Die Hard Trilogy II - Viva Las Vegas

Příznivci pana Willise budou zřejmě nadšeni, že se opět mohou setkat se svým hrdinou na obrazovkách svých monitorů. Netuší však, že právě na jejich fandovství k panu Herci, který se již zřekl akčních filmů, staví multimediální firma Fox Interactive svou marketingovou strategii a pod rouškou pokračování nám cpe po pár letech úplně to samé jako v prvním díle, jenom v trochu lepším kabátě.

„Čau Johne, tady Kenny, Kenny Sinclair. Máme tady v Las Vegas nějaký problémy, měl by ses na to mrknout.“ STOP „Hele Bruci, víš jak to máš teďko zahrát, jako správnej drsňák. Takže žádný ty tvoje poslední úlety, tady nejsi duch ani si nedáváš dohromady manželství. Prostě si to s nima jdeš do toho Vegas vyřídit po svým, po McClanovsku…“

A taky že jo. Na podobné telefonáty odpovídá správný akční hrdina jedině otráveným souhlasným zavrčením a pomalým šouravým odchodem chlapů co „vědí“. Stejně tak se John McClane, hrdina populární filmové série Smrtonosných pastí 1-3 a zároveň hlavní klaďák první hry na téma této trilogie Die Hard Trilogy, postaví čelem k problému s teroristy v pohádkovém městě plném nablýskaných limuzín, ve městě rychlých úspěchů a pádů, ve městě heren a kasin – v Las Vegas.

Stejně jako v prvním díle je hra rozdělena do tří částí, klasická střílečka ála starý dobrý Operation Wolf, third person procházečka s adventurovými prvky a na závěr automobilové honičky v několika typech aut. Pětadvacet levelů nabitých akcí, skvělou grafikou, hratelností a atmosférou, tedy alespoň dle propagačních letáků. Jednotlivé části podrobněji rozeberu a uvidíme zda klady převáží nad zápory (i když předem upozorňuji, že zápory mají silně navrch ;)).

Die Hard Trilogy byla úspěšnou hrou na Playstationech a na svou dobu sklízela i jistý úspěch na PC. Vcelku neotřelá myšlenka skloubit tři hry do jedné se ujala a na svou dobu také imponovala hráčům vynikající grafikou a nápady. Tři hry v jedné je ale jedna z mála hodnot pokračování úspěšného prvního dílu. Die Hard Trilogy II na první pohled potěší bezstarostnou instalací, která pouze upraví verzi DirectX a MediaPlayeru a jinak celý program včetně hudby a zvuků jede z jednoho herního CD.

Úvodní, nic neříkající video z Las Vegas, titulky Twenty Century Fox a konzolové menu s pomalou myší. Die Hard Trilogy II nabízí stejně jako první díl několik módů hraní. Practice mode naučí začátečníka ovládat auto, pistoli a McClanea z pozice „s kamerou v zádech“. Arcade mode je již akce natvrdo a hráč se může procvičit v jeho oblíbené disciplíně (auto, pistole, 3rd person) v misích, které na něj čekají v posledním a nejdůležitějším módu, a to v movie mode. V posledním typu hry se střídají všechny tři disciplíny akčního hrdiny dle typu mise, kterou právě McClane plní. Mise jsou prokládány doplňujícími animačkami, které jsou sice fajn, ale dnešního zmlsaného hráče opravdu nenadchnou. Ale což, vlastně jde o akci.

Graficky tato hra nevyčnívá nad současným průměrem, ale především 3D grafika v chodící části je plná nepříjemných much. Atmosféře opravdu nepřidá, když se vhodným otočením můžete podívat za roh nebo přímo na druhou stranu zdi. Jako nejlepší komponent konglomerátu DHT bych viděl hudbu, která opravdu nemá chybu a jako povyšuje tuto hru do oblasti akčních her se skvělým elektronickým a dynamickým soundtrackem. A právě na něm se podíleli hudebníci Black Rob, Lil Zane nebo Tony Touch & Fuzzbubble (detaily o interpretech lze nejít na zde).

