Česká vývojářská škola dávno nekypí pouze jednoduchými adventurami. Šikovní Češi již vyrazili do světa, jemuž nabídli hry mnoha žánru, především však kvalitní taktické akce. A Češi budou znovu útočit: tentokrát ryzí first-person hororovou střílečkou Bloodline. Co nám tahle hra bude muset nabídnout, aby se neztratila v konkurenci? Co třeba tohle…
Frank se začal pomalu probouzet. Hlava ho z nějakého neznámého důvodu nepředstavitelně bolela, jako by ji zrezivělý svěrák drtil ve svých ocelových dlaních. V ústech cítil podivnou, neurčitou pachuť, již tam zanechala zřejmě nějaká tekutina. Stěží se nadechnul vzduchu s vysokou koncentrací odporného hnilobného zápachu.
Něco nebylo v pořádku.
Otevřel oči. Úlekem se mu málem zastavilo srdce. Měl přeci spatřit doktorovu čistotou zářící ordinaci, v níž před několika minutami (hodinami?) podlehl hypnóze, aby tak odtajnil svou mladou minulost. Minulost, v níž si měl rozpomenout se na obličej muže, který se před dvěma dny zavraždil Frankovu dlouholetou sousedku Edginsovou, a který na útěku z místa činu zranil Franka tak, že ztratil vědomí.
Ale to teď nebylo důležité. Frank se nenacházel tam, kde by měl, a nikde se neozývaly hlasy doktora či policejního vyšetřovatele. A co bylo nejhorší, nemohl se ani pohnout. Jeho polonahé tělo bylo důkladně opásané pevně staženými řemeny, z nichž jeden, přes čelo, mu nedovoloval rozhlédnout se.
V neznámé místnosti bylo šero. Na vysokém stropě ležela žlutá slábnoucí záře, pravděpodobně procházející otvorem ve dveřích.
Aby teď Frank nad něčím přemýšlel, zabýval se nějakými hypotézami, víc nemělo smysl. Byl tam, kde byl a situace byla taková, jaká byla. Především ale cítil nebezpečí, v předtuše, že pokud něco rychle neudělá, bude zle.
Bude nejhůř.
Soustředil v sobě všechnu sílu a vložil ji do pohybu. Ze strany na stranu, nahoru dolů, snažil se házet sebou do všech stran. Po několika mocných výpadech ustal ve svém snažení, vydýchal se a zase pokračoval v boji. A potom zase a znovu, dokud mu řemeny neposkytly trochu více volnosti a on tak mohl pravačkou šikovně rozepnout řemen na pravém zápěstí.
Když se posadil, aby osvobodil nohy, málem omdlel.
Místnost, v níž se probudil, sloužila jako operační sál. Kdysi dávno. Teď tu očividně operovaly pouze legie pavouků. Jejich bílé pavučiny byly všude: jako lepkavé zátarasy křížem krážem místností, jako tapety na stěnách, jako měkký koberec na podlaze. V bílé záplavě tenkých vláken se černalo lékařské, na první pohled léta nepoužívané zařízení: invalidní vozíky s koly s vyhřezlými výplety, pokroucené stojany na infuze, skříně s rozbitým zasklením, operační lehátka. Lehátka, na nichž se nacházela lidská těla, přikrytá letitými zažloutlými látkami potřísněnými krví, jež dávno zaschla.
Frank si schoval obličej do dlaní. „Ne, já tady nejsem, nejsem tady, nejsem,“ tiše si opakoval. „To všechno je jenom velice zlá noční můra, z níž se, když se takhle štípnu, probudím.“
Nic se nezměnilo, jak ve skutečnosti předpokládal. Šílenství se nebezpečně přiblížilo. Člověk se přece nemůže jen tak, z ničeho nic, probudit v jiném světě. A sny (na žádné takové místo si nevzpomínal) – pokud je tedy příčinou toho všeho jeho hypnóza; pokud se nachází ve svém pozměněném stavu vědomí – nemohou být tak reálné.
Anebo snad ano?
Za jedinými dveřmi v místnosti, jež byly svým malým čtvercovým zamřížovaným otvorem oním zprostředkovatelem světla, jak předtím odhadoval, se náhle ozvalo klapání: někdo kráčel po chodbě a přibližoval se.
