Dějiny konzolí: 2. díl – Nintendo a jeho cesta

Mario, Zelda, Donkey Kong, Pokémon a další známé postavičky, které vznikly v dílnách firmy, která v hráčově životě existuje již víc než sto let. Jaká byla cesta nejstarší firmy? Jaké byly okolnosti vzestupu této firmy a proč byla Sega v určitou dobu úspěšnější? Dočtete se v pokračování seriálu o konzolích.

Není mnoho společností, které si mohou slova "herní konzole" přivlastnit tak, jak by to mohlo učinit Nintendo, veterán ve válce na konzolovém poli. Těch firem opravdu nebylo mnoho: Atari – tvůrce hry Pong a konzole Atari 2600, Sega – matka Mega Drivu a ježka Sonica, Dreamcastu a Virtua Fightera. Možná, že za dalších deset let budeme moci k těmto firmám zařadit Sony, ale kdo ví, budoucnost konzolí bývá většinou tak nečitelná.

Jak jste se mohli dočíst v prvním dílu: na počátku vůbec nebylo možné předpovědět, že z firmy Marufuku, která vznikla v roce 1889, bude jednou velká společnost bavící masy na celém světě. Když Fusajiro Uamauchi zakládal společnost (praděd současného prezidenta Nintenda: Hiroshi Yamaushiho), plánoval prodávat tradiční japonské hrací karty Hanafudu, které jsou menší, ale tlustší jak nám známé hrací karty, a jsou bohatě malované, podobně jako Taroky. O pár let později (1907) byla firma přejmenována na jméno blízké tomu současnému – Nintendo Koppai. Slovo "Nintendo" se skládá ze tří japonských znaků a v překladu by to znělo asi jako: "Nechat to na božích rukou." Po delší pauze přichází první velká změna a hlavně se konečně přibližujeme k vytouženým hrám. V roce 1970 vytvořila firma první dětskou elektrickou hračku, jakousi nástavbu ruky, která zaznamenala u dětí nemalý úspěch. Druhá hračka, která triumfovala, byla napodobenina laserové zbraně a Nintendo se definitivně rozhodlo soustředit se na dětského zákazníka a vyrábět především hračky. S postupem času se společnost začala soustředit na obchodní činnost, které se později začne říkat automatový průmysl. První experimenty s automaty sice nedopadly špatně, ale zájem japonské veřejnosti ještě nebyl takový, aby firmu mohlo živit výhradně toto odvětví. Nicméně vzestup domácích televizních her v Americe Nintendo inspiroval k zakoupení práv na prodej konzole Odyssei (od Magnavoxu) v Japonsku. To bylo v roce 1975. O dva roky později se Nintendo ve spolupráci s Mitsubishi rozhodlo vypustit první vlastní televizní hry – TV Game 6. Šestka na konci znamenala šest různých variací hry Pong od Atari. V roce 1978 Nintendo vyrobilo automat nemalých rozměrů pod názvem Computer Othello. Dva hráči seděli u přístroje velikosti jídelního stolu s černo-zeleným monitorem. Přístroj nebyl technicky na úrovni ani na tehdejší dobu, ale pro Nintendo se zavedení tohoto automatu stalo posledním impulsem k otevření nové divize, která se zabývala pouze herními automaty.

