Dark Age of Camelot: první střetnutí

Právě jsme se s menší skupinkou mých přátel probíjeli katakombami v Cornwallském okrsku, když náš vůdce dostal echo od jednoho ze samotných neoficiálních generálů Albionu, že ta hibernianská pakáž si dovolila napadnout několik našich hraničních pevností. Okamžitě se prý svolávají jednotlivé skupiny na protiakci, sraz vojska v určitou hodinu v mohutné pevnosti Sauvage Keep u naší hraniční zóny.

Protože Cornwall je na druhé straně Albionu, vyrazili jsme ihned ke koním a hurá do oblasti Camelot Hills! Ačkoliv můj level neodpovídá (tedy tehdy neodpovídal:) generálovým nárokům, i já drze sedlal koně. Bude to má první návštěva RvR zóny (Realm versus Realm – zóna, ve které obyvatelé všech tří kontinentů – Albion, Midgard a Hibernie – bojují proti sobě), a hned takováhle akce!

Zkušeně jsem se bindnul u mostu do Camelot Hills, aniž bych u toho slezl z koně (bindnutí za jízdy patří k poměrně zajímavé frajeřince) a po chvíli dorazil k mohutným hradbám Sauvage Keep.

Hra DAoC obsahuje vlastně hry tři – existují tři obří kontinenty s odlišnými herními prvky – Albion (středověká Británie), Midgard (vikingské reálie) a Hibernie (keltské reálie). Při tvorbě postavy si určíte svůj kontinent (Realm) a v něm si pak můžete dělat milión věcí – trénovat, plnit úžasné epické questy s vlastními předměty a unikátním vyprávěním, prolézat dungeony, prozkoumávat tajné zóny, plnit drobné úkoly pro NPC, grupovat se dohromady a vyrážet na drsná monstra, prostě známá RPG záležitost. Kontinent je veliký, rozdělený na jednotlivé „okrsky“ a pro cestování můžete využívat Stable stanice s koňmi či vlastní nohy. Hráče zbylých dvou kontinentů zde nepotkáte, ani v těchto zónách nelze zabít druhého hráče. Od toho je tu právě RvR zóna – geniální systém DAoC. Z hraničních pevností každého Realmu se lze přenést do hraničních oblastí říše, kde má každý Realm své pevnosti, a v některých i svaté relikvie. Zde se utkávají hráči všech Realmů, a to nejen v běžných potyčkách či záškodnických akcích, ale také v mohutných vojenských operacích při dobývání či obraně pevností a podobně. Přesto nemusíte nikdy tuto oblast navštívit a hrát si v klidu (relativním, samozřejmě) ve vnitřních oblastech. Ještě vám dlužím jednu vysvětlivku – pokud postava zemře, může ji oživit jiný hráč ovládající Oživování (Ress), například Klerik, Friar, Paladin a další. Horší je, když to nejde (bojujete sami, neuchráníte své kamarády schopné ressu), po určitém čase (či hned po samovzkříšení pomocí příkazu /release) se objevíte i se všemi nepříjemnými postihy oživeni u tzv. bind-stonu, speciálního kamene, u kterého jste se naposledy „bindnuli“ (uložili), a kterých je po celém kontinentu rozeseto proklatě málo :) O dalších skvělých věcech, systému, magii a skillech snad někdy příště, pokud budete mít zájem, teď rychle zpátky k příběhu…

Nádvoří pevnosti se hemžilo desítkami rytířů, mágů, lučištníků, bardů, kleriků a lidí dalších povolání. Rozhlížím se kolem sebe a pociťuji hrdost nad tím, že patřím sem, do Albionu. Nic nemůže odolat této síle! Celá armáda se najednou nevešla do teleportačního kruhu, museli jsme se přesouvat po skupinách. Mazaně jsem se vetřel zpátky k naší grupě z katakomb a dělal, že všechno chápu a je to pro mne rutina :-). Že jsem si zapomněl koupit teleportační náhrdelník a jako jediný ze skupiny tak zůstal po teleportaci v prázdném kruhu v pevnosti, takže se zbytek armády válel smíchy, na to nevzpomínám zrovna s radostí.

