Lze definovat průměrného pařana? Patrně ano. Podle většiny z nás je to dítě školou povinné, které právě přichází do puberty a o přestávkách si se svými kamarády vyměňuje zkušenosti z her, které jsou právě „IN“. Po přečtení následujícího článku možná zůstanete sedět s pusou otevřenou údivem nad tím, kdo všechno by mohl být nazýván pařanem.
Když jsem hrála Icewind Dále, „zkejsla“ jsem hned na začátku. Tyhle hry se spoustou úkolů a mojí chabou angličtinou jsou na mě mor, bída a utrpení. Když nevím kudy kam, což je víc než často, zbaběle sáhnu po návodu. Kdyby opravdu platilo heslo „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem“, tak vlastně neexistuji. Mezery mám i v jazyce rodném. Mám ovšem dvě maturity z jazyka ruského. Což je pro mě málo, neboť i přes tuto skutečnost, znalost toho jazyka začíná a končí slovem „zdrástvujtě“. Zápočet z angličtiny jsem dostala jenom proto, že pan profesor byl na hubený holky. Prostě jazyky nejsou moje parketa. Prohrabala jsem na českých stránkách co se dalo. Hledala jsem dlouho, usilovně a nic.
A tak jsem šla do světa a našla! Bezva www - walkthrough a mapy, prostě BINGO. Tyhle stránky měly ovšem jedinou vadu na kráse - byly v angličtině. Na druhé straně klika, mohla jsem taky narazit na arabštinu nebo japonštinu. Abych mohla hrát, pustila jsem se do překladu. O tom, že tuto moji činnost vazba mého slovníku nepřežila se tady nebudu rozšiřovat. Ale povedlo se. A protože jsem děvče hodné, tak jsem si řekla, že by to třeba pomohlo pár zoufalcům, kteří se nemohou pohnout z místa. Poslala to na Doupě.
Tady to uveřejnili. Pan redaktor laskavě odstranil překlepy a chyby (červenám se ještě dnes) a dostal nápad udělat povídání o českých pařankách. Musím říci, že docela dobrý. Nejsem žádná feministka, ale je neoddiskutovatelnou pravdou, že my ženské jsme na Internetu a co se hraní her týká, jaksi občany druhé kategorie. O tom, že by nás někdo bral vážně si iluze neděláme. To jen na vysvětlenou proč vlastně tohle píši. Ne, že bych chtěla aby mě někdo bral vážně, ale proto, abych nám trochu vylepšila renomé. Průšvih ovšem bude, když po tomhle tomu bude právě naopak.
No dobře. První otázka byla na můj věk… dáma nikdy o svém věku nemluví, říkala moje maminka. Pokud jí není do 30-ti. Ty jí pak zůstanou už napořád. Takže něco přes 30 :-). Vdaná dvakrát a pokaždé šťastně, čtyři děti (dvě jsem vyvdala, dvě vlastní) všechny báječné. Sedm vnoučat… kdyby někdo potřeboval demoliční četu, pronajmu. Trvalé bydliště u nás mají dva psi a přechodné asi tři až čtyři kočky. Prostě rodina rozrostlá jak italská mafie. Mí roztomilí parchanti mi říkají matka Corleone. Dvacet let hraji golf – mizerně, čtyřicet lyžuji – dobře, deset pařím – střídavě. Funguji i jako normální ženská, vařím, peču, smažím, uklízím a udržuji dům i muže v čistotě.
Moje paření - to je asi to o čem by tu hlavně měla být řeč. Pamatuji dřevné doby PC, kdy jsem na svém prvním počítadle 286 s 80 MB HDD objevila počítačové hry. První takovou, u které jsem trávila čas do ranního kuropění byl Sokoban :-). Šoupala bedýnkami až se z HDD kouřilo. Pak přišla grafická bomba Logical… to už jsem si polepšila na 386 a celých 420 MB HDD. O těch kuličkách jsem mívala i sny. Pak přišel Wolfenstein, Lemmning´s a s nimi Windows. Bože jak já je nesnášela. S každou novou verzí čím dál tím víc. Ale je pravda, že hry byly čím dál tím lepší graficky i herně. Doom hrála celá rodina, ovšem mimo mého muže, pro toho jsme byli a zůstali bandou cvoků, vraždících trpajzlíčky. Oni chudinky tak naříkají, je jeho oblíbené rčení, když se ventiluje mé paření ve společnosti. A ventiluje se často.
Pro něj skončila počítačová kariéra v momentě, kdy jsem mu odinstalovala T602, jeho oblíbený textový editor a PC Shell, jeho oblíbený operační systém. Že jsem si tím na sebe upletla bič nemusím podotýkat. Stala se ze mě, tímto hnusným činem, jeho osobní korespondentka. Bez nároku na odměnu - jakoukoliv. Na druhé straně jeho životní motto „Žij a nech žít“ mu nedovoluje na mé hraní vrčet.
