Dějiny konzolí: 4. díl – Sega a její pád

V pokračovaní seriálu se podíváme na firmu, která možná neznamenala tolik co kdysi Nintendo nebo dnes Sony, přesto na trhu vydržela bezmála třicet let a hry, kterými nás Sega za tu dobu zahrnovala, dodnes patří k těm nezapomenutelným. Ostatně hry jsou to, co Segu zachránilo před úplným krachem.

Sega začínala pod názvem svého zakladatele Davida Rosena, jmenovala se Rosen Enterprises. Firma se věnovala činnosti založené převážně na dovozu/vývozu výrobků do nebo z Japonska a mezi první obchodované zboží patřily budky s fotoaparátem podobné těm, které můžeme dnes vidět v podchodech u nádraží. Rosen Enterprises ve své původní podobě dlouho nevydržela a prosperující firma uskutečnila fúzi s novou společností. Dochází ke změně jména na Service Games. Když z obou slov odtrhneme první dvě písmena, dostaneme známé: SEGA. Netrvalo dlouho a Sega se začala věnovat výrobě videoherních automatů. Později v sedmdesátých letech Sega expandovala ke konzolím, začala vyvíjet hry pro Atari 2600 a Colecovision. V osmdesátých letech je Sega renomovaným výrobcem automatů a hry jako Out Run, After Burner a Shinobi se staly známými hity, které se později několikrát vrátí na konzolovou scénu v mnoha konverzích.

Sega se připravovala na vstup do konzolového trhu zrovna ve chvíli, kdy v Americe zuřila krize videoherního trhu, okolo roku 1984. Zatímco Atari pomalu ztrácelo sílu, v Japonsku se objevil první z velkých soků – Nintendo, které se zhruba ve stejnou chvíli rozhodlo vypustit svou konzoli NES (Famicom). Zatímco Nintendo se brzy stalo číslem jedna, Sega byla tehdy vždy až druhá, ale to jí nebránilo v neustálém pronásledování Nintenda po celém světě. Obě konzole se ve Spojených státech objevily v roce 1986 a začala tak boj o přízeň znovuzrozeného videoherního fanouška. Existovaly dva hlavní důvody, proč Sega nevyhrála. Prvním důvodem byla cena. NES stál o padesát dolarů méně a byl k dostání o tři měsíce dřív. Na druhou stranu Master System byl výkonnější konzolí v každém z bodů: vyšší takt CPU, větší kapacita systémové i graf. paměti a lepší zvuk. Přesto, že obě konzole byly osmibitové, Master System byl po technické stránce jasně číslem jedna. Máme tu však druhý, rozhodující fakt: NES se stal po úspěchu v Japonsku samozřejmě důvěryhodnějším systémem a prezident Nintenda Hiroshi Yamauchi si toho byl moc dobře vědom. Nintendo začínalo nutit nezávislé firmy k podepsání smlouvy o exkluzivitě titulů pro NES. Výsledkem bylo, že žádná firma vyvíjející hru pro NES nesměla pracovat na hrách pro jinou konzoli. Jak již víme Nintendo drželo v éře osmibitů trh v poměru: Nintendo 9 : konkurence 1. Sega si software pro svou lepší konzoli musela zajistit až na výjimky kompletně sama. I přesto se na Master Systemu objevilo několik zdařilých her jako Wonder Boy a Phantasy Star. Druhá jmenovaná hra byla poměrně uznávaným RPG, které jako jedno z mála sneslo srovnání se sérií Final Fantasy, které dominovaly Nintendu.

