Když jsem instaloval Undying, vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. Jediné, co jsem od kamarádů zaslechl bylo, že je to doomovka, že je na Unreal enginu a že je inspirovaná románem slavného hororového spisovatele Clive Barkera, což mne velmi pozitivně naladilo, protože tento člověk je autorem několika skvělých a skvěle zfilmovaných hororů, mezi které patří například Hellraiser.
Žánr: 3D akce
Minimum: Pentium 400, 64 MB RAM, 16 MB grafický akcelerátor, 350 MB HDD
3D: Ano
Multiplayer: Ne
Výrobce: DreamWorks
Distributor: Electronic Arts
První věc, která mne nemile překvapila a o které jsem vůbec netušil, že to je pouze začátek mých útrap, bylo nestandardní ukončení instalace z důvodu nedostatku místa na hard disku, což zničilo mé naivní představy, že hře bude stačit 500 MB pro instalaci a dalších 100 MB pro swapování. Je pravda, že jsem zadal maximální instalaci, která činí 600 MB, avšak na disku jsem měl přes 800, a z nepochopitelných důvodů to prostě nestačilo (možná, že tajemná atmosféra hry se projevuje již při instalaci :-). Těchto problémů mě zbavil můj nový čtyřicetigigový miláček :-).
Po úspěšném nainstalování jsem s nedočkavostí spustil hru, rychle se zorientoval v pohodlném menu, provedl potřebná nastavení a s nadšením se pustil do paření (ještě podotknu, že menu je ozvučeno velmi pěkným a tajemným „songem“ :-).
Všechno se zdálo být v pořádku, a také bylo, až do chvíle, kdy si mé tělo po noci strávené před monitorem vyžádalo pauzu. S chutí jsem mu jí dopřál a šel jsem si lehnout do vany napuštěné horkou vodou.
S úmyslem jít co nejdřív zase pařit jsem nechal zapnutý počítač, a to byla fatální chyba, protože zrovna v tu dobu mne navštívila sestra, využila mé nepřítomnosti a jala se prozkoumávat obsah mého hard disku. Ačkoliv ji zajímaly zejména mp3, zjevně jí zaujal i název mnou pařené hry a spokojeně si ji pustila, dala NEW GAME a jelikož neměla tušení, jak se to hraje, zkoušela mačkat všechny možné klávesy, včetně té, sloužící pro rychlé ukládání... Zbytek si jistě všichni domyslíte.
Nic netušíce jsem se vykoupal, najedl a usedl na svou pařanskou židli, pustil Undying a nahrál uloženou pozici. Jaké to překvapení, když jsem se místo ve druhé epizodě objevil na samém začátku hry a ne a ne se dostat tam kde jsem byl...
Trvalo to několik desítek minut než jsem se uklidnil a jen s polovičním vztekem se odhodlal sáhnout po klávesnici a ne po kladivu! Klávesnici jsem chtěl použit ke stejnému účelu jako zmíněné kladivo, ale vědomí, že je neděle večer, navíc týden před výplatou a za těchto podmínek bych novou sadu čudlíků jen těžko sháněl, mě přimělo k tomu, abych ji použil k účelu, pro nějž byla vyrobená.
Začal jsem tedy hrát od začátku a když jsem se konečně smířil s krutým osudem, stala se další fatálnost. Každý pařan má v oblibě možnost ukládání hry a velmi rád tuto funkci využívá. I já tak činím. Tentokrát se však stalo něco opravdu strašného: místo černé obrazovky s nápisem „save complete“ jsem viděl modrou obrazovku s tradiční hláškou o jakési chybě bla bla bla. S neslušnými slovy v ústech jsem restartoval počítač, znovu pustil Undying a dal load game. Jaké to však překvapení, když jsem se neobjevil ani na chtěném místě, ani na začátku hry, prostě nikde. Až po chvilce se na mě usmála půvabná svlečna zdobící mé pozadí... ehm... pozadí Windows, na kterou jsem však v tu chvíli absolutně neměl náladu. Save byl opět v trapu…
Druhý den jsem opět začal pařit a naštěstí se žádné další komplikace nedostavily až do chvíle, kdy jsem stanul před finální zrůdou. Chtěl jsem se před započetím bitky napít, avšak láhev se zapotácela a přestože v ní nebyl alkohol, nýbrž karlovarská minerální voda Mattoni s příchutí citrónu, upadla a její obsah se vylil přímo na klávesnici. Opět se mi v ústech nahromadila neslušná slova, a nebylo jich málo. Pařanské nadšení zaslepilo mou mysl a místo abych klávesnici odpojil a dal ji vysušit, jenom jsem ji utřel a pařil dál, což se mi však nevyplatilo, protože nepřežila déle než hodinu a půl a jelikož byla shodou náhod opět neděle večer, pro novou jsem si dojel až druhý den a hru konečně dopařil.