Druhý přenos se vydařil, stojím v naší pevnosti v RvR zóně a hledám mezi spoustou lidí svou grupu. V takovém množství jsem absolutně dezorientovaný, nacházím tedy našeho lídra a zadávám Autofollow (postava automaticky následuje určenou osobu), jinak nemám šanci. Po deseti minutách se armáda pohnula. Cíle byly určeny, já jen slepě následuji velitele, neznám krajinu kolem sebe a jsem rád, že můj počítač i spojení stíhá bez problémů tu spoustu detailů, efektů a lidí v pohybu.

Podle mých odhadů je tu tak 200 lidí, pohled na nás musí být impozantní. Není však čas se kochat, první albionská pevnost je na dohled! Je dán povel k útoku, protože tahle pevnost je sice oficiálně naše, ale v této chvíli dobyta a obsazena Hiberniany. Vybíháme vysoký kopec, cestou přední hlídky masakrují předsunuté stráže nepřátel, za chvíli udeří první meče do brány. V tu chvíli spustili kanonádu lučištníci a mágové na hradbách a mračna šípů a ohnivých koulí nám letí vstříc. Padají první mrtví, okamžitě jsou oživováni zadním vojem plným mágů, kleriků a scoutů. Opětujeme palbu.

Generál zjišťuje, že novým upgradem je brána silnější než se původně počítalo, chybí válečné dobývací stroje, které zatím nedokáže nikdo postavit díky nízkým levelům (servery DAoC byly spuštěny v říjnu). Je nutné bránu zbourat ručně. Desítky mečů, kladiv a seker pod palbou z hradeb neúnavně buší do mohutné brány.

Od levelu 50 se hráči změní v RvR život – začnou platit některá nová pravidla i možnosti. Například právě možnost stavět vlastní dobývací stroje či obranná zařízení (a mnoho hráčů už teď tvrdě trénují tyto pracovní skilly). Kdo nebude mít zájem, může plnohodnotně strávit veškerý čas na svém kontinentě uvnitř hranic, a přitom si skvěle zahraje, ale hlavní důraz hry je kladen právě na masivní akce, tedy nikoliv na „potkají se dva a pobijou se“, ale na manévry a dobývání se všemi pravidly a efekty, které od toho očekáváte. Velkým plusem hry je také fakt, že jakožto nová záležitost má DAoC i nově řešený přenos dat mezi počítačem a serverem, takže zapomeňte na lagy či modlení při bojích při pomalejším spojení (Ultima Online). Osobně hraji s většinou Čechů na americkém (!) serveru Morgan La Fey, a to po modemu, ze kterého z telefonní linky vytlačím maximálně 33,6 kbs, a přesto jsem za víc jak měsíc mnohahodinové každodenní pařby nezaznamenal žádný problém. Hra okamžitě reaguje jako kdybyste hráli doma nějakou ofline 3D akci, i při maximálních magických efektech či větším počtu hráčů hra nezpomalí a necukne. Konečně o vašem úspěchu rozhodují jen a jen vaše schopnosti a můžete se měřit s kýmkoliv. Důležitá je spíše stabilita spojení, a s radostí jsem sledoval, že mnoha americkým hráčům padá až nepříjemně často :))) Věřte mi, že po dvou letech hraní Ultimy Online je tohle zjištění až bolestně krásné…

Dostávám první rady od zkušených kleriků – abych neléčil, pouze ressoval (mé herní alter-ego je totiž klerička Markethia se specializací právě na léčení a oživování). V takové bitvě se musí s manou setsakra hospodařit!