Druhý pokus o uchvácení trhu začal v roce 1989 a tentokrát bude snažení Segy oceněno mnohem vyšší známkou, vlastně nejvyšší v její historii. Sega učinila hned několik velmi účinných kroků. Za prvé: Mega Drive startuje v době, kdy jsou konkurenční konzole teprve ve fázi příprav (SNES je například v nedohlednu) a NES již postupně stárne. Navíc to byla 16-bitová (!) konzole, což v období NES a Master Systemu znamenalo pochopitelný skok ve výkonnosti. Sega také startuje velmi účinnou reklamní kampaň, která Nintendu zasadila nejednu ránu a přinesla firmě spoustu nových zákazníků. O víc jak deset let později tuto kampaň v podstatě zopakuje proti konkurenci i Sony. Sega začala Mega Drive propagovat v jiném světle než Nintendo svůj NES a později SNES. Zatímco Nintendo vyrábí hračky pro děti, Sega prodává konzoli pro mladou generaci neomezenou věkem okolo patnácti let. A znáte děti, ty chtějí být co nejdřív dospělé, takže pokud jim něco takového Sega začala nabízet, úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Druhým velkým trumfem byl ježek Sonic, který se narodil v roce 1991. A Sega tuto geniální hru použila hned dvakrát. Nejen jako kvalitní titul, ale také jako demonstraci svého pokroku nad pomalým plazícím se Mariem. Jak asi vypadal v dětských hlavičkách klempíř Mario, který se plížil po levelech, skákal želvám na hlavu, zanechával za sebou kytičky a soukal se skrz roury do dalších místností. Naproti tomu modrý ježek Sonic s frajerskou vizáží a doslova cool modrou barvou, který se proháněl závratnou rychlostí po obrazovce, bojujíce proti strašnému Robotnicovi a jeho mechanickým nohsledům, byl ideální jako důkaz, že Nintendo a její Mario jsou tak trochu mimo mísu. Navíc Mega Drive, jako jedna z prvních konzolí, nabízel možnost zpětné kompatibility se starší konzolí. Šikovné zařízení, které tuto možnost nabízelo, se jmenovalo Master System Convertor a do konzole se zasouvalo shora, podobně jako normální cartridge. Mega Drive si vybudoval silnou pozici a stal se nejoblíbenějším řešením pro příznivce her přenesených z automatů, sportů a akčních her obecně. Možná si vzpomenete, že jedny z nejúspěšnějších titulů, z výjimkou těch od Segy, byly hry od Electronic Arts. Série Striků (Desert, Jungle, Urban), všechny NHL a FIFA Soccery a spousta dalších her. Také Konami a Capcom postupně zvažovaly svůj vstřícnější přístup k Seze, většina A titulů však zůstala u Nintenda. Asi tři roky pokračovalo všechno tak, jak si Sega naplánovala, ale pak bohužel přišla řada neúspěchů a nedotažených projektů. První mínus byla nadstavba pro Mega Drive - Sega Mega CD. V roce 1992 se SNES začínal pomalu probíjet na první příčky v prodejnosti a Sega chtěla svůj Mega Drive kousek popostrčit. Mega CD, ač projekt ambiciózní, ztroskotal na vysoké ceně a nedostatku kvalitních her. Sám bych vzpomněl tak dvě maximálně tři kvalitní hry (např. Ecco a Sonic CD). Zařízení, které značně rozšiřovalo možnosti Mega Drivu, však stálo dvojnásobek ceny původní konzole a nikdy se masově neujalo. Finálně nevzbudilo téměř žádný zájem nezávislých firem a výsledkem byl zoufalý nedostatek her. Zanedlouho po neúspěchu s Mega CD se Sega pokusila o další "znovuzrození" Mega Drivu, tentokrát s mnohem slibnější nadstavbou: 32X. Nárůst výkonu zaznamenal Mega Drive s touto nadstavbou, zejména v grafice. Zvýšil se počet barev z 512 na úctyhodných 32 000. 32X rozšířilo 3D možnosti Mega Drivu a výsledkem se stala inkarnace legendy Doom. Když se 32X začalo prodávat, byly k dostání tři hry. Doom, Virtua Racing Deluxe a Star Wars Arcade. Později přibyl ještě Virtua Fighter a Chaotix (v podstatě Sonic, ale bez ježka). Ostatní hry pro 32X byly převážně úpravy starých her jako Afterburner a Space Harrier. Přes počáteční úspěch 32X, způsobený převážně Doomem, se 32X nakonec utopilo ve stejné řece jako Mega CD. Nedostatek kvalitních her. Situace 32X byla komplikovanější díky prosakujícím informacím o nové super konzoli od Segy, která měla přijít na svět každým okamžikem. Spekulovalo se dokonce o tom, že 32X mělo za úkol znemožnit nástup prvních 32-bitových konzolí: Panasonic 3DO a Atari Jaguar.

