Legendární strategická série se vrací, aby si pro sebe znovu uzmula trůn. Nebude ale její rudý kabátek tak trošku na obtíž?
Psal se rok 2006, když kanadští vývojáři z Relic Entertainment způsobili s Company of Heroes menší revoluci v RTS žánru a vytvořili asi tu nejlepší druhoválečnou strategii vůbec. Od toho památného okamžiku, kterému určitě jednou postavíme pomník, už ale uběhlo více než sedm let a ačkoli se původní hra stále solidně prodává, je na čase pohnout se zase o jeden zákop dále.
Company of Heroes jde ve stopách svého předchůdce, někdy možná až příliš zřetelně.
A tak tady dnes, v roce 2013, máme na stole Company of Heroes 2, jenž se znovu pouští do zvěrstev druhé světové války a vůbec to nebere z úplně špatného konce. Jen naneštěstí opouští anglickou a německou preciznost a po hlavě se vrhá na východní frontu, jejíž povaha a pravidla novinku vystihují asi více, než by ona sama, hra ze západu, chtěla.
Rádoby dojemná fraška
Hlavním dějištěm druhého dílu legendární strategie je samozřejmě Rusko, respektive východní fronta, která sehrála v historii druhé světové války životní roli. Dějepis měl ale na základní škole asi každý, takže pouštět se do podrobností je naprosto zbytečné. Ostatně vám to nejdůležitější shrne hlavní hrdina singleplayerové kampaně Lev Abramovich Isakovich. Ano, podle toho přihlouplého jména koketujícího s Biblí se skutečně jedná o oficíra Rudé armády.
Jestli však očekáváte vyznamenaného hrdinu s medvědí plackou na hrudi, pak běžte o dům dál. Náš pan Lev je totiž zrádce a na začátku hry prodlévá v pětihvězdičkovém gulagu, jehož hlavní devízou je rychlá smrt. Na slavná bojiště, jako je například Stalingrad nebo Kursk, se tak podíváte pouze prostřednictvím jeho vyprávění, které se zcela nepochopitelně rozhodli autoři vyšroubovat až do absurdně epické šíře. Z fortelné a komorně laděné strategie s marginálním příběhem se tak stává naprosto výpravná freska o hrdinství a odvaze sovětských vojáků, o zmaru a utrpení v časech války a také o absurditě a zkaženosti systému. Tedy, byl to původní záměr.
Realita je totiž na hony vzdálená umělecké vizi a skrze naprosto katastrofální scénář, který neustále opakuje ty samé fráze, nesympatické postavy, neuvěřitelně hnusné filmečky (vytvořené mimo engine hry) a především zcela zmrzačené vyprávění se druhé Company of Heroes dostalo do podobné situace, jako Němci u Stalingradu. A asi nebude překvapením, že také podobně dopadli. Příběh je zkrátka špatný, jakákoli snaha o vyprávěni končí se svým začátkem a když už se nějaký světlý moment přeci jen objeví, pokud nejste skuteční znalci historie, absolutně na vás nemá ve své vágnosti a enigmatičnosti jakkoli zapůsobit. Pokud nevedete skutečnou válku, méně je holt někdy více.
Vzhůru na Stalingrad!
Po vyloženě kritických řádcích výše by to asi chtělo zmínit i nějaké to pozitivum, ale když ona jich příběhová kampaň zase až tak moc nenabízí. Určitě ale nechceme stavět vývojáře ke zdi předčasně, ona nakonec nějaká ty pozitiva přeci jen hra vyjeví. Co se hlavní kampaně týče, můžeme zmínit alespoň samotné mise. Ty jsou povětšinou dobře navržené a v kombinaci se slušným grafickým zpracováním a naprosto dokonalou (socialisticky budovatelskou) hudbou vás dokáží neuvěřitelně vtáhnou do děje.
Jestli se najde prvek, který se nedá titulu absolutně vytknout, je to atmosféra a podání konfliktu.
Atmosféra se opravdu povedla na jedničku a některé monety, jako například ikonický Stalingrad, si budete pamatovat ještě dlouho po dohrání.. Navíc pak jen málokdy cítíte stereotyp a mezi úkoly zahrnující například bránění taktikou spálené země jsou vkládány i perly, jako je třeba stealth mise kdesi v Polsku.