Jak jsou zmáknuté jednotlivé akční zdatnosti našeho hrdiny. Vezmeme to pěkně po jednom a uvidíme, co nám z Las Vegas předvedli pánové z Fox Interactive.

Starý nápad v novém kabátě. Tato část hry by byla patrně nejzábavnější nebýt strašně pomalého zaměřovače, který jakoby byl programován pro pomalý analogový joystick nebo pro ovladač PSX. Zkušenost hovoří, že na postarších a pomalejších strojích je tato část patrně nejhratelnější anóbrž se zpomalením celé hry nezpomalí zaměřovač, ale právě nepřátelé, kteří jsou na ideální konfiguraci celkem rychlí, nechci říci, že je to tak strašný problém, ale tento minidetail vás často donutí hrát i lehkou misi nadvakrát, než si zapamatujete kde se vynoří zlotřilí teroristé.

Až po absolvování pár misí s několika druhy aut – osobák, dodge, jeep, dodávka a sanitka, jsem teprve pochopil pohádkové vlastnosti filmových vozidel. Auta po nárazu od vás většinou odlétnou dvacet metrů zpět nebo efektně vybouchnou, to ale pouze při nárazu z boku. Honičky v ulicích Vegas tedy vypadají jako šťouchací a destrukční derby jako v každé správné akčňárně – wow. Mezi auty a ve skrytých uličkách na vás čekají časové bonusy, opravující ikonky nebo turbo v podobě N2O. Jízdní vlastnosti aut jsou z jakéhosi důvodu stejné u všech jmenovaných přibližovadel a takže poskakují na silnici ode zdi ke zdi a otáčky vybírají úplně v pohodě beze smyků i ve vysokých rychlostech. Dámy a pánové, Driver je prostě jen jeden.

V poslední části ve stylu Tomb Raidera se McClane probíjí skladišti, hangáry a podzemními komplexy pomocí pistole, samopalu, brokovnice, šokové pušky, raketometu a třeba plamenometu přičemž je zvláštní, že nejúčinnější zbraň celé hry je stará dobrá pistole, která díky své přesnosti a neobyčejné kadenci bez zahřívání převyšuje ostatní výše jmenované zbraně. Další detail, který přibližuje filmového hrdinu hráčům je nosnost postavy. McClane sice unese plné kapsy několika druhů granátů (kouřový, oslepující a klasický explozivní), ale v rukou pouze dvě zbraně.

Hrdina neumí skákat na povel, skáče pouze když přijde k překážce, která přeskočit lze, což ale hráč přirozeně neví a tak bloumá v bludišti beden a naráží do nich s bláhovou představou, že se to někde podaří a najde konečně cestu ven. Protivníci mají docela slušnou inteligenci, ale o bednu se zaseknou stejně jako v mnoha dalších hrách. Jestli jsou NPC konstruovány z pěti aktivních polygonů jsem si opravdu nevšiml, ale je pravdou, že roztomilost poskakování po jedné noze nebo rozkošný rozklek při zásahu do přirození jako v Soldier of Fortune si zde hráč opravdu neužije. Ke hratelnosti nepřispívá ani zmatená kamera a na závěr detail - ukládat pozice jde až po splněné misi. Pochopím, že se neukládá pozice při střílečce nebo při jízdě autem, ale když po půlhodině mise zjistíte, že jste špatně skočil / spadl a nejde se vrátit ani dohrát misi, tak to člověka trochu naštve. Tento problém se možná vyřeší v budoucnu patchem, ale pochybuji, že tato hra dosáhne stejné popularity jako Alien v´s Predator, kde se tento postup uplatnil.

	Grafika: 6/10
	Zvuky: 5/10
	Hudba: 8/10
	Hratelnost: 4/10
Ne, DHT2 opravdu není tím pravým, jak vzdát hold panu Herci Bruce Willisovi… bohužel ve Fox Interactive smýšlejí jinak… škoda.
Celkové hodnocení: 5/10