Ještě větší drzostí, nežli nabídnout prostovlasému hřeben, je hovořit o stealth akcích a nezmínit při tom holohlavou sérii Hitman. Vzpomínáte na Blood Money? Obejmou se vaše paměť a přítomnost takřka 10 let po premiéře titulu? Vsaďte se, že ano!
Hitman s podtitulem Blood money – pamatujete? Ve který to dávný čas přišla hra na trh? V květnu roku 2006, tedy přesně dva roky po odpálení předcházející petardy Hitman: Contracts, kterou ale kdekdo odsoudil jakožto nepřínosný remake jedničky. Ať si kdo chce co chce říká, trojka Contracts je má nejoblíbenější hitmanovka. Drsná, mrazivě krutá, pestře zvrácená, temná a propracovaná.
A s prozatím od pánů Dánů nejříznějším soundtrackem. Zkrátka šlo o atmosférický nářez na dvě až tři u PC probdělé noci s neomezenou životností co do opakování jednotlivých misí (zejména jatky a britské panství, ólala!). O Hitman: Contracts si ale povíme třeba někdy příště, poněvadž…
… se autorovi textu nedávno zastesklo po Hitman: Blood Money a opět se titulem po necelé dekádě jal nakrmit mechaniku. Čtvrtý díl byl oproti Contracts prozářen slunečními paprsky a teplými pastelovými barvami v nejsvětlejších odstínech. Ubylo Dálného východu, ubylo Asiatů, ubylo Rusů. Ubylo stínů. Ubylo tklivem zkroucených tónů hudby. Zůstali zajímaví a jako už tradičně samolibí bossové, pro které pořád stálo za to zabít. Přibyly cool světelné efekty a nějaké hračičky v arzenálu a další hračičky pro zušlechtění těchto hračiček.
Ubylo syrovosti, ne ale násilí, leč Blood Money vystrkovalo ještě i jiné růžky – naznačuje vizuálnem, že tady půjde o poctivé interaktivní umění. Typický chlístanec kečupu na jinak čistoskvoucích šatech nevěsty. A abych nezapomněl – nově teď mohl Codename 47 úplně každou vraždu zinscenovat jako nehodu a také směl podplácet nějaké ty svědky a náčelníka policie. Nejdůležitější ovšem je, že se to i po devíti letech pořád hraje strašně dobře, a to ani netřeba vnímat vlastní nervovou soustavu příběhové stati.
Všude dobře, všude doma
Hitman je mistr převleků a infiltrace, primárně jde o simulátor nájemného vraha, přesto se může kdykoliv utrhnout ze řetězu, postřílet vše živé na dané mapě a zase si někam odcestovat. Nejlépe na druhý konec světa. Ano, Codename 47 byl vždy velký cestovatel, ve třetím díle však nejčastěji provozuje své nečisté řemeslo na území Spojených států sporadických. A vlastně je to fajn, i když zdánlivě nic nového.
Ale že by přeci jen něco nového? Koneckonců ano, jelikož Hitman nikdy nebyl pouze o ostýchavém obcházení okolo domu, Hitman přichází přímo k jídelnímu stolu, a to nejraději pozván („Shirley, drahoušku, u nás snad začal pracovat nový majordomus? Shirley, Shir…?“). A tak se nám naskýtá další dějství sondy do soukromého života zvrhlíků, vrahů, hyperdefraudantů, podrazáků, korupčníků a jinak zlotřilých. Za všechny lokace zmiňme například zevrubnou návštěvu Bílého domu.
Všichni jsou hrany
Co mi na titulu Hitman: Blood Money kazilo dojem tehdy i teď? Rozhodně grafické zpracování postav, těch mužských zvláště. Může mi někdo říci, co je to za sortu lidí, kde jsou úplně všichni hranosvalnatí jako po deseti úmorných letech dřiny v posilovně „U čtveráka“? Od poslíčka s pizzou (jasný adept na titul Mr. Olympia, že?), přes klauna, ošetřovatele, popeláře, až po policisty a bodyguardy? Ve třetím Hitmanovi má prostě svaly vyseknuté dle pravítka úplně každý, v běžném světě nemá naopak kloudnou muskulaturu nikdo, protože všichni celé dny čučí do monitorů. Paradox virtuální reality.