Vyloženě špatná pak nakonec není ani základní myšlenka, že ovládáte pouze menší oddíly a mnohem více než na epické bitvy se soustředíte na malé, ale o to vypjatější lokální konflikty. Celkovému ladění do rudých barev pak odpovídá i od minula navýšený populační limit a design jednotlivých map, který vám umožní takřka neomezený přísun čerstvým jednotek. A to jak záloh, které si můžete povolávat prakticky neustále, tak i pořádně vycvičených profesionálů z kasáren.
Hlupáci se najdou všude
Vedle nových jednotek (a že jich je opravdu dost) ale zůstala většina základních principů při starém. Ostatně i po tak dlouhé době stále fungují na jedničku. Snad jedinou větší novinkou je přepracované fungování "fog of war" a implementace přírodních podmínek, respektive sněhu a mrazu. Sem tam se objevující sněhové bouře, které likvidují auta a tanky na počkání můžete většinou využít ve svůj prospěch.
Tedy pokud na rozdíl od opravdu tragické AI dokážete včas uklidit vojsko do tepla. Někdy se však příroda postaví i proti vám. Třeba když vjedete na zamrzlé jezero a po jednom dobře mířeném minometném granátu máte tankový prapor v čudu. Jo, v takových situacích příroda rozhodně není matkou, nýbrž pěknou svi**! Aspoň ale získala hra díky tomu na potřebné dynamice.
V případě, že zvolíte jednu z lehčích možností, můžete se těšit na podivně se chovající tanky, které vám neustále najíždějí přímo do rány.
To naopak vyloženě krotkým štěňátkem je AI, která dokáže zatopit až na těžkou obtížnost. V případě, že zvolíte jednu z lehčích možností, můžete se těšit na podivně se chovající tanky, které vám neustále najíždějí přímo do rány a na obskurně okolo vás tancující pěchotu nepřítele. Někdy sice dělají neustálé přesuny jak vás, tak i nepřítele ze hry příjemně dynamický kousek, ale mnohem častěji vyústí ve zmatenou zteč vašich těžkých kulometů. Ovšem ne, že by se vojáci Rudé Armády chovali o moc lépe a často se vydají úplně jinou cestou, než byste si představovali. Naštěstí máte přesně v duchu ruského válečnictví vždycky dostatečný počet záloh.
V nouzi poznáš přítele
Tu největší čest však hře nedělá příběhová kampaň, nýbrž multiplayer a sbírka hodně povedených misí a výzev Theatre of War. Obzvláště ten multiplayer si pak svých pět minut slávy opravdu zaslouží. Podobně jako v případě prvního dílu se totiž jedná o zcela ultimátní záležitost na dlouhé letní večery. Můžete taktizovat, svádět několikahodinové bitvy nebo jen tak blbnout. To všechno vám samozřejmě multiplayer dovolí, a pokud se vyrovnáte s trošku neergonomickým ovládáním, hra nabízí opravdu solidní základ v čele se skutečně rozmanitou bojovou technikou a mnoha druhy pěchoty.
A když to vlastně vezmeme kolem a kolem, ani kooperační mise a volnost, kterou přináší Theatre of War, nelze kritizovat. U těchto vlastností máte zkrátka pocit, jako byste už zase hráli původní díl. Jak tedy vidíte, druhé Company of Heroes nakonec přeci jen přežili a na rozdíl od ustupujících chudáku u Stalingradu nedostaly kulku do zad. Na druhou stranu jsme ale také čekali mnohem více a především hodně slabá singleplayerové kampaň skutečně zamrzí.
- Náplň jednotlivých misí
- Multiplayer
- Velké množství jednotek
Povedené mise a slušnou audiovizuální stránku až příliš shazuje tragický příběh, který váš až příliš svazuje v tom, co vlastně můžete dělat a mnohdy nedořešené chybky technického rázu. Všechno však naštěstí zachraňuje multiplayer, který je zábavný, nabízí vývoj vlastního generála a na poměry žánru disponuje už nyní podařeným balancem jednotek. Takže bitvě zdar, kamarádi už čekají!