Najednou se brána vyvalila a nedočkavá armáda vniká do pevnosti! K mé hrůze se ocitáme před druhou bránou chránící vlastní vnitřní prostory. Evidentně jsem jediný, koho to překvapilo – ale i druhá brána padá! Stojím na nádvoří, a zatímco určené komando masakruje zbylé strážné, hlavní voj nelení a vniká po točitých schodech na vrchol pevnosti. Protože mne zajímá proč, odpoutávám se od mého místa v zadním voji a klušu také nahoru. A pak pochopím - v poslední nedobyté místnosti, na samém vrcholku hradu, stojí u okna samotný hibernianský Lord, pán pevnosti, a očekává svůj osud. Ten má podobu asi stovky válečníků, kteří se na něj vrhají. Bohužel vám nemohu říci jak Lord vypadal, protože když jsem dorazil, byl obklopen obrovským množstvím lidí a jen jsem viděl dopadající meče a kladiva. Vzhledem k tomu, že ho tahle horda řezala skoro minutu, nechtěl bych ho potkat o samotě! Skoro mi ho bylo až líto.

Za akce v RvR nedostává postava žádné zkušenostní body a podobně. Od toho slouží běžné hraní na kontinentu. Hráč však postupuje po karierním žebříčku a získává zde speciální RvR body. Kromě hodnosti v budoucnu získá za body i některé unikátní předměty či podobné odměny (vlastní kůň,…), protože jak říká náš Vládce – „Obránci Albionu nastavující pro něj život v hraničních oblastech si zaslouží tituly a speciální odměny. Kdo jiný by je měl získat než ten, kdo bojuje proti nepřátelům Říše!“

Pohled na stovky útočících postav byl úchvatný a nezapomenutelný. Cítím radost a pýchu, když je pevnost předána jednomu z albionských Lordů (NPC). Armáda odpočívá jen krátce, vše se dává znovu do pohybu! Tentokrát je naším cílem prý už skutečně nepřátelská pevnost! Mně je to skoro jedno, chci jen přežít :-). Za chvíli ji máme na dohled! Musí to být asi dost šok, když zelená a pustá pláň před hradbami najednou z ničeho nic ožije.

Přes hlídkující scouty se přežene mnohobarevná vlna útočníků a situace se opakuje – asi za 20 minut je vztyčena albionská vlajka. Armáda opět nečeká a vyráží dál do kraje. Protože už absolutně netuším kde jsem, a rozhodně bych nenašel cestu zpátky k naší hlavní hraniční pevnosti, držím se hlavního houfu jako klíště. Na můj v té době velmi naivní dotaz, jak se dostanu zpátky do Albionu, když nevím, kde jsem, mi asi padesát lidí najednou s hurónským smíchem odpovídá, že je to jednoduché – stačí jen umřít! V tom případě, rozhoduji se, hodlám setrvat s houfem co nejdéle :-).

Mezitím nacházím velitele naší malé skupinky a k mému překvapení je zbytek osmičlenné grupy stále bez problémů pohromadě, vždy se jim prý ztratím akorát já. Vzápětí však prokazuji, že jsem přece jenom k užitku, protože našeho velitele v pár sekundách oddělají nepřátelští lučištníci schovaní v lese a přehlédnutí našimi zvědy. Na odplatu mých rozzuřených spolubojovníků opravdu nečekají dlouho, to mi věřte.

Najednou se celá armáda zastaví – až zpětně jsem se dozvěděl, že generálovi a jeho poradcům nečekaně padlo spojení. A teď přichází ta krása – tady není žádný skript, jak se chovat, každá postava je reálný a živý člověk sedící někde po světě u svého compu, a tak se i armáda začíná chovat nevyzpytatelně. Několik šílených nadšenců vykřikuje, ať se zaútočí na hlavní pevnost Midgarďanů, která je blízko, a pokusit se ukrást jednu z jejich posvátných relikvií, umírněnější část z okruhu odlognutého generála navrhuje pokračovat ve vytyčeném plánu a dobýt další pevnůstku.