Ženské postavy v Hitman Blood Money zase působí drobátko transsexuálně a neodstranil by to ani dvacetinásobný antialiasing dominujících hran. Tohle se prostě ve čtyřce nepovedlo. Notabene se většina chlapíků ve hře tváří dosti vrahounsky, krvelačně, až se kukuč agenta číslo 47 jeví v tomto světle poměrně vstřícně. Obecně vzato ale hlavní mužská postava vypadá životně a má snad i jakési fluidum, designu prostředí a zvukům rovněž patří potlesk ve stoje. A to stačí, což? Také rozpohybování postav je na hony vzdálené toporné panákovosti Hitman: Contracts. Ačkoliv hra celá tu a tam vypadá prvoplánově spektakulárně, jako kdyby ji navrhovali pro printscreenování wallpaperů – takový cukrkandlíček, snobský, přeleštěný.
Cordite is my antidepressant
Aneb o dušičce malé, ustrašené, střelným prachem naplněné. Jako otravná se jeví občasná nenadálá eskalace napětí vrcholící až bezhlavou střelbou do nažehlené klopy agenta 47. Proč? Proč? Jak to? Ehm? A ještě jednou: proč? Hm… kdoví. Vaše identita je absolutně unknown, jen si tak procházíte, pistole neudělá pod sakem sebemenší bouličku a najednou bang bang. Prostě občasná prudérní reakce AI, se kterou se ale dá žít, jelikož u toho strůjci povyku alespoň pořád dokola hurónsky nekřičí to samé.
Chceš-li dostat náležitý kartáč, nabídni Hitmanovi hřeben…
Jde to nesčetně mnoha způsoby:
Neviditelná struna trhu
Ačkoliv je hlavní hrdina série Hitman povětšinou motivován penězi, lze jeho úděl chápat jako cestu slídila a vykonavatele trestu, na který je i nabroušená kosa justice krátká. A to prostě hráče bavit musí, čistí totiž svět od neřádu. Každý mord cíle je pořád oním malým svátkem, kterému přecházela jistá snaha a přemýšlení, jakkoliv to může znít zvrhle. Palné zbraně jsou povoleny a nabity ostráky, přesto to celé lze opět odehrát bez jejich použití – i s holýma rukama.
Je vůbec správné vydávat hru, kde se zabíjí škrticí strunou, jedovou injekcí, hřebíkovačem, dranžírákem? Vlastně není, neb jde o pěkné svinstvo. Na druhou stranu, Hitmanovy hlavní cíle, to nikdy nejsou dobří lidé, jde o osoby konající zlo a to buď přímo páchané, anebo z něho profitují. A nezřídka kdy jde o řádně slizké, škaredé prevíty. Mají snad takoví právo na pokojný soud a útulnou celu s TV a mobilním telefonem? Odpovězte si sami…
Dlouhý a přesto ještě přijatelně krátký
Nejnovější díl série, Hitman: Absolution, okradl hráče o pověstnou uchopitelnost, kterou všechny díly do té doby disponovaly. Už si nelze v rámci jednoho kontraktu zapamatovat každý krok, každý čin, pohodlně za sebou čistit, odhadovat budoucí průběh. Bývalo: jdi nepozorován tam, najdi to a to, odstraň toho a toho, zmiz nepozorován. Ale když chceš, způsob „nepozorován“ si ze seznamu instrukcí klidně vyškrtni. A zejména – tady máš mapu, ve které se vyznáš, kde se neztratíš a kde si vše pěkně osaháš. Kompaktní a tvárné, nelineární.
Absolution: jdi do mapy, projdi mapou a neptej se proč a kde, jen hraj, vejdi do další mapy, tady utíkej, pak hop do další mapy, pak ještě do jedné… Dobře, dobře, Codename 47 už v pětce neplnil zakázky dle zajeté šablony, to je známá věc. Poslední díl je proto až moc roztahaný, hlavní postava urazí až přílišné vzdálenosti a hráčům se tak rozpadá konzistentní celek jedné mise, na nějž byl tak zvyklý z minulosti. A nejde jen o zvyk, ten léty prověřený systém zkrátka fungoval. To byl Hitman – kradmo tam, precizní zásah, vypařit se.
Nadto se v pětce musí některé situace řešit konfrontačně, fištrón může spát. Nejsem si jist, zda-li je právě toto správná cesta vývoje legendární stealth akce. Nejde vůbec o nic progresivního, formou přímočařejšího putování skrze mapu vpřed a načítáním nových oblastí se přeci vyznačuje takměř každá FPS.
Trh si opět, zdá se, žádá své. Kdo chce skočit do sofistikované akce, udělat efektivní průzkum, následně se vším dle plánu improvizace skoncovat a za půl hodiny si dojít pro hotovou večeři, pro toho je stále nejvhodnější (a dosud celkem pohlednou) volbou právě Contracts a Blood Money.