V roce 1980 vydalo Nintendo řadu automatových her, ale žádného výrazného úspěchu se nedočkalo. Paradoxně propadák Radar Scope stál později na úpatí největšího automatového trháku, kterého kdy Nintendo dosáhlo. Jelikož automatová divize zatím nezažívala nejsladší období, začalo Nintendo prodávat první příruční videohry, které souhrnně označovala Game & Watch. Tento předchůdce Game Boye s jedinou vestavěnou hrou fungoval jako hra a zároveň jako budík. Tehdejší LCD display zatím nepoužíval pixely, ale předem vytvořené objety, které se rozžínaly a zhasínaly podle potřeby. Mezi První G&W hry patřily Ball, Parachute a Fire. Později se objevily hry jako Pepek námořník a Mickey Mouse. V roce 1981 se začal řešit problém s propadákem Radar Scope. Nintendu zůstalo ve skladech spousta automatových skříní z neprodané hry a tak byl k řešení problému povolán osobně samotným Yamaushim mladý výtvarník Shigeru Miyamoto. Miyamato konzultoval problém s lidmi z Nintenda a přišel s návrhem na hru Jumpman. Účelem bylo zachránit dívku ze spárů obří opice (Donkey Kong), která po hrdinovi házela barely a nejrůznější haraburdí. Klempíř se vyšplhal nahoru k opici a přesnými hody svého kladiva opici zneškodnil. Hlavní hrdina byl původně pojmenován Jumpman, ale americká divize Nintenda přišla s návrhem na jméno Mario, které se ujalo a vznikl fenomén neuvěřitelných rozměrů. Původní skepse distributorů, a nedůvěra k podezřelé kombinaci opice s klempířem, se proměnila v největší automatový úspěch Nintenda. Poptávka byla taková, že brzy začala vnikat spousta klonů a napodobenin jako u Pac-mana, Mariova současníka. O rok později veřejnost dychtivě očekávala s čím novým Nintendo přijde. Nečekaně se role Donkey Konga a Maria vyměnily a Donkey Kong Jr. zachraňoval svého otce, původního Donkey Konga, ze zajetí klempíře Maria. Ve stejném roce kupuje Coleco a Atari práva Donkey Konga a Maria. Hra byla stále tak silná, že se mohla prodávat na samostatné cartridge, což bylo v době, kdy se prodávaly hry po pěti a více na jedné cartridge poměrně odvážné. Ale ne všechno šlo jako po másle. Na Nintendo se snesl stín nepříjemně vypadající žaloby od společnosti Universal Studios, která se domnívala, že Nintendo kopíruje film z roku 1929 - King Kong. Coleco dostává strach a uzavírá tajně dohodu z Universal Studios. Naopak Nintedo se s US odmítá dohodnout a celý spor končí u soudu. Sid Sheinberg, prezident US (Universal Studios), prohrává soudní spor a Nintendo dostává jako odškodné necelé dva miliony dolarů. Howard Lincoln, úspěšný obhájce Nintenda, se brzy stává prezidentem americké divize Nintenda. V roce 1983 se Donkey Kong Jr. konvertuje na Colecovison a Atari 2600. Objevuje se bratr Maria - Luigi a společně čistí stoky od želv a humrů a sbíraje zlaté mince. Donkey Kong se dočkal třetího pokračování.

