Disintegration: slavná jména neznamenají dobrou hru | Recenze

Marketing je zajímavý obor. Dokáže se chytnout nějaké věci a pomocí ní heroizovat propagovaný produkt. Disintegration se dostalo ve známost hlavně proto, že to vytvořili bývalí tvůrci Halo a vlastně málokdo zná jméno samotného studia V1 Interactive. A to celé nám vložilo do hlavy naději, že se bude jednat o zajímavou střílečku, která žánr třeba i inovuje.

Disintegration se nesnaží přímo inovovat, snaží se být spíše jedinečné. Neřekl bych, že přináší cokoli vyloženě nového, ale staví hru na principech, které pro jiné střílečky byly spíše okrajové. Jen se to tak úplně nepovedlo a hlavně se autoři vydali cestou dost nepříjemných stereotypů a přešlapů, které ze hry dělají nedotažený a těžkopádný titul.

Na začátku upozorňujeme, že tohle je recenze pouze singleplayerové kampaně. Multiplayer zrecenzujeme později.

Lidstvo opět bojuje o svou existenci

Nebudu si brát servítky. Jsem fanoušek Halo a tím pádem byla má očekávání velká a o to víc jsem měl nutkání Disintegration za všechny přešlapy nadávat. Ono ne všechno by musel být problém. Třeba stereotypní příběh by se zvládnout dal. Země se ocitla v krizi, tajemná