Tak jako bylo Nintendo nesmrtelným rivalem v době 16-bitů, Sony doprovázela Segu v období Saturnu, protože N64 zůstalo kdesi v nedohlednu. Doprovázet vlastně nebude to pravé slovo, protože Sony ve skutečnosti Segu doslova zničila. Opět existují dva hlavní důvody, proč Saturn, pokud se podíváme s nadhledem, neměl šanci vyhrát 32-bitovou válku. Prvním nedostatkem byla koncepce konzole. Sega v období vývoje Saturnu promýšlela 32-bitový stroj zaměřený na dvojrozměrnou grafiku. To sice znamenalo, že všechny automatové hity, skákačky a hopsačky, později strategie jako Warcraft II a C&C, běžely na konzoli lépe než na PS, ale 2D bylo tak říkajíc pasé. Sega těsně před dokončením své konzole zareagovala a do útrob Saturnu implementovala 3D grafickou jednotku. Potíže technického rázu tím bohužel nekončí, ba naopak začínají. Sega byla později často kritizována za nekompletní dokumentaci konzole, nesnadné vývojové prostředí a neprůhlednost vnitřních funkcí konzole, způsobené rychlým "přilepením" grafických koprocesorů. Sony naopak Playstation koncipovala od začátku jako schopný 3D stroj s mnohem vyšší pestrostí barev, překvapivě snadným vývojovým prostředím založeném na C (známý program. jazyk z PC) a jednodušším přístupem k HW funkcím konzole. Co následovalo asi nemusím vysvětlovat. Doom na PS byl lepší než PC originál, zatím co na Saturnu se hra nesnesitelně trhala. Obecně měl Playstation mnohem víc kvalitních 3D her než Saturn, který měl v podstatě jen jednu hodně kvalitní a sice Exhumed, možná ještě Hexen. A rozdíly mezi oběma konzolemi se projevovaly dál: Wipeout 2097, Tomb Raider, NHL, FIFA, Tunel B1, Die Hard Trilogy, Alien Trilogy a další. Co se her týče, tak největší chybou Segy bylo, že se její skalní fanoušci nedočkali důstojné verze oblíbeného Sonica. Zatímco se Sony pevně usadila na masovém trhu, Saturn se stal jednoznačnou volbou pro hardcore fanoušky a příznivce automatů. Sega opět začala svou konzoli zásobovat řadou kvalitních konverzí automatových her.

Pravděpodobně nejhratelnější rallye 32-bitové éry (snad s výjimkou Collin McRae Rally) se stalo Sega Rally Championship. Saturn dominoval také na poli bojovek: Virtua Fighter 1 a 2, Dead Or Alive (pouze v Japonsku – u nás pro PS), Fighting Vipers 2, Fighters Megamix, King Of Fighters `95 a další. Přestože Sega často odpovídala kvalitními hrami, Sony se stala pro Segu příliš silnou a kvalitních her pro Playstation bylo jasně víc. Zatímco za komplikace technického charakteru si Sega mohla sama, Sony měla ještě druhou zbraň, se kterou Sega prostě nemohla dělat zhola nic. Peníze. Sony zaútočila na Segu kampaní takových rozměrů, které neměly do té doby obdoby. Reklamy v televizi, kinech, časopisech, na billboardech atd. Tehdy se také spekulovalo o přeplácení kvalitních zaměstnanců Segy a jejich odchodu k Sony. Navíc Sony oprášila útok, který kdysi skvěle zafungoval na Nintendo a sice svou konzoli zaměřila na starší generaci od 20 let výše. A hry jako Wipeout s hudbou od Prodigy, Chemical Brothers a Leftfield nebo Tony Hawk zabraly skvěle. Sega naproti tomu nebylo schopná pořádné propagace ani takových titulů jako například Panzer Dragon Saga. Tento titul měl dostatečný potenciál stát se jednou z nejlepších her té doby, bohužel se o ní téměř nikdo nedozvěděl. Epický příběh na čtyřech CD přinesl do žánru RPG tolik nových prvků, co snad žádná jiná hra a konstrukcí příběhu mohla hra směle konkurovat, bez nadsázky, třeba Final Fantasy VII. A tak když Sega nebyla schopná prodat ani takové hity jako Panzer Dragon Saga, navíc řada dobrých her se nedostala za hranice Japonska, bylo jasné, že Saturn již nemá na trhu místo a s příchodem N64 se pomalu vytrácí.

