Budokan – duch válečníka

Neumím žádné chvaty a nemám sílu za sto mužů. Nejsem král v obratnosti, ani rychlejší než vítr. Nemám doma žádnou zbraň, ani s nimi neumím zacházet. V životě jsem nebyl v Asii, neučil jsem se žádnému bojovému umění, neznám ani řádně pravidla, neznám celý tento svět. Přesto jsem měl kdysi silný pocit, že jsem mu tak blízko. Budokan: The Martial Spirit.
Budokan – duch válečníka
Neumím žádné chvaty a nemám sílu za sto mužů. Nejsem král v obratnosti, ani rychlejší než vítr. Nemám doma žádnou zbraň, ani s nimi neumím zacházet. V životě jsem nebyl v Asii, neučil jsem se žádnému bojovému umění, neznám ani řádně pravidla, neznám celý tento svět. Přesto jsem měl kdysi silný pocit, že jsem mu tak blízko. Budokan: The Martial Spirit.

Krvácející slunce nad prázdnou pláží, klidné vlny omývají narudlý písek a scenérii dolaďující rozvážná meditativní hudba. Rackové krouží nenápadně okolo, všude ticho a klid. A celý tenhle nádherný pohled kazí namakanej chlápek, co předvádí přírodě a filmovému štábu jak se dá soustředit pohyby celého těla. Střih. Ten samý týpek si už našel nepřítele a právě mu hodlá ukázat, co se už naučil. Přistoupí ovšem třetí osoba, povětšinou muž asijského původu a pokročilého věku, aby mu nalil do hlavy pár těch řečí o sebekontrole, disciplíně, tvrdém tréninku a slunci v duši, načež mu do ruky vrazí kartáček na zuby a nařídí, aby mu umyl celý dům. Střih. Chlápek z pláže potřetí. Finálový zápas. Hlavní hrdina je na tom fyzicky velice dobře, ovšem psychicky je nervózní a nejistý, aby ukázal, jak vnitřně dozrál a shodil své nabubřelé ego. Jde se na věc. A zas nic. Kupuje jednu za druhou jak na běžícím pásu. Bum. Bum. A ještě. Bum. Polomrtvý se otáčí, rozzuřeně se dívá na svého soupeře, který si vyvolává ovace davu, poté si vzpomene na hyper-rozumnou myšlenku svého velkého učitele, která ho zocelí jak týden v nemocnici a opět si stoupá před svého soka, největšího padoucha všech dob. A bum. Bum. Bum. Střih. Střih. Bum. Bum. Střih. Bum. Střih. Střih. Střih. Zpomalený padáček a huráááá. Vítězství!

BudokanBudokan

BudokanBudokan

No nebyly tyhle příběhy super? Bojovníci, co neměřili svoje dovednosti jen podle obvodů bicepsu, ale i podle jejich psychické vyrovnanosti a síle. Bojovníci, co protivníky nemlátili, ale zkušenými chvaty je prostě vyřadili ze hry. Osobnosti, co se vypracovali tvrdou prací, odříkáním a trpělivostí. Mezi hrdiny na protipólech šlo o závažný konflikt, i přesto (nebo právě proto) se řešil hezky sportovně zápasem před diváky. Člověk to hltal a byl tím nahltáván. A do toho si v revolučním osmdesátém devátém přijde slavný Budokan, aby dělal duchovního učitele i nám. Její kompletní název zní Budokan: The Martial Spirit a byla dána dohromady zkušeným teamem z Electronic Arts. A dali to dohromady moc zajímavě. Víte, rok 1989 a jeho časové okolí představuje herní svět jako ještě značně nepřesycen. Mohli jste si klidně dovolit udělat bojovku jako sport. Hráči to doslova sežrali, navíc, vzpomenu-li si, jak jsem procházel pouťovými maringotkami plných automatů, děcka pobývající u Budokanu vůbec nevypadali na to, že je zajímá sportovní duch či jakýkoliv druh fair-play. Jenže pak se to rozjelo o poznání rychleji a gameři se museli lákat na syrovou krev, hrůzyplné pohledy ještě hrůzyplnějších zrůd a třískání beden o soupeřovu hlavu. A tak nevím, jestli to ti chlapíci z Electronic Arts udělali tak dobře, nebo jim to prostě napsalo to magické datum zlatých časů. Ale samozřejmě, nebylo by zlatých časů bez zlatých lidí co je stvořili a tak hlasuji za první možnost. To je na hře fascinující. Můžeme ji zařadit do dvou žánrů, které do sebe v tomto případě (zdůrazňuji v tomto případě) skvěle zapadají a doplňují se. Jedná se o „mlátičku“ + sport, kdy je prvek prvně jmenovaný lehce akcelerován a vypichován. Chci tím jen naznačit, že se nejedná a žádné tabulky a všechny ty sportovní zdlouhavosti. Ale na druhou stranu je kouzelné, že namísto hromového hlasu Fight! a zpevnění svalů na začátku boje se hráči důstojně ukloní a pak teprve se jde do střehu. Když pak padají rány, není to o krvi, ale o bodech, které za svoje dobře mířené údery obdržíte. Není v tom násilí, ale elegance. Nejde tu o surovost, ale o hbitost. V té maringotce jsem se divil, jak to ti kluci s hrstí drobných můžou takhle hrát. Asi víte o čem mluvím. Zběsilé lomcování joystickem a nepřetržité mačkání tlačítka jako v mezihrách u Sedmi dní a sedmi nocí. Napadlo mne, kolika lidem asi takto unikne ta poetika hry. Poetika hry v té radosti z pohybu, jeho absolutní kontrolou a nutnosti absolutní kontroly.