Armáda zmateně přešlapuje na místě, pár lidí odbíhá pátrat do lesa (a už je ten den nikdo neuvidí živé). Největší křikloun z prvního tábora zařve „Za mnou, pro větší slávu Albionu!“ a vyráží na Midgard – strhává sebou polovinu armády! Když jste v bojové euforii a vidíte lidi v pohybu, přidáte se, ani nevíte jak. S tím zřejmě křikloun počítá, s tou psychologií davu. To RvR je fakt skvělá věc, vážně! Nerozhodnutí hráči hodnotí šance, ve stejném okamžiku totiž zástupce generála vyrazil na naší pevnost v držení Hibernianů, armáda se trhá na dvě zhruba stejně velké vlny. Ačkoliv příručky stokrát omílají – nedělte se, nedělte se, teorie odchází a nastává známá historická reálie :). A stejně tak přichází nevyhnutelný konec, Smrtka si začíná brousit kosu - čekají ji velké žně.

Nevím, jak dopadla ta druhá vlna, a i když jim přeji to nejlepší, podle záznamu v Realmech již ten den žádná další pevnůstka nezměnila majitele. Padli kdesi v lesích pod šipkami ostřelovačů? Zemřeli pod hradbami nedobyté pevnosti? Vrátili se šťastně domů? Kdo ví... Já běžím zhruba uprostřed na dlouhou vzdálenost roztaženého prvního houfu. Midgard o nás díky zvědům ví, postupně nám totiž oddělávají opozdilce v zadním voji, marně však něčí hlas křičí „Zastavte, za vámi jsou padlí albionští!“ – rozeběhnutou armádu bez pevného velení nelze zastavit. Ke své ostudě musím přiznat, že i já – ressující klerik a věrný sluha Božího chrámu v Camelotu – nezastavuji. Dav mne pohltil, už nepatřím sobě, jsem součástí toho šíleného davu a nohy mne stále nesou vpřed.

K tomu všemu se ještě začíná smrákat, za chvíli bude noc. Na dohled se objevuje loučemi osvětlená masivní pevnost, úplně jiná než ostatní. Zatímco menší pevnůstky, které jsme dosud dobyli, stály na holých kopcích, tady se tyčí o mnoho mohutnější temná kamenná pevnost vklíněná mezi dvě skály, měsíc osvětluje jen velké válečné vlajky spuštěné z hradeb, tma houstne a není vidět na krok. Proboha, bleskne mi hlavou, tohle že máme dobýt?

První siluety nepřátelských hráčů vidím až v momentě, kdy začali s vyvoláváním magických zaklínadel a zajiskří jim ruce. První fireball proletěl po dlouhé dráze a vybuchl nedaleko ode mne. A už je to tady! Obě armády se srazily v úzké roklině před pevností, ani druhá strana nechtěla čekat. Srážka je děsivá, během mžiku je úzký koridor plný mrtvých těl, slyším ocelové zvonění čepelí, okem vnímám prolétávající ohnivé koule, hlavou mi rezonuje svist šípů.

Snažím se seslat znehybňující kouzlo na ošklivého trolla přede mnou, paladin z mé skupiny sráží štítem sekeru trpaslíka, která původně mířila na mne, a pak mi mizí z očí ve víru bitevní vřavy. K mé smůle je jakýsi nepřátelský šaman rychlejší než má klerička nízkého levelu a znehybní mne dřív. Kolem mne se prožene horda nabušených midgardských válečníků a jen tak mimochodem, aniž by zvolnili krok, ukončí mé trápení.

Během dvou minut je náš neuspořádaný houfec zmasakrován, z hrdé armády, která vyrážela ze Sauvage Keep, nezbylo nic. Nepřátelští válečníci dorážejí pár utíkajících Albioňanů, na mém těle si právě procházející trpaslík nadšeně zatančí, a pak s pohledem upřeným kamsi k midgardským hradbám zasalutuje. Ze zvyku zkontroluji status naší miniskupinky, u všech jmen červená barva. Na pláň posetou zhruba stovkou mrtvol obou stran je děsivý pohled. Tak tohle je válka v Dark Age of Camelot…