Devil May Cry – Conan v Matrixovi proti Diablu

Multiplayer: ne
Paměťová karta: minimálně 420 kB
Analogové ovládání: jen páčky
Vibrace: ano
Výrobce: Capcom
Vydavatel: Capcom

Poslední, co byste zde čekali – příběh

Ačkoliv je Devil May Cry tou nejčistší a nejvytříbenější akcí, najdete v něm překvapivě velké množství animací (nejen v engine hry) a díky nim také příběh. I když se hlavní hrdina, Dante, chová (a mluví) jako dokonalý mix Jamese Bonda a Duke Nukema (v temnějším provedení, samozřejmě), jeho pozadí a úkol, který má před sebou, jsou mnohem složitější a zajímavější. Kdo viděl alespoň intro hry, tomu není třeba nic vysvětlovat. Kdo jej neviděl, toho by naopak mohlo zajímat, co je vlastně Dante zač. Když se před tisíci lety Vládce temnot pokoušel dostat na náš svět, aby jej ovládnul, postavil se mu jeden z démonů ve vlastních řadách. Tento chrabrý (přesto démonický) rytíř se jmenoval Sparda a ve svojí misi uspěl. Jeho láska k lidem jej poté logicky odvedla mezi ně, kde v přestrojení začal žít normální život s lidskou ženou, které se posléze narodil Dante. Nicméně zlo se opět vrací a jako první připraví Danteho o rodinu. Mohlo by se zdát, že jeho přežití je dílem náhody, avšak není tomu tak. Právě Dante je ten vyvolený, který má převzít břemeno svého otce a postavit se temnotě, která má opět v úmyslu zahalit celý svět (škoda, že se mu to povede – dovedete si představit, jak báječně by se hrály hry, kdyby vám v určitou denní hodinu nesvítilo do oken to zatracené slunce?). Úvodní animace pak ukazují Danteho, který vede svoji malou detektivní kancelář, příznačně nazvanou Devil May Cry (Ďábel může naříkat). Dante přijímá pouze případy, ve kterých je zapojena nějaká nadpřirozená moc – jak sám říká: „Při takové práci člověk narazí na spoustu podivných bytostí. A pokud zabiju každou z nich, pak musím loterii vyhrát, dřív nebo později.“. Tu noc k němu dorazí dívka s překvapivě známým obličejem. Jmenuje se Trish a poté, co se pokusí Danteho zabít, mu oznámí, že zlo otevírá novou bránu na tajném ostrově v kdesi na moři. Pokud čekáte, že jde o Shadow Island a doufáte v konfrontaci s Edwardem Karnabym (Alone In The Dark), pak jste na špatné adrese. Zde totiž půjde o práci pro OPRAVDOVÉ chlapy.

Tou nejvýraznější silnou stránkou Devil May Cry (dále jen DMC) je jednoznačně hratelnost. Ne, že by ostatní aspekty byly nějak nevýrazné, nicméně DMC se především hraje jako sen. Hned v úvodu by bylo dobré zmínit, že obtížnost se automaticky přepíná podle schopností hráče, přičemž opakované hraní znamená možnost obtížnost ovlivnit ručně. Jinými slovy, následující pasáže o dokonalé hratelnosti jsou platné pro každého hráče, ať už má akční hry v oblibě (a v malíčku) nebo ne. Důvod, proč se DMC tak dobře hraje, spočívá v dokonalém ovládání a práci automaticky se přepínajících (a posouvajících – všechna prostředí jsou dokonale 3D) kamer a pak také v perfektně vyrovnané rovnováze účinnosti zbraní a odolnosti nepřátel. To, co může znít poněkud banálně, oceníte až při hraní podobně ošetřených titulů, jako je právě Doom nebo Loaded. V praxi to funguje tak, že laťka obtížnosti se neustále drží přesně na té hranici, aby každý souboj byl potenciálně nebezpečný, avšak jednoznačně zvládnutelný, pokud bušíte do ovladače dostatečnou silou a s dostatečným rozmyslem. Nepřátelé se pak valí ve vypočítaných vlnách, přičemž se do konce hry (a to není krátká) nemáte šanci nabažit všech těch střelných zbraní a speciálních pohybů sečných zbraní, které hra nabízí. Že je přitom požitek sledovat animaci Danteových pohybů, to je jiná kapitola. Podstatné je, že DMC se hraje jako žádná jiná akční hra a dokonale vás vtáhne do onoho zuřivého šílenství, z nějž není úniku. Důkazem budiž reklamní slogan jednoho z prodejců videoher: „Devil May Cry: nářez… nářez… nářez!“. Lidé z reklamního oddělení této firmy skutečně vědí, co prodávají.

