Jenže tenkrát ti bylo 15 (nebo dokonce míň). Dneska je ti 30. Chápeš? :) Už jsem to tu někde psal - tenkrát vyráběli hry vývojáři nadšenci tak, aby se líbily jim. A hráči byli taky nadšenci, kteří měli hraní jako koníček a hráli a dohrávali všechno, co jim přišlo pod ruku, protože her nevycházelo měsíčně tisíc - když tě jedna hra nebavila nebo byla moc těžká, prostě jsi neměl co hrát. Tak jsi to radši překousnul a hru nezahodil do kouta. Navíc nebylo tak snadný se ke hrám dostat. Plus pochopitelně nefungovala konkurence - každou lepší hru hrál skoro každý.
Dneska je hraní her to stejné jako čumění na televizi. Když mě hra nebaví nebo je moc dlouhá nebo těžká, prostě si seženu jinou z dalšího tisíce, které ten měsíc vyšly. Jenže to není žádoucí, protože herní průmysl je teď byznys, konkurence je tvrdá a je třeba prodávat co nejvíc kusů (vývoj hry stojí desítky milionů - dřív stála pár stovek dolarů, originální nápady jsou drahé, protože lidi jsou konzervativní). Proto šla obtížnost, promyšlenost, délka i originalita dolů, zato recyklování enginů i nápadů se rozšiřuje. Naštěstí tu máme indie scénu a menší vývojáře. Kromě toho si spousta vydavatelů uvědomila, že hráči stárnou a tak cpe do her volitelné úrovně obtížnosti pro zkušené hráče (například v Hitmanovi obtížnost Purist). Což je super :)
Nemyslím si, že by si hardcore hráči na dnešním trhu nevybrali - jen musí člověk vědět, kam sáhnout (To The Moon, Legend of Grimrock...).