Frank, jenž v té chůzi neviděl nic dobrého, hbitě seskočil z lehátka a cestou pavučinami, již někdo, není to tak dlouho, proklestil, se potichu vydal ke dveřím. Dřepnul si vedle nich, připraven okamžitě zaútočit. Jeho bosá chodidla zakusila během přesunu nepříjemnou lepkavost vláknitého koberce.
Následující vteřiny v očekávání toho, co přijde, byly pro Franka skutečným peklem. Každý krok přibližující se chůze se zdál postupně hlasitější a hlasitější a chvíli před tím, než se pohnula klika, zažil nepříjemný pocit, jako by se mu ten někdo procházel přímo v hlavě.
Dveře se s hlasitým vrzáním pomalu otevřely a do místnosti se vlila žlutá zář; přímo na Frankovo prázdné lehátko.
Osoba, od níž Franka dělilo otevřené dveřní křídlo, se na okamžik zastavila, zřejmě překvapená tím, co vidí – přesněji: koho nevidí. Pak přeci jenom udělala další krok, a to ji Frank konečně spatřil.
Byla to zdravotní sestra.
Už už se chtěl Frank prozradit, vyhrknout, jak je rád, že ji vidí, a kde že se to vlastně nachází a co že se to vůbec stalo, když si všiml něčeho, co mu málem vyrazilo dech:
Pod lemem zažloutlé a zmuchlané sesterské sukně se nacházela našedlá, fialovými a žlutými a zelenými modřinami posetá lýtka, zapuštěná do teplých bavlněných ponožek, děravých jako řešeto. Byla to mrtvá lýtka!
Jen s obrovskou námahou neprojevil Frank svůj úlek. Bolestivě si skousl spodní ret a oběma dlaněmi utěsnil ústa, což mu sice pomohlo v potlačení výkřiku, ale obsah svého žaludku již udržet nedokázal.
Když se vracel z hlubokého předklonu, kašovitou hmotu na podlaze před sebou, už byla zdravotní sestra otočená čelem k němu a možná se usmívala, těžko říct, neboť Frank se právě sklonil před dalším návalem nevolnosti.
Obličej sestry byl mnohem odpornější, než Frank, jenž teď seděl na podlaze opřený o zeď, a zhluboka oddychoval, očekával. Dvě hluboké temné propasti v šedé tváři, v nichž byly kdysi dávno zasazeny oční bulvy. Malý nos, na jehož špičce svítila obnažená kost. Pod ním ústa, čerň ohraničená dvěma řadami žlutohnědých zubů, jež se neměly kam schovat, neboť jejich přilehlé okolí již uhnilo a odpadlo – a proto ten úsměv.
Pak Frankovu pozornost upoutala sestřina skvrnitá ruka, jež zamířila do kapsy šatů, z níž vytáhla dlouhou injekční stříkačku. Ta pomalu pokračovala k sestřinu obličeji, před nímž se jehlou vzhůru zastavila.
Úzký gejzír čiré tekutiny se vznesl do vzduchu.
To gesto bylo víc než jasné a následující události velice lehce předvídatelné.
Taková zdravotní péče se nedá odmítnout, zaironizoval si Frank. Jaká lehkovážnost! Ale v takových situacích už to tak bývá. Jako ve správném akčním filmu, když se hrdina v bezradné situaci vzchopí, aby si proklestil cestu řadami svých nepřátel a neprodal svůj život příliš lacino.
Přesně takhle si Frank teď připadal: jako akční hrdina.
Hbitě se postavil a bez většího přemýšlení zaútočil.
Bosé chodidlo se opřelo do sestřina hrudníku.
Sestra upadla téměř až u protější zdi, kde se překotila přes invalidní vozík a zůstala ležet. Cestou srazila dva stojany na infuze, což vyvolalo nebezpečný rámus.
Frank teď musel jednat rychle. Potřeboval zbraň. Vzadu se nacházel stojan s chirurgickými nástroji. Ze skalpelů nejrůznějších velikostí, zvláštních kleští a několika druhů nůžek si vybral zrezivělý sekáček: kdo ví, k čemu kdysi sloužil. Ten by mohl prozatím stačit, nadhodil si jej v ruce.