Nyní mám dvě klávesnice, jednu funkční a jednu rozbitou, a pěkně těžkou (byla vyrobena pro ruský trh :-).
No, dost bylo fatálností, čtenáři by se jistě rádi dočetli něco o hře, takže do toho.
Příběh začíná v roce 1923 a odehrává se v Irsku. Jmenujete se Patrick Galloway a jste válečný veterán, který jede navštívit přítele a bývalého nadřízeného, jež mu na bitevním poli zachránil život a nyní potřebuje pomoc. Je čas splatit dluh.
Váš přítel Jeremiah bydlí na panství zvaném Manor a po návratu z války zjišťuje velmi nepříjemnou věc, že mu záhadně vymřela rodina a v ohromném domě zůstal sám s několika sluhy a služkami. Kdyby tímto jeho trable skončily, nebylo by to tak hrozné, ovšem jeho trable tímto rozhodně neskončily…
V enginovém intru Patrick vzpomíná, jak se jeho četa zatoulala a dostala se do křížku s jakýmsi kmenem Arabů, zvaným Trsanti, a on byl zraněn jejich vůdcem. Jak již zmíněno, život mu zachránil jeho přítel, díky němuž jen o vlásek unikl oslepnutí. Když se uzdravil, tak zjistil, že se z něj stal tak trochu Čáryfuk, ale ne zas tak moc.
Po skončení intra se octnete na zahradě před ohromným domem, připomínajícím zámek. První co vás uchvátí, je grafika, která díky Unreal enginu dosahuje vysoké kvality. Nebudu říkat že je excelentní, protože mnoho lidí by se mnou jistě nesouhlasilo, ale dle mého názoru excelentní je.
Luxusní interiéry (například taková pohovka, na kterou by byla vysloveně radost si sednout :-), snad jen trochu málo nábytku v místnostech, nádherná krajina, ponuré katakomby, jeskyně, starodávný gotický chrám či trosky kouzelného města Oneiros, téměř „nehranaté“ postavy, kterým se při chůzi hýbe prádlo, ženám se natřásají prsa, z mrtvol vytékají louže krve, ve kterých se můžete vesele čvachtat... to vše je pokryté detailními texturami, prostě nádhera.
Ještě předtím, než vejdete do budovy, budete moct vyzkoušet vaše první kouzlo. Hra je velmi ponurá a tmavá, spousta míst je úplně černých (tím nemyslím prostor mezi hýžděmi služebnictva :-)) a nepomůže ani maximální zesvětlení monitoru, tudíž nezbude, než udělat čáry máry a pěkně si na to posvítit, abyste nepřehlédli třeba náboje povalující se na zemi. Náš hrdina má schopnost občas vidět a slyšet úryvky minulosti, k čemuž také slouží jeho první kouzlo a ihned na začátku hry si můžete tuto schopnost ověřit čarovným pohledem na lampu: kdopak to na ní visí?
Začátek hry vás nezklame ani výzbrojí. Ne, že byste byli vybaveni kulometem, padesáti granáty a atomovou hlavicí, ale snad se spokojíte s šestiranným koltem a jakýmsi kamenem, který připomíná kryptonit ze Supermana. Tento předmět nemá vražedné schopnosti, pouze nepřítele odhodí a nezraní (i když, co kdyby stál na kraji hluboké propasti...), ale má ještě vlastnosti, o kterých se dozvíte mnohem později, a které jsou součástí děje.