Roku 1983 si Nintendo již velice dobře uvědomovalo, že prodávat hry prostřednictvím Atari a Coleca sice přináší zisk, ale prodávat vlastní konzoli a kontrolovat jejím prostřednictvím trh přináší zisk ještě větší. A tak přichází na svět Family Computer, zkráceně Famicom a od této chvíle se hry jako Donkey Kong a Mario začínají prodávat výhradně pro Famicom a automaty. Zajímavé je, že ačkoliv Famicom neměl zpočátku žádné nezávislé vývojáře, prodalo se koncem roku v Japonsku víc než jeden milion konzolí. Famicom stál tehdy pouze a výhradně na hrách své mateřské firmy. První prodávané hry byly Pepek námořník, Donkey Kong a Donkey Kong Jr., později přibyli i Mario Bros a Baseball. Situace v tomto roce nebyla nakloněna vstupu Nintenda na americký trh, protože zde právě naplno propukla krize videoherního trhu. Yamaushi se tedy rozhodl vyjednávat s Atari o prodejních právech na Famicom v USA; téměř ve stejnou chvíli se do Ameriky dostává nový automatový hit Super Mario Bros. Dnes již dobře známá podoba Maria, dvojrozměrná plošinovka, ve které se již obraz plynule posunuje. Když se nakonec v roce 1984 Nintendo poprvé pokusilo začít prodávat svou konzoli v Americe, byla na CES (Consumer Electronics Show) konzole odmítnuta jako kýč. Převážně kvůli vzhledu, který měl napodobovat domácí minipočítač s kazetovou mechanikou a klávesnicí dohromady. Přepracovaný design se stal podmínkou pro vstup na americký trh. K tomu došlo definitivně v roce 1985 a konzole konečně dostala svou podobu šedé krabičky s dvěma jednoduchými ovladači a světelnou pistolí k hrám jako Wild Gunman, Duck Hunt a Hogan's Alley. Famicom dostal také nový název: NES (Nintendo Entertainment System). Díky dlouhému jednání s Atari, změně designu a zkušebnímu prodeji v New Yorku (Nintendu tehdy žádný distributor nevěřil a vyžadoval záruku odkoupení neprodaných přístrojů), se stal Super Mario Bros debutovým titulem v Americe a sklidil obrovský úspěch, stejně jako konzole sama. Díky chytrému marketingu (trik s robotem prodávaným s jednou nebo dvěma hrami, odlišující NES od běžných videoher (?)), nízkým cenám a díky širokému sortimentu her se NES stal obrozující silou pro skomírající americký trh. Během roku 1986, kdy se prodej konzole rozjel na plno, se NES prodával v poměru 10:1 ke konkurenci! Od této chvíle Nintendo dominuje konzolím. Roku 1986 přišlo Nintendo s originálním návrhem na disketovou mechaniku. Do přídavné mechaniky bylo možno koupit prázdné disky, na které si na vybraných místech mohl zákazník nechat hru nahrát. Samozřejmě za poplatek. Důvodů pro toto zařízení bylo několik: nižší cena, vyšší kapacita a menší výrobní náklady. Zařízení se v Japonsku dočkalo jen vlažného ohodnocení a tak se za hranice domácí země nikdy nedostalo. V roce 1987 se poprvé v historii Nintenda prodalo jedné hry víc jak milion kopií. Nebyla to jiná hvězda než Legend Of Zelda; RPG, které se spolu s Mariem stalo klíčovým titulem, modlou Nintendo fanoušků. Druhým titulem, který dostál stejného úspěchu v témž roce, byl Mike Tyson`s Punch-Out! Jedna z posledních automatových her (Punch-Out!) se stala hitem jednak díky své pověsti z automatů, ale také díky oslňující přítomnosti Mika Tysona jako posledního protivníka. V tomto roce se pro Nintendo objevuje silná konkurence, jelikož Sega předbíhá technologii nejedné konzole a vydává 16-bitovou konzoli Mega Drive, která zaručuje především dostatečný výkon pro konverzi automatových her. Také NEC nezůstává pozadu a vydává konzoli TurboGrafx-16, která taktéž poráží NES na technické úrovni. A tak v roce 1988 Sega společně s NEC postupně ukusují ze zisků 8-bitové konzole NES. Nintendo si nicméně stále drží své exkluzivní nezávislé vývojáře, přítomnost konkurenčních konzolí v podstatě ignoruje a považuje je za zanedbatelné nebezpečí. Roku 1989 Sega, vybavena vlastními automatovými tituly a podporována Capcomem, drtí NEC a jejich TurboGrafx-16 na plné čáře. Ale i kdyby se zisky Mega Drivu a TurboGrafx-16 sečetly, stále by nedosahovaly zisků Nintenda a jejich NES. Ostatně tohoto roku se fanoušci Nintenda konečně dočkali "nového" hardwaru. Přichází Game Boy, osmibitová přenosná konzole, s na tehdejší dobu poměrně zastaralým LCD (4 odstíny šedé), ale i přesto se okamžitě dostává na první místa v prodejnosti. První hry k sehnání byly Super Mario Land, Alleyway a Baseball. Ideální hra Tetris se prodávala s Game Boyem při americké premiéře. Přesto, že Sega odpověděla výkonnější příruční konzolí s barevným displayem a lepšími rozlišovacími schopnostmi, Game Boy zůstal pánem situace.

