Dishonored: The Brigmore Witches (recenze)

Než k nám zplna dorazí nášup her nové generace, není od věci se podívat i na něco staršího.

Po několika měsících jsem si konečně udělal čas a přitáhl z Čech do Anglánie svého mazlíčka – PS3. Vzhledem k prostorovému omezení mého kufru (a pokoje) jsem si sebou vzal jen jednu jedinou hru v krabičce, konkrétně Dishonored. Ne že bych ji neměl dohranou, ale před nějakou dobou vyšlo druhé příběhové DLC, jenž mne i přes objektivní (a samozřejmě i subjektivní) chyby chytlo za srdce a já byl strašně zvědavý, jak to vlastně dopadne s nájemným vrahem Daudem, jež má na svědomí samotnou císařovnu a zprostředkovaně celou tu patálii s Corvem a morem.

postscriptum194.jpg

V minulém DLC jsem si stěžoval na jednu jedinou věc. Bylo useknuté v půlce. Vyznělo to jako sledovat Ztracené, kdy každý díl končil pořádným clifhangerem, který nechal diváka bolestivě nadrženého na pokračování. Tady to bylo o to horší, že jsem musel čekat nikoliv týden, ale rovnou několik měsíců. Na druhou stranu se musí autorům dát kredit za to, že jejich konec dává v porovnání se Ztracenými smysl hned na poprvé a nenechává nedořešené volné konce.

Tvůrcům se zase jednou povedlo sestavit komplexní zážitek, předestřít, rozvinout, uzavřít a dovysvětlit vedlejší linky, jež se objevily už v prvním DLC. Co víc, nadhodili zase několik informací „z venku“, tedy z částí světa mimo zdi Dunwallu, jež slibují silný potenciál pro další, tentokrát již regulérní díly. A já se modlím, aby byly, protože takovéto stylové hry se často nevidí.

postscriptum195.jpg

Originální Dishonored jsem zde na blogu hodnotil známkou sedm a půl z deseti. Hra to byla sice skvělá, v mnoha směrech dokonce naprosto vynikající, ale co se mne týče, fatálně selhávala v oblasti charakteru hlavního hrdiny, který díky designovému rozhodnutí celou dobu mlčel jako ryba a byl vlastně jen jakýms poskokem, podržtaškou, děvečkou pro všechno. Daud je oproti Corvovi jiná liga. On si totiž dovolí mít vlastní názor a sem tam komentuje okolní situaci, přičemž váš dosavadní postup je s jeho názorem příjemně promíchaný.

Do hry pak samozřejmě vstupuje ještě tajemný Outsider, který náš svět pozoruje zpoza opony oddělující Nicotu a realitu a vybraným lidem dává dary, jež doslova míchají dějinami. Není jisté, jestli je bohem, nebo démonem. Nikdo neví, zda-li je nestrannou nezúčastněnou entitou, nebo se prostě jen baví tím, že obyčejným lidem dá do rukou červené tlačítko ovládající atomovou bombu a pak sleduje jak panikaří a vyvádějí psí kusy.

postscriptum196.jpg

Každopádně jeho vliv, byť ve skutečnosti naprosto minimalistický leč účinkem velmi významný, tvaruje celý svět a chování všech lidí, protože se kolem něj vytváří celá okultní síť a proti ní stojí hlavní náboženská skupina Vševidoucích, což vytváří konflikt sám o sobě. Jedno je ale jisté. Outsider vyznává individualitu a jedině silní jedinci mají šanci přitáhnout jeho pozornost a vysloužit si jeho, mnohdy pochybné, dary. Stejně jako Daud. Vrah, který má šanci se vykoupit, pokud vy sami budete chtít a zase jednou změnit dějiny celého světa.

Druhé DLC navazuje tam, kde skončilo to první a vaše zkušenosti lze mezi nimi přenášet, stejně tak i rozhodnutí, která jste minule učinili. To má samozřejmě vliv na konzistentnost zážitku a samozřejmě i na úroveň chaosu, který kolem sebe rozséváte. Pro mne to tedy znamenalo, že když už jsem se tolik snažil o stealth postup a nulové zabíjení minule, mohu v tomto bohulibém konání pokračovat a dovršit Daudovu snahu o vykoupení jeho duše, tak ošklivě přerušenou před několika měsíci.

postscriptum197.jpg

A že jeho činy budou dost zásadní na to, aby to bylo adekvátní vyvážení vraždy císařovny, to se můžete vsadit. Daud na začátku dostal od Outsidera jedno jméno - Delilah. A s ním si musí vystačit. Jedna stopa vede k druhé a náhle tu máme celé spiknutí s cílem uchvátit skrze sílu Nicoty moc nad celým císařstvím a to ne zrovna pěkným způsobem. Zde se opět projevuje neutrálnost Outsidera.