 |  |
 |  |
Když už jsem u děje, tak podotknu první věc, která nepatří mezi ty lichotivé: příběh. Nic od Barkera jsem nečetl, (ale míním tento nedostatek co nejdříve napravit), jsem však přesvědčen, že každé jeho literární dílo má mnohem propracovanější zápletku, než Undying, který by se dal zjednodušeně popsat takto: „ňáká rodina bydlí blízko ňákejch podivnejch menhírů. Děti si hrajou, přečtou ňáký zaklínadlo a probuďěj ňákýho ducha, kterej je samozřejmě zlej a kupodivu celá rodina záhadně pochcípe, až na chlápka, kterej je v tý době ve válce, ale když se vrátí, tak se mu taky začnou dít divný věci. Zavolá kámoše aby to vyšetřil, on to začne šetřit, zjistí, že ta rodina není zas tak doslova mrtvá, dá to do pořádku, zabije toho zlýho ducha co je osočoval a tím to skončilo.“
Jistě se mnou souhlasíte, že příběh by mohl být trochu promyšlenější, navíc bez alespoň nadprůměrné znalosti angličtiny se nechytáte, protože během hry shlédnete spoustu animací, ve kterých se postupně dozvídáte o co jde, a přestože jste v Irsku, mluví všichni anglicky (abych nezapomněl, většina animací nejde típnout...). Naleznete také velké množství deníků, dopisů a dalších věcí, které postupně odhalují tento vskutku „propracovaný“ příběh, ovšem kdo to má všechno číst, když to vaše hraní stejně neovlivní, hra je totiž velmi přímočará a může vám být srdečně jedno, jestli víte kdo se kdy s kým pohádal a kdo komu ve vzteku vrazil kulečníkové tágo do oka.
Když už jsem u těch špatných stránek, tak je vyjmenuji všechny (není jich zas tak moc). Velmi nepohodlné je v této hře loadování, které vás mnohdy překvapí v té nejméně příhodné chvíli. Nejsou tu žádná tlačítka oznamující konec levelu, ba ani teleporty či charakteristické „loadovací“ dveře jako například v Hexen 2. Prostě jdete v klidu do další místnosti, kam úplně normálně vidíte, avšak z ničeho nic začne zběsile „hrabat“ hard disk a na obrazovce se objeví nápis LOADING. Nejvíc to naštve, když jste v předchozí části nechali neprobádané místnosti a nemůžete se vrátit (bude vás to otravovat zejména v první půlce hry, pak se to naučíte odhadovat a hlavně už to nebude tak přehnané). Není to špatný způsob přecházení levelů, ale autoři si mohli dát trochu víc záležet, aby tomu bylo jako třeba v Half-Lifovi, kde jste vešli do dlouhé, rovné a prázdné chodby, a první co vás napadlo bylo, že bude loading.
Také ukládání pozic by mohlo být lépe provedené: na začátku hry si budete libovat jak je to rychlé, ovšem s narůstajícím počtem prošlých levelů to bude čím dál horší a ke konci hry už bude mít save přes 40 MB a ukládací doba bude delší než v zabugovaném Sinovi. Řešit se to dá tak, že budete pravidelně odmazávat nepotřebné soubory z adresáře se savy (pro každou mapu je zde půlmegový a naprosto nepotřebný soubor).
Poslední, avšak velmi podstatný nedostatek hry Undying je... schválně jestli to uhodnete... ano, přesně tak, je to absence multiplayeru! V dnešní době, kdy je on-line hraní jednou z nejpodstatnějších součástí pařanského života, je to neomluvitelné.
Tak, dost bolo výtek, terazky som generál... pardon, zase jsem odbočil od tématu... chtěl jsem říct, že dost bylo špatností, teraz... ehm... teď už jenom dobré věci.
Co Barker zkazil „odfláknutým“ příběhem, to získal zpět dokonalou atmosférou. Možná si budete myslet že přeháním, když řeknu, že po celou dobu hraní budete mít stažený řitní svěrač až do křečí a srdce vám bude plesat nervozitou jako na prvním rande (možná, že i ten svěrač někomu připomene první rande... :-D). Ano, to je skutečně přehnané, ale mohu vás ujistit, že přinejmenším v první části hry budete nemálo napjati a nejednou se o vás pokusí infarkt.