Jak už jsem naznačoval, ostatní aspekty DMC nejsou nijak slaboduché. Grafika by měla být přitažlivá zcela samozřejmě, vzhledem k platformě, jenže ve skutečnosti jde vizuální stránka DMC daleko za pomyslnou hranici. Hned prvních několik úvodních obrazovek (cesta k hradu po útesech na okraji ostrova) vás dokonale ohromí a to je skutečně nic proti gigantickým gotickým katedrálám u konce hry a samotnému peklu, které je zde znázorněno jako neuvěřitelně odpudivá kombinace nevyslovitelných živých stavebních hmot, propletených do sebe navzájem (ani hnízdo vetřelců není tak odpudivě slizké a živoucí). Popsat grafické orgie během závěrečných soubojů je pak zcela mimo mé síly a mohu pouze poznamenat, že kdybych neviděl Final Fantasy X, nevěřil bych, že je možné grafiku finále DMC nějak překonat. K tomu si připočítejte desítky originálních příšer, dokonale animovaných (nejpůsobivější mi připadají pavouci a další… „hmyz“) a vůbec vizuálně natolik přitažlivých, že je skutečný požitek do nich ponořit meč nebo je rozstřílet (pálíce ve výskoku, ze salta nad jejich hlavami). Samotný Dante je pak natolik propracovaný, že budete mít potěšení z každého mávnutí mečem (také bych rád vyzdvihnul velmi kvalitní dabing, jelikož některé Danteovy hlášky jsou vážně „z křesla shazující“).

Světlé stránky hry	Temné stránky hry
přirozeně plynoucí akce bez kolísání vyrovnané obtížnosti dokonalý design, ozvučení, příběh mnoho bonusů při opakovaném hraní	některé skákací pasáže patří spíše do hry s Mariem druhýdíl nemá co překonávat někteří lidé nechápou, že vás při hraní DMC nesmí vyrušovat

Stejně kvalitní je pak soundtrack hry, který osciluje mezi velmi povedenými (tím mám na mysli melodii, která má smysl a hloubku) chorály v rozlehlých chrámech a vynikajícím technu, případně rocku v akčních pasážích. Kam až moje paměť sahá, hrál jsem jen jedinou hru, jejíž soundtrack se úspěšně pokoušel o takovou kombinaci stylů – šlo o Nightmare Creatures. Jenže oproti NC má DMC mnohem propracovanější melodie, takže mi můžete věřit – jde o něco výjimečného.

Plnit mise. DMC je rozdělen na 23 misí, plus 12 bonusových (které musíte najít a otevřít během klasických úrovní). Jde o mise typu „poražte strážce východu“ nebo „najděte posvátný artefakt a dokažte, že jste jej hodni“. Jinými slovy, pokaždé budete hledat nějaké místo nebo věc, hlídanou pořádně monstrózním bossem, kterému vysvětlíte, že na velikosti nezáleží. V některých částech hry se pak donekonečna vynořují noví a noví nepřátelé, což může znít nudně, jenže tudy můžete bez problémů proběhnout za palby svých zbraní – nebo se zastavit a nasbírat potřebný počet „duší“ pro nákup nových chvatů a pomůcek do další úrovně. Systém vylepšování postavy za duše poražených mezi úrovněmi je tedy podobný, jako v Onimushovi. Tyto obchody navíc můžete provádět u speciálních oltářů přímo ve hře. Ukládat pozici lze pouze mezi úrovněmi.

Devil May Cry (nebo spíš Devil Never Cry – vzhledem k závěru hry) je nejlepší akcí za několik posledních let. Pokud rádi střílíte/sekáte/zabíjíte, pak je to hra, o jaké se vám vždycky zdálo. Jinak jde o vynikající horůrek, kde však nejde o přežití (jako v survival horrorech typu Resident Evil), nýbrž o zavraždění co největšího počtu příšerných příšer. Navíc uvidíte výpravu a uslyšíte hudbu, jaké jsou i v sílu nabírajícím světě PS2 silně výjimečné. Kupte si to, hrajte to. Nebudete litovat.

	Grafika: 8/10
	Zvuky: 8/10
	Hudba: 9/10
	Hratelnost: 10/10
Akce, jakou jsme roky neviděli. Nářez po všech stránkách.
Celkové hodnocení: 9/10