Nepomáhá, nebrání ničemu, jen míchá kartami, přilévá benzín do ohně a sleduje to naše hemžení. Asi se tam na druhé straně nudí a my jsme to jediné, co ho dokáže ještě pobavit. Každopádně původní konflikt mezi oficiálním náboženstvím Vševidoucích a kultem Outsidera v původní hře (a prvním DLC) se posunul do roviny dvou soupeřících mágů a jejich organizací.

postscriptum198.jpg

I v tomto DLC se autorům povedlo vymyslet něco nového po hratelnostní stránce. Prim hrají poškozené amulety. Poslepované paskvily z několika různých magických předmětů, jež mají na jedné straně opravdu skvělé vlastnosti, ale za něž se musí platit nehorázná cena, často dosti krvavá, jež u původních amuletů nebyla zvykem.

Například amulet, díky němuž jste bez pohybu neviditelní je ve stealth postupu naprosto k nezaplacení. Na druhou stranu se vám vůbec nedoplňuje mana, což může být v boji fatální. Přibyla i jedna zbraň (speciální plynový granát) a jako vždy – oproti původní hře ani po sebrání všech amuletů na konci nemáte dost na to, abyste si koupili všechno, což já osobně považuji spíše za klad, protože vás to nutí hrát nějakou roli.

postscriptum199.jpg

Nyní je myslím čas si položit otázku, zda-li se opravdu vyplatí koupit si toto DLC. Problém bude patrně na straně akčněji založených hráčů, protože pro ně jde jen o jakousi jednohubku. Koneckonců pouhé tři levely nejsou ani v této hře nic moc a zuřivým útokem se dají proběhnout za nějakou tu hodinku.

Na druhou stranu by se dalo namítnout, že právě pro takovéto hráče nebyla stvořené vlastně ani původní hra. Pro milovníky tichého postupu, dá se říci skoro až adventuristy, jde o dobrou investici, protože já jsem se pinožil tímto DLC skoro čtyři hodiny, a to jsem neměl zrovna ten nejskvělejší výsledek (ideál je splnit misi tak, aby vás nikdo ani neviděl – což je docela problém, když chcete splnit vedlejší úkoly a sebrat všechny předměty).

postscriptum200.jpg

Dalším faktem je, že stejně jako minule jsou i nyní opravdu původní pouze dva ze tří levelů, protože věznici Coldridge jste navštívili už na začátku původního Dishonored. Na druhou stranu kvalita dalších dvou levelů je neoddiskutovatelná a už jenom umělecký rozměr Brigmorského panství stojí za pohled. Jen mám takový pocit, že co se rozlohy týče, jsme asi tak na dvou třetinách originálu.

Pokud se tedy ptáte mě - jde jednoznačně o dobrou koupi, která velmi kvalitním způsobem natahuje a vlastně i vylepšuje už tak dobrou hru. Paralelní příběh vraha Dauda má něco do sebe a já skládám poklonu scénáristům, jež dokázali skloubit originální titul s touto poněkud temnější a skrytější příběhovou linkou, jež tak dodává původnímu, značně jednoduchému scénáři velmi zajímavý podtext. Původní Dishonored bylo příběhově velmi jednoduché. Po dohrání obou DLC člověk jaksi ví, že v těchto kalných vodách plave spousta dalších ryb, které nevidí a které mají hodně velké zuby. Proto se těším na další regulérní díl.

postscriptum201.jpg

Když jsem u těch regulérních dílů – pro ty kdož si Dishonored nekoupili, ale měly by zájem, Bethesda nedávno oznámila GOTY edici, tedy původní Dishonored, plus všechna DLC. Kdybych mohl radit, jděte do toho, protože takhle v jednom balíčku to fakt skoro nemá chybu. Jediné co tedy mohu DLC The Brigmore Witches vytknout je, že by toho mohlo být víc. Inu dobrého vždy pomálu.

8,3/10

Váš názor Další článek: HD předělávek Final Fantasy X a X-2 se dočkáme v březnu

Témata článku: , , , , , , , , , , , , ,