Já jsem vždycky měla ráda logické hry, ale doba je taková jaká je, prostě nejsou. Lid chce krev a hernímu průmyslu nezbývá nic jiného než jeho hlas vyslyšet.
Deathmatche jako Doom, Quake, Duke Nukem, Diablo jsem odehrála, ale jen proto, že prostě nic lepšího nebylo. Strategie – ty mě prostě neberou. Budovatelskou éru mám asi definitivně za sebou. Simulátory – snad akorát autíčka, žádné letadlo se mi nepodařilo zvednout a když ano, tak jen proto, abych ho vzápětí poslala k zemi. Sport – kopaná, hokej, košíková tu mám radši v reále, golf hraji a Links – no já nevím, snad pro toho, kdo ke golfu doopravdy nečuchnul.
Takže takový optimální střed jsem našla ve hrách, jako Albion, Might and Magic, Baldur’s Gate a pod. Pravda, taky tady teče krev, ale mezitím musí jeden myslet. Mají svá úskalí. Toho šlapání z kraje do kraje, cestování, vracení na místa zločinů. Jo, v tomhle je Diablo se svým Town Portalem geniální. Jenže toho jsem projela za týden a nic. Když to člověk dohraje, tak místo pocitu uspokojení, že to vyřešil… nic. Ještěrka je mrtvá no a co? Už cítím předem co se na mě po tomhle rouhačském prohlášení sesype od příznivců Diabla. Ale tak to prostě je a nic s tím neudělám.
Jak často hraji? V létě moc ne, chodím domů skoro denně zmlácená z golfu, zdeprimovaná, že jsem zase hrála koks, ovšem s nadějí, že zítra to bude to pravé ořechové. No zkuste ujít 7 km, táhnout za sebou 10-ti kg káru plnou železa, kopec nekopec, a ještě bušit do balonu. Pak prý sport pro důchodce. Pokud má zatraceně dobrou kondici, tak ano. Ale to je jiný příběh, takže zpět.
Můj čas hraní her přichází s hlubokým podzimem, v zimě a v brzkém jaru. A když je hra dobrá a chytí, tak od večera do rána. Nedokážu určit denní průměr. Ale fakt je, že mě a Edisonovi stačí spát čtyři hodiny denně. Je to dar od Boha, čtyři hodiny denně navíc. On už tedy delší dobu chrní nonstop. Ono to tak v životě je. Žijeme chvíli a mrtví budeme dlouho.
Mnohdy hodiny ukazují tři ráno. Dobrá ještě hodinku a vypínám. Z hodinky jsou dvě, na což mě upozorní sousedův kohout. Kam se na něj hrabou atomové hodiny :-). Přesně v pět svolává slípky k ranním radovánkám, a dokud nejsou všechny holky na place nepřestane. To už to fakt vypnu. Vyhnu se tím starostlivému pohledu mého muže a poznámkám typu „chtělo by to cvokaře“ :-). Já si ovšem myslím, že hrát si neškodí v žádném věku, v žádné době.
Co mi hraní dává? Báječně se bavím. Neotravuji svého muže, když se vrátí po celodenní „dřině“, aby si se mnou povídal, aby se mi věnoval, neb sama doma lidské tváře nevidím a samotou trpím. Netrpím, naopak. Zvládám domácí práce rychlostí tornáda, protože nahoře mám rozpařenou bezva hru. Přišedší (sakra to je slovo) udřený manžel se v klidu může nabaštit, číst si noviny, dívat se na kopanou či hokej a kontrolovat na svých dvou satelitech jestli má všechny programy v barvě. Já si hraji a nezlobím.
Se synem si občas zahrajeme po síti… máte vidět, jak hrdě se hlásí k matce, když vyhraji. Když prohlásí: „vy volové to vás sejmula moje stará matka“, nebo „mamičko nedej se“, „jdeš od ní neřáde, jdu ti pomoct“ a to i v případě, že hrajeme proti sobě, tak pro slzy smíchu nevidím na monitor.
Hraní není v žádném případě střed mého života. Vyplňuje ty mezery, kdy je vše hotovo a není co dělat. Nudit se to opravdu není můj styl. Co bych ještě v budoucnu chtěla? Umět udělat opravdu hezkou a zajímavou stránku..třeba právě o RPG a ADaD hrách. Moc mě mrzí, když nějakou takovou najdu a po čase zjistím, že umřela. Asi autoři dostudovali, nebo mají jiné starosti.
Doupě je právě takovou která se mi moc líbí, jak grafikou, tak obsahem a pevně věřím, že nám ji ten nahoře zachovati ráčí, že vydrží a bude pořád tak pružná jako doposud. (Děkujeme :)) – redakce).
Takže shrnuto, podtrženo, sečteno: starostlivá matka, báječná manželka, nemožná babička (vnoučata k nám smějí v úterý a v březnu), sportovec a pařan tělem i duší. Jinak skoro normální.
Moje motto: Proti slušnosti není obrany :-).
