Discích, je mnohem, mnohem záživnější po tísícístočtvrtépáté hrát, než si o něm jen suše číst pochybně znějící vzpomínku…