Sid Meier si tvorbou revoluční Civilizace pouze pro konzole splnil svůj sen. Ale co sny nás, strategických hráčů a fanoušků předchozích dílů?
Zabít, nebo okouzlit?
Hlavní kouzlo Civilization: Revolution se skrývá v možnostech rychle reagovat na probíhající události. Hra kontinuálně sleduje pokrok všech civilizací na cestách ke čtyřem typům vítězství, takže dobře vidíte, kdo jsou vaši hlavní protivníci a jestli náhodou nevědomky neaspirujete na vítězství v jiné oblasti, než jste si původně předsevzali.
I pokud máte jasně promyšlenou taktiku, můžete ji poměrně bezbolestně změnit. Z dobře vedených měst se v moderních dobách stanou tahouni vaší ekonomiky. Nelíbí? Jedním kliknutím je můžete přeorientovat jiným směrem – na vědu či maximální produktivitu (samozřejmě pokud jste na tuto možnost mysleli již při výstavbě).
Jakými způsoby můžete stanout se svým národem na piedestalu pro vítěze? Klasicky můžete z mapy násilným způsobem vymazat všechny nepřátele. Pokud jste více intelektuálně založení, je tu obligátní vědecké vítězství – vyzkoumat technologie a postavit kosmickou loď, která přenese lidské plémě na Alphu Centauri.
Vývoj je kompletní a logický, existuje pouze jedna ponorka, jeden druh vojáků, jeden tank, jedni středověcí vojáci na koních. Proč chtít víc?
Zajímavé je kulturní vítězství, pro nějž potřebujete vytvořit ve své zemi dostatečné zázemí k nalákání 20 význačných osob typu Einsteina či Pythagorase a postavení OSN. Poslední je možnost uhrát vše přes peníze, nastřádáním 20 000 zlata a postavením Světové banky.
Kompaktní koncentrovaný karneval
Nejlepší zprávou ale není výčet podmínek, ale skutečnost, že mezi cíli není vítězů a poražených. Všechny podmínky jsou podobně náročné a ke každému vítězství vede stejně dlouhá cesta. Jedinou výjimkou je vojenské vítězství, které žádá sestavení velkých armád a zároveň sledování technologického vývoje, aby se z desítek elitních vojáků nestala jen historická garda do muzea. Ale i to se dá zařídit vhodnou kombinací dobývání (a ukořisťování cizích technologií) a diplomacie (oboustranně výměnný obchod technologie za mír).
V nové Civilizaci nejsou žádné věci navíc. Nejsou zde slepé cesty vývoje, jednotky, které „možná, někdy, za určitých podmínek“ vyzkoumáte. Ve městech vám nevyrostou generace znechucených obyvatel a koneckonců sídel nebudete mít několik desítek, ale třeba jen pět nebo šest. Stejně o nic nepřicházíte. Dlaň hry je otevřená od prvního okamžiku a je jen na vás, co si z ní vyberete.
Nečekejte, že budete stavět desítky různých jednotek, jež se liší útočným číslem 1. Vývoj je kompletní a logický, existuje pouze jedna ponorka, jeden druh vojáků, jeden tank, jedni středověcí vojáci na koních. Proč chtít víc? Protože to bylo v Civilizaci zvykem? I bez nich se dá hrát a nemáte pocit, že by byla absence husarů z devatenáctého století velkou ztrátou.
Informace nade vše
Nemusíte si na papíře sčítat vliv opevnění a šestice jednotek umístěných za hradbami. Hra to udělá za vás – každou bitvu sleduje reálně na ploše v roztomilých animacích. Ovšem krom umění grafiků a animátorů vám ukáže i papírové předpoklady – obranná a útočná čísla, případně bonusy, které se k jednotkám vztahují. Nemusíte si proto nic pamatovat, nic zdlouhavě vyhledávat, stačí se jen zapojit do hry a využít informací, které vám dává.
Jak vyhrát? Vojenské vítězství Cíl: dobýt hlavní města všech čtyř protivníků Vyžaduje: kvalitní armádu schopnou dobývat zabarikádovaná města, kombinované útoky špionů, leteckých náletů i jednotek s vysokým útočným potenciálem Problémy: investice do jednotek brzdí rozvoj měst a tím do výzkumu, který je díky vývoji armádních technologií nezbytně důležitý pro expanzi Kulturní vítězství Cíl: nalákat 20 významných vědců, stavitelů či myslitelů a postavit sídlo OSN
Vyžaduje: vytvořit kulturní zemi plnou vzdělaných osob, soustředit se na výstavbu chrámů a rozvoj kultury, pomocí které lze rozšiřovat hranice a v kombinaci s VIP i přebírat cizí města
Problémy: utlačování protivníka pomocí kultury je skvělá věc do okamžiku, než se nepřítel po převzetí města naštve a vyhlásí vám válku, navíc VIP lze z měst ukrást nebo po dobytí získat na cizí stranu Technologické vítězství Cíl: vyzkoumat potřebné technologie a vyrobit loď, která osídlí Alphu Centauri
Vyžaduje: orientaci na technologii, výstavbu škol a univerzit, při zachování obranyschopnosti země
Problémy: vyzkoumané technologie budí závist a vyvolávají výhružky sousedů (buď nám dáte XYZ, nebo bude válka), ve finiši navíc loď nedorazí k Alphě Centauri okamžitě, ale až za několik dlouhých kol. Ekonomické vítězství Cíl: nashromáždit 20 000 jednotek zlata a postavit budovu Světové banky
Vyžaduje: orientaci na ekonomiku, výstavbu trhů a bank, vysílání karavan, odolání pokušení peníze utratit
Problémy: i peníze vyvolávají závist sousedů (dej mi 5 000, nebo na tebe zaútočím), problém rovněž představuje zvolená strategie, protože město může buď sloužit k výzkumu nebo výrobě zlata, v prvních fázích je tak nutné spíše rychle vyzkoumat potřebné technologie a až pak se vydat cestou skrblíkovství.
|
A ona vám je dává často. Informace o paktech mezi národy, stavu kultury v zemi, rady o vojenské zdatnosti země, s níž vyjednáváte, nebo, v pozdějších fázích, informace, jak daleko jste (případně zlobiví soupeři) od jednotlivých typů vítězství.
Je jasné, že se vždy najdou věci, které budou mnohým fanouškům chybět. Taky mám takové – závěr je podle mě odbytý (vždy jsem rád procházel „mapu světa“ a sledoval, jak se vytvářely dějiny, tady máte jen podivný výpis událostí kombinovaný s titulky a informacemi o vašich dosavadních hrách), diplomacie by mohla být propracovanější (a ne jen možnost koupě informací, vyhlášení války a sbírání drbů o konkurenci), pakty účinnější (tady si často „objednáte“ u spřáteleného národu útok na nepřítele a po pěti kolech zjistíte, že se celkem nic nestalo a „kamarád“ bryskně uzavřel mír).
Hra se ale nemá hodnotit podle vlastních projektovaných představ, ale podle výsledku, který autoři předkládají. A ten je v případě Civilization: Revolution kvalitní a smysluplný. Cíl byl splněn. Máme před sebou Civilizaci, která se dobře ovládá na konzolích (na gamepad si zvyknete překvapivě rychle), dokázala přinést zábavu i širokým masám (strávit čtyři hodiny u jedné hry už opravdu není problém ani pro běžně fungujícího pracujícího člověka) a přitom nevynechala nic podstatného, co by ji diskvalifikovalo v používání jména Civilization (i tu Civilopedii ve hře najdete, jakkoli přístup k ní je trochu zdlouhavý). Souboj o dějiny může začít!
- Je to Civilizace
- Je kratší, jednodušší a kompaktnější
- Zvládnuté ovládání na gamepadu
- Neuspokojující závěr
- Ortodoxní fanoušci nepřekousnou zjednodušení
- Slabší diplomatické možnosti a reakce AI