Již při setkání s prvním nepřítelem tomu tak bude: v klidu si kráčíte tmavou chodbou, není slyšet ani krysu písknout, když tu najednou ženský křik, zvuk rozbitých talířů a jakési podivné zavytí. Trochu nervózně projdete pár místností, neustále se ohlížíte po jakékoliv známce nepřátelské aktivity, a najednou... SEK!!!... chybí vám podstatná část healthu, v kalhotách se octlo nevonné těleso válcovitého tvaru a v rozkroku je vám najednou jaksi... teplo... Se srdcem bušícím nadzvukovou rychlostí se otáčíte a zjišťujete, že vás bez jakéhokoliv varování napadla jakási obluda s drápy dlouhými jako násady od koštěte a ostrými jako dobře nabroušené břitvy, a míní v napadání vaší osoby pokračovat. Hystericky po ní začnete pálit šestiranným koltem, ovšem ne a ne se trefit, protože cíl má tu vlastnost, že neustále poskakuje. Když se vám konečně podaří zrůdu skolit a máte v úmyslu si trochu vydechnout a převléci se do čistých kalhot, vyběhne na vás další...
Bylo to dost přesvědčivé? Doufám, že ano, a to byl jen začátek. Až se budete plížit temnými katakombami, zříceninou již zmíněného gotického chrámu nebo černočernou jeskyní pod rodinnou hrobkou, to si teprve užijete vyměňování prádla :-).
Velmi důležitá je zvuková kulisa, bez které by atmosféra nedosahovala zdaleka takových kvalit. Hru nedoprovází žádná hudba, takže pokud zrovna neprocházíte kolem zdroje hluku, jediný doprovod jsou vaše kroky. Občas kdesi daleko (nebo blízko?) zavyje vlkodlak, zachrastí kosti, zafouká vítr...
V Undying nejsou mraky nepřátel jako v typických doomovkách, ale je jich tu dost na to, aby vám udělali ze života peklo. Někdy je dokonce rozumnější prostě utéct.
Bohužel tato krásně strašidelná atmosféra vydrží jen do chvíle, než se stanete nepřemožitelným. Vysvětlím. Bránou času se teleportujete do minulosti, kdy byl chrám ještě v plné parádě a osídlen řádem mnichů, kteří střežili jakousi starodávnou keltskou zbraň, kterou jim samozřejmě ukradnete a s ní už proti vám nikdo nemá šanci. Můžete nechat stranou pistoli, brokovnici i tibetský Válečný Kanón (vrhač jakéhosi plynu, nebo ledu nebo co to je), proč se obtěžovat s mířením celkem slušně uhýbajících zmetků, když stačí k nim přijít, useknout jim hlavu, ruku, nebo je rovnou spravedlivě rozdělit na dvě půlky a jít dál. Keltský Scythe (já mu říkám prostě Kosa) má také schopnost vysávání životní energie z nepřátel ve váš prospěch, takže časem nebudete potřebovat ani lékárničky. Po získání kouzel Vrhač lebek a Štít, se na vás už vůbec nikdo nezmůže.
Pokud se rozhodnete vychutnat si třesky blesky olovo a střelný prach, nebo prostě nenechat přebytečnou munici nevyužitou, tak vězte, že se budete muset naučit dobře mířit, a to i s brokovnicí. Pokud totiž budete bezhlavě střílet po nepříteli, tak můžete velmi brzy přijít o veškerou munici, a to s nevelkým počtem obětí, pokud si však dáte tu práci a hezky si zamíříte, tak pro vás nebude problém skolit zrůdu na jednu ránu pistolí. Nejefektivnější je vystřelit ve chvíli, kdy obluda podniká akrobatický skok na vaší hlavu s úmyslem vás nadmíru rozveselit (rozšířit váš úsměv od ucha k uchu).
Co asi nikoho nepotěší, je absence samopalu, ale možná je to tak dobře, protože s ním by to bylo příliš jednoduché.
Neměl bych opomenout ani útočná kouzla, jako již zmíněný Vrhač lebek (obdoba kouzelného dynamitu a efektivní zapalovač), Blesky, Ectoplasma (střílí modré paprsky), Z mrtvých vstání (to není přímo útočné kouzlo, slouží k oživení zabitých nepřátel, kteří jsou po znovuzrození na vaší straně, dá se však využít i pro definitivní odstranění nesmrtelných kostlivců.