Před startem konzole Dreamcast, listopadu 1998 v Japonsku, stála Sega před úkolem očistit svou pověst z dob Saturnu. A musíme přiznat, že Sega se tohoto úkolu ujala víc než dobře. Proč tedy nedominoval Dreamcast trhu s konzolemi? Upřímně řečeno neúspěch Dreamcastu mi bude vrtat hlavou ještě nějakou chvíli. Tato konzole byla z mého pohledu jedna z nejsympatičtějších vůbec: Nízká cena, vestavěný modem, dvě vývojová prostředí (Windows CE a Sega API), dostatek příslušenství jako myš a klávesnice, podpora SVGA monitoru, podpora 60Hz zobrazovacího módu jak v PAL tak v NTSC (musela to samozřejmě podporovat obrazovka) a SegaNet, který sdružoval hráče, umožňoval prohlížení internetu, mailování, chatování a hlavně hraní online her a poměrně důstojný výkon i na dobu nedávnou. Jestli se dá vůbec najít jediná skulinka v připravenosti konzole, pak je to její načasování. V roce 1998 byl Playstation nejsilnější konzolí s takovou podporou her, které se prostě konkurovat nedalo. Jen Square vydal v letech `98 a `99 přes dvacet her a také ostatní firmy označily toto období za nejsilnější. Přes počáteční euforii a úspěch se Seze nepodařilo dostatečně prosadit konzoli v Evropě a Spojených státech. Co k tomu vedlo těžko říct. Zpočátku se možná nedařilo porazit silnou pozici PS? Později se na Dreamcast a nějakou Segu pravděpodobně zapomnělo, protože začalo šílenství okolo PS2. Analytici tvrdí, že šlo o kombinaci špatné reklamní kampaně a nedostatečné penetrace trhu, což bude pádný argument vzhledem k finančním problémům, které se se Segou táhly od konce Saturnu. Po technické stránce Dreamcastu z počátku nescházelo nic, až koncem roku 2000 se ukazovalo, že Dreamcast prostě ztrácí dech a na velká zvířata jako PS2, GameCube a Xbox nebude stačit. O druhou velkou ránu se zasadilo pevné partnerství Sony a Electronic Arts, které způsobilo ignoraci Dreamcastu ze strany giganta produkujícího sportovní hry. Ačkoliv Sega produkovala své vlastní sportovní hry (NHL 2K1, NBA 2K1,...) a leckdy lepší než americký obr, EA Sports byl pojem a absence těchto titulů vedla k jasnému pozdějšímu pádu konzole ve Spojených státech a Evropě. Přesto však Dreamcast zaznamenal řadu vítězství: Quake III, Unreal Tournament, NHL 2K1, NFL 2K1, NBA 2K1 a v neposlední řadě Phantasy Star Online patřily ke hrám, které příznivce konzolí uvedly do světa online her. SegaNet již funguje dva roky, zatímco Sony a Microsoft stále jen mluví. Ani toto výrazné prvenství nepřispělo Seze k záchraně situace a Dreamcast jakoby neměl šancí stát se velkou konzolí číslo jedna. Za zmínku stojí ještě řada dalších her, který sice nebyly online, ale nabízely často víc než PS2. Například Crazy Taxi, Shenmue 1 a 2, Grandia 2, Virtua Fighter 3, Sonic Adventures 1 a 2 atd. Po řadě spekulací a po finančních výsledcích psaných červenou fixou do záporu Sega roku 2001 celou situaci vzdává a opouští konzolový trh jako výrobce a producent konzolí. Výrobní linky na Dreamcast se zastavují a Sega se restrukturalizuje na softwarovou firmu vyvíjející hry pro všechny konzole, jejichž zástupci nabídnou dostatečnou podporu.