Již čtvrtý díl největší moderní upírské ságy dorazil na pulty obchodů a my se po letech konečně můžeme vrátit do role původní postavy, nemrtvého šlechtice Kaina. Jeho nekonečná žízeň po lidské krvi vás opět donutí vraždit všechny lidi na potkání a otázka zní: je to stále taková zábava? Stojí další z Kainových poselství za to?
Docela jsem se pobavil, když jsem včera v noci našel na jednom diskusním fóru zoufalou otázku neznámého hráče: „O čem vlastně ta série Legacy Of Kain je? Může mi někdo vysvětlit příběh před Blood Omenem 2?“. Ať už máte na LOK sérii názor jakýkoliv, musíte uznat, že pokud jde o scénář, dosáhli zde lidé z Crystal Dynamics něčeho bezprecedentního. Snad žádná jiná herní série na sebe nenavazuje tak úzkostlivě a neproplétá složitou síť zápletek a intrik skrz skoky v čase a různé postavy. Mimo jiné je právě tohle tím důvodem, proč každý, kdo je s Kainem od začátku jeho cesty, vytáhnul před pár dny peněženku a Blood Omen 2 (dále jen BO2) si koupil. Silně komplikovaný a upovídaný příběh zde pokračuje (to možná není adekvátní výraz, neboť BO2 se odehrává stovky let před minulým dílem) v nezmenšené síle a minimálně díky jemu jde o přitažlivou hru. Nebo na něj můžete zapomenout a užít si, co hlásá reklamní slogan hry: hraní za nejzlejší postavu v dějinách videoher (i takový Caleb ze hry Blood v podstatě zachraňuje svět, zatímco Kain chce „pouze“ vyhladit rasu lidí tím nejbrutálnějším způsobem, s šíleným smíchem na rtech).
Atmosféra LOK je zde přítomna od prvního okamžiku, kdy intro (za využití vylepšeného engine hry, stejně jako v předchozím titulu Soul Reaver 2) ukazuje Kaina a jeho armádu upírů na jejich tažení světem Nosgothu bezprostředně poté, co se Kain rozhodnul na konci prvního dílu Blood Omen, že lidská rasa nestojí za záchranu. Zmíněné tažení je překvapivě přerušeno ve městě Meridian, kde sídlí nový řád Serafanských rytířů, kteří zasvětili své životy boji proti upírům. Kainova armáda je poražena, stejně jako on sám a smrtelně zraněn upadá na 200 let do spánku. Kdo vlastně je ten démon, který vede Serafíny a jak se dostal k neznámým technologiím umožňujícím likvidaci upírů, to jsou základní otázky BO2.
Na začátku hry se probíráte ze zotavujícího spánku, který ale Kaina nechal slabého jako mouchu (doslova, ukazatel jeho životnosti má jeden asi milimetrový dílek). Ukáže se (během jedné z mnoha nekonečných videosekvencí plných dialogů), že se o vaše tělo staralo tajné hnutí odporu, které tvoří poslední živí upíři. Jedna z jeho členek vás pak vyvede na ulici a ukáže vám, jak se za 200 let změnil Nosgoth, váš svět. Pravda je, že můj první dojem z něj je rozpačitý. Nádherné středověké ulice jsou brázděny parními stroji a krystalovými zdroji „elektrické“ energie, které mi do klasického fantasy světa LOK příliš nesedí. Až uvidíte podzemní metro a z něj vystupující lidi ve středověkých šatech, pochopíte, co mám na mysli. Kain se musí rozkoukat a znovu se naučit ovládat své tělo, které je spánkem hraničícím se smrtí zeslabeno stejně jako jeho paměť. Tak začíná tutorial, během kterého se naučíte základy o pohybu prostředím, boji a magii (zvláštní schopnosti jako neviditelnost nebo předlouhý skok ve stylu Matrixe).
Hra opět využívá pohledu třetí osoby, tedy systému pohyblivé kamery, která sleduje vaši postavu většinou zezadu, podobně jako třeba v Tomb Raiderovi. Kameru můžete nicméně sami natáčet, pokud se budete chtít podívat za roh, nahoru nebo dolů. Jinak její automatická činnost nepřináší žádné problémy a občas zahlédnete i nějaký ten Matrixovský krouživý efekt.
Autoři původně slibovali příklon k akci, nicméně podle mých dosavadních dojmů je podíl akčních částí s logickými stejný, jako u předchozích dvou her (Soul Reaver 1 a 2). Opět bojujete nejprve drápy a posléze i různými sečnými zbraněmi, nicméně nové je opotřebovávání těchto zbraní, pokud o sebe příliš naráží (když se vy nebo protivník úspěšně kryjete). Puzzle tvoří klasické hledání přepínačů k jednotlivým branám, budete zase posouvat velké krychle, abyste po nich mohli lézt a tak dále. Speciální kapitola jsou puzzle založené na hraní si s vodou, která Kaina zabíjí (škoda, plavání a potápění bylo velmi silným okamžikem předchozích her).
Engine hry je na první pohled velice podobný Soul Reaverovi 2 a popravdě jsem prozatím (čtvrtá epizoda) neviděl nic, co by dosahovalo architektonické a estetické kvality chrámů v SR2. Postavy jsou o něco málo detailnější, nejde o drastickou změnu. Pokud jsou si SR2 a BO2 tak podobní, pak nechápu, proč se novější titul zpomaluje, když tím jeho předchůdce netrpěl. Jde o občasné zaseknutí, trvající zlomek vteřiny, když vstupujete do nové sekce (přechody však nejsou tak plynulé jako v SR2, zde se mezi kapitolami objevuje nenáviděná nahrávací obrazovka). Tohle je obrovský krok zpátky a v žádném případě nejde o slabost PS2 (důkazem je SR2), ale o neschopnost autorů BO2. Vím, že za BO2 stojí jiný tým, než za SR2, jenže to neznamená, že si nemohli vyměnit informace o engine, nemám pravdu?
První hodiny hry jsou však natolik zábavné (možná také díky Kainovým vynikajícím suchým a sarkastickým hláškám – například jeho reakce na varování „tvá cesta vede přes území nepřátelského gangu“ pobaví: „Hmmm… tak to všichni zemřou.“), že občasné zaseknutí člověka neodradí. Trochu zamrzí velmi průměrná hudba, která se ani zdaleka nevyrovná SR2, ale pro dokreslení temné atmosféry stačí. Uvidíme, zda se nevynoří nějaká nesmyslná puzzle nebo pasáže s výraznějším zpomalováním, také příběh bude mít co dělat, aby se uspokojivě zapojil do legendy, nicméně první dojmy z BO2 jsou víceméně kladné a nemohu se dočkat, až v něm budu pokračovat. Rozhodně jde o jednu z výraznějších her současného období, která by vám mohla báječně zpříjemnit čekání na Onimushu 2 nebo Final Fantasy X.