1990: Nintendo dokázalo, že výkonný hardware je jedna věc, ale kvalitní hry jsou věc druhá a ta se také počítá. Super Mario Bros. 3 byl záměrně o rok odložen a propagován ve filmu The Wizard, takže když se hra začala ve Spojených státech prodávat, stala se z ní nejprodávanější hra tehdejší doby. Prodalo se jí přes sedm milionů kusů v době, kdy NES již ztrácel na svém lesku, avšak Seze se s nejúspěšnějšími tituly na Mega Drive nepodařilo dosáhnou ani poloviny toho, co Nintendu se Super Mario Bros. 3. Tohoto roku naštěstí Nintendo naplnilo očekávání svých příznivců a konečně uvádí v Japonsku Super Famicom (u nás Super NES – tedy SNES). Se zvukovou jednotkou od Sony, která byla technicky na míle před ostatními a s grafickou jednotkou, která umožňovala spoustu pohyblivých objektů, barevnost a dokonce jednoduché 3D operace se SNES stal výkonnostní jedničkou. Konzole se stala téměř okamžitě odbytištěm her jako Dragon Quest od Enixu, Final Fantasy od Squaru a dalších RPG, které se pro Nintendo staly pomalu prioritou číslo jedna. Konzole byla na nejlepší cestě k sestřelení Segy a její rostoucí popularity v Evropě, USA a také v Japonsku. Ale nic nebylo tak snadné. Když koncem roku 1991 začalo Nintendo s prodejem SNESu v Americe, došlo k poměrně očekávané situaci. Sega byla již pevně ukotvena na americkém trhu a začala produkovat hry druhé generace, zatímco SNES teprve začínal a navíc některé hry trpěly nepříjemným zpomalením. Situace došla tak daleko, že veřejnost si SNES zařadila na druhé místo za Mega Drive (Sega Genesis v USA) a Mega Drive byl milně považován za výkonnější. Navíc Sega uvedla do praxe, podobně jako předtím Nintendo, fakt, že výkon není vše. Druhá rána pro SNES v jeho počátcích byl Sonic The Hedgehog. Mladý, vysoký a pekelně rychlý hrdina spolu s perfektní reklamní kampaní Segy učinil v očích západního hráče z Maria pomalého, tlustého a starého hrocha, který by málem nestál ani za povšimnutí. V Evropě a USA se zdálo, že Mario je něco jako minulost, zatímco Sonic je mladá nadějná budoucnost. Druhým problémem pro SNES byla neobratná reklamní politika. Propagace SNESu jako hračky pro děti se stala pro většinu teenagerů a mladých lidí poměrně neatraktivní a začal postupný odliv fanoušků k Seze. Nintendo naštěstí včas pochopilo kam Sega míří a začalo útočit na nižší technický potenciál Mega Drivu a vyzdvihovat své exkluzivní tituly, kterých mělo víc než dost. Prodej SNESu byl značně pozdvižen ohlášením exkluzivního Street Fightera II, na druhou stranu se objevilo nové nebezpečí. Lákadlo velkých peněz, které se točily okolo Mega Drivu, začalo přece jen iniciovat některé nezávislé vývojáře k práci na konkurenční konzoli. Takže zatímco v Japonsku měl SNES pozici silnou, v západních teritoriích bylo jasné, že Sega se ujímá vlády. V roce 1992 začalo Nintendo mluvit o svých plánech na přídavnou CD-ROM jednotku ke SNESu. Původně se mělo na jednotce pracovat s Philips, ale nakonec se Nintendo rozhodlo vrátit se ke spolupráci se Sony, která dřív dala vzniknout výkonnému zvukovému čipu do SNES. Jak již víte, spolupráce se Sony ztroskotala (aby se dočasně přesunula opět k Philips) a stala se víceméně důvodem pro vznik Playstationu. Víc o tomto tématu v samostatném pokračování o Playstationu. Nintendo se k opuštění projektu CD-ROM odhodlalo především proto, že konkurenční projekty jako Sega Mega CD a NEC TurboDuo ztroskotaly na plné čáře. Místo toho Nintendo připravuje Super FX čip do cartridgí, který umožní SNESu silnější výkon v operacích s polygony. Čip se představil roku 1993 u hry Star Fox. Ve stejném roce se Nintendu podařilo oživit prodej SNESu v Americe, když vydalo hry jako Super Metroid, Stunt Race FX, Super Punch-Out a Super Mario All-Stars (remake starších Mario her z NES). V roce 1994 Nintendo tvrdě odpovídá na nové konzole od Atari a 3DO. Donkey Kong Country s přídavným čipem v cartridge doslova šokoval veřejnost na CES, když hra která dosahovala mnohem vyšších kvalit než obdobné na Jaguarovi a 3DO, nepotřebovala žádnou expanzi, žádnou novou konzoli – jen starý dobrý SNES. Nintendo s novým Donkey Kongem Country a Sega s expanzí 32X doslova šlápli konkurenci na krk a dokázali, že nemá smysl kupovat novou konzoli za čtyřnásobnou cenu. V reakci na nové konzole, hlášené od Sony a Segy, začínají z Nintenda prosakovat první informace o novém: Projekt Reality. Na budoucí 64-bitová konzoli spolupracuje Nintendo údajně se Silicon Graphics a bude k dostání snad kolem roku 1995.

Tady bych se pro dnešek zastavil a těším se na vás u dalšího pokračování seriálu o historii konzolí.