V tom si všiml, že jeho nepřítel stojí na nohou.
Frank neotálel, hbitě k němu přiskočil, nechal skvrnitou paži prolétnout vzduchem a jedním máchnutím oddělil nepříteli hlavu od těla.
Obě části padly na zem. Žuch žuch.
Frankovi se bohužel nepodařilo najít něco, čím by zahalil své polonahé tělo, a proto jen tak, v širokých plátěných kalhotách a bos, opustil místnost.
Teď se nacházel v úzké a dlouhé chodbě, na levé straně zcela zatarasené všemožným harampádím. (Proč asi?). Páchlo to v ní plesnivinou; a také že se na stěnách a stropu ta černá skvrnitá choroba nacházela. Frank minul několik dřevěných rozlámaných lavic a zastavil se u prvních dveří, které potkal. Obdélníkovým průzorem opatrně nahlédl dovnitř.
Do středu místnosti byl shora soustředěn kužel žlutého světla, všude kolem inkoustová tma, v jehož středu se nacházel zcela nahý člověk, muž, v tureckém sedu. Jeho hlava byla uvězněná v průhledném igelitovém pytli, svázaném na krku. Záměrně mu byl ponechán minimální přísun vzduchu, takže veškeré utrpení, ale možná také neotřelá léčebná kúra, spočívalo v tom, že se, chudák, musel cítit jako v sauně; a igelit byl zevnitř také tak orosený, že nebylo možné vidět obličej. Jeho ruce, složené v klíně, byly na zápěstích svázané. Pomalu se nakláněl trupem dopředu a dozadu, dopředu a dozadu.
Byl to odporný pohled.
V tom Franka vylekal pronikavý zvuk z vedlejší místnosti, jak něco kovového spadlo na zem. Vybavil se pohled na jeho milovanou matku, jak umývá nádobí a její pěnou obalené dlaně pouští příborový nůž a ten cinká o keramickou dlažbu kuchyně.
Frank nejistě přešel k dalším dveřím a průzorem nahlédl dovnitř.
V dobře osvětlené místnosti právě prováděli doktor a tři sestry, všichni stejní, všichni dávno mrtví, operativní zákrok břicha nějakého člověka. Přes určitou neomalenost těchto chodících mrtvol vypadala jejich práce velmi odborně.
Měli v tom praxi.
Frank už se chtěl odlepit od průzoru, aby dál pokračoval ve své cestě, když se najednou všichni mrtví současně odvrátili od svého pacienta a upřeli své prázdné pohledy na dveře; přímo do Frankových očí.
Frank upustil od svého původního úmyslu a zůstal stát. Byl zvědavý.
Doktor s pohledem stále na Frankovi uchopil pokrývku a neobvykle rychlým tahem ji strhl z pacienta.
Osoba na lehátku se posadila a namířila svůj pohled, tam kam ostatní: do průzoru.
Tohle bylo na Franka opravdu příliš. Když pominul samotnou záhadu svého prostředí a to, jak se sem vůbec dostal, byl ještě jakž takž schopný akceptovat přítomnost chodících mrtvol.
A vlastně možná ne, možná že už zešílel, možná že už byl jednou z nich a zatím o tom nevěděl.
Proboha, možná že ano! Kde by se v něm jinak vzala ta síla, unést tíhu toho pohledu a vlastně toho všeho?
Ve zdravém lidském rozumu stěží.
Tím pacientem byl doktor Stuart. Ten doktor Stuart, do jehož ordinace Frank přišel. Ten, se kterým mluvil. Ten, který ho uvedl do hypnózy. Ten, který měl Franka uvést zase do normálního stavu. Ten, který s nezašitým otvorem v břiše seděl na operačním lehátku a usmíval se.
„Pryč odsud! Pryč!“ dvakrát vydechl Frank, mrknul na sekáček v dlani a pevně sevřel jeho rukojeť. Potom zamířil pohledem na konec dlouhé chodby a vyrazil vpřed. Jako správný akční hrdina…