BudokanBudokan

Mohli jsme si vybrat ze 4 zbraní a podle toho zvolit i dojo, do kterého se na trénink dostavíme. bo, kendo, nunchaki, či stručné karate. Zde jste si mohli zkusit chvaty jen tak sami (žádné zběsilé nakládačky do bezvládného playera 2), či zatrénovat s vaším mistrem učitelem. Z míst, kde se bojuje, čiší harmonická sportovní atmosféra, krajina je vykresluje typický japonský styl, v pozadí uvidíte jezírka, vodopády, živou, udržovanou přírodu a typické japonské stavbičky. Radost pohledět. Jak už jsem nastínil, styl hraní v Budokanu je přímo úměrný celé vizáži hry. Myslím, že je hra tak blízko smyslu sportu, podle kterého je vyrobena, že by se člověk pro zdokonalení ve hře mohl učit i leccos od pravých mistrů bojového kumštu. Máme zde celou škálu pohybů, ovšem ne tolik druhově odlišných, aby se nedali navzájem dost dobře vykrývat a oplácet pohybem v těsné návaznosti na ten předchozí. Dá se hrát i zbrkle a bezmyšlenkovitě, ale pak moc z finálového turnaje neuvidíte. Je třeba to hrát jako šachy. S rozvahou a zároveň rychle. Zajímavé je, že když člověk někoho v Budokanu složí, má pocit, že ho v tom kimonu přechytračil. Je to jako šerm, tomu efektu když na vás něco soupeř zkusí, vy to s úspěch odrazíte a odpovíte vypracovaným protiúderem, se nevyrovná ani orchestr nejvýkonnějších hardwarových součástek dneška a produktu, který jsou na monitorech schopni vytvořit.

BudokanBudokan

Víte, když jsem výše mluvil o principech této hry jako o hbitosti a eleganci, napadlo mne, jestli toto novodobého hráče 21. století vůbec osloví. Přece jenom, časy se mění a práce lidí u maringotek s hracími bedýnkami je čím dál smutnější. Pro mne však znamená Budokan opravdu hodně. Naučil mne základům umění počítačového boje a ukázal mi, o co ve hrách doopravdy běží. O co jednodušší pak bylo ostatní tituly hrát, když jsem tenkrát před deseti roky doja Budokanu opustil. Pokaždé jsem si pak vzpomněl na odkaz, co mi tato hra dala a snažil se hrát podle toho. Viděl jsem celkem dost konců her a myslím, že z nemalé části za to vděčím právě téhle klasice. Jsme v polovině léta 2001, těším se na spoustu nejnovějších her a těším se na jejich konce. A právě proto myslím, že je čas navštívit svého dávného učitele a za všechno mu poděkovat. Zcela určitě žije a klidně rozjímá.


NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY

Foto režim Spider-Mana je úžasný. Podívejte se, co tvoří hráči ze světa

Foto režim Spider-Mana je úžasný. Podí…

Nejen, že je nový Spider-Man pro PS4 skvělou adaptací komiksu. Ještě přináší i boží foto režim.

13.  9.  2018 | | 8 N/A
Marvel

Marvel's Spider-Man: komiksárna za vše…

Deadpool byl kdysi průlomem pro filmovou komiksovou scénu a Spider-Man se nyní snaží o to samé také na herním poli. Povedlo se?

4.  9.  2018 | | 14 N/A
Marvel

Marvel's Spider-Man: nejlepší pavouk, …

Spider-Man je ukázkovou herní prací hned z několika ohledů. Ale ten New York je prostě špica!

6.  9.  2018 |
Rozhovor: Bohemia Interactive o DayZ, novinkách a budoucnosti hry

Rozhovor: Bohemia Interactive o DayZ, …

DayZ je ve vývoji už opravdu dlouho. Naštěstí se na něm stále pracuje a jak nás vývojáři z Bohemia Interactive na Gamescomu ujistili, mají hodně plánů, co se hrou chtějí dělat.

7.  9.  2018 | | 8 N/A
Žádost o ruku ve Spider-Manovi neklapla, pár se rozešel před vydáním

Žádost o ruku ve Spider-Manovi neklapl…

Fanoušek poprosil Insomniac o možnost požádat přítelkyni o ruku velmi originálním způsobem. Vývojář vyhověl a nevědomky vytvořil jeden z nejsmutnějších easter eggů.

12.  9.  2018 | | 3 N/A