Zajímavé jsou kombinace zbraní a kouzel, zejména pak sloučení blesků se speargunem (pravěká sniperovka). Funguje to tak, že zakouzlíte, šíp se elektricky nabije a (pokud je cíl pod širým nebem) při zásahu je nepřítel zasažen mohutným bleskem, který vykoná kapitální rozsudek smrti.
Tolik co se týče zbraní, a nyní pár slov o těch, kteří jejich drtivé síle podléhají.
Hra je rozdělena na několik epizod a každá má své nepřátele, kteří se většinou jinde nevyskytují.
K umělé inteligenci stačí jedno slovo: průměr.
První zrůda se kterou se setkáte, je asi ta nejpovedenější a již jsem se o ní zmiňoval. Je to něco jako vlkodlak s dlouhými a hlavně velmi, velmi ostrými drápy...
Jsou tu i lidé, o nichž jsem se také zmiňoval – příslušníci arabského kmene Trsanti. Jsou vybaveni pistolemi nebo brokovnicemi a šavlí.
Jacísi medúzo-hadi, které vůbec nedokážu k něčemu přirovnat, se vyskytují jen velmi krátce a nejsou ani moc nepříjemní. Dá se jim snadno uniknout a nejsou příliš agresivní. Mám pocit, že jim chybí hlavy, se kterými se setkáte v jiné části hry.
Kostlivci: obyčejné kostry, které po vás metají kameny a pokud jste v jejich blízkosti, tak se ohánějí nějakou zbraní. Když je skolíte, tak za chvíli vstanou, proto je vhodné použít kouzlo Z mrtvých vstání k jejich definitivní likvidaci.
Další nepřátelé, patřící k druhu lidskému jsou mniši. Takoví veselí chlapíci s kušemi a (naštěstí pro vás) dost nepřesnou muškou.
Obyvatelé města Oneiros jsou podivní duchové, kteří po vás metají blesky a jediné co na ně platí je magie.
V Oneiros jsou také létající hlavy medúzy a jacísi podivní ptáci, připomínající havrany, kteří mají ve zvyku vás omráčit a pak zaútočit.
Jedni z nejpodivnějších zmetků jsou létající... něco... s odporným obličejem a tělem ryby.
Během vašeho putování se dostanete i do pravěku, kde vás bude chtít vykuchat nejeden jeskynní pračlověk.
V éře, kdy ještě písmo neexistovalo, vás budou čekat i masožravé květiny, na které je jako obvykle nejúčinnější oheň.
Na konci každé epizody čeká obrzmetek a na samém konci hry si vás bude chtít vzít do parády ten největší z nich, král všech obrzmetků, avšak podle mého názoru si ho autoři mohli klidně odpustit, není totiž příliš zábavný a kvalitu hry spíše snižuje.
Kdykoliv vám někdo sníží množství healthu na nulu, tak následuje animace s nemálo brutálním ukončením vašeho života.
Tak. To je asi tak všechno, co jsem chtěl o Clive Barker’s Undying říci.
Poznámka k hodnocení: svou předešlou recenzí (Gunman Chronicles) jsem vyvolal vlnu negativních reakcí svým ohodnocením. Myslím si, že je nemožné, aby měli všichni lidé stejný názor, a v případě Gunmana to platí také. Někdo hru vidí jako skvělou novinku na starém enginu, někdo zase jako nemoderní hovadinu stvořenou bandou amatérů. Každopádně jsem se z této zkušenosti poučil a musím uznat, že mé hodnocení bylo přehnané, což se projevuje zejména při „známkování“ jiných her, které by si zasloužily víc než Gunman, ovšem to bych musel překročit hranici 10 bodů a to je nemožné, takže budu hodnotit mnohem střízlivěji.
 | Grafika: 8/10 |
| Zvuky: 8/10 |
| Hudba: 0/10 |
| Hratelnost: 7/10 |
| Hra by si zasloužila lepší hodnocení, ovšem absence multiplayeru, přímočarost a nepohodlné loadování jsou nežádoucími prvky, které rozhodně nelze přehlédnout. Undying je jako stvořený pro ty, kteří chtějí prožít pár chvil nefalšovaného strachu a nezáleží jim na přímočarosti a chabém příběhu. |
| Celkové hodnocení: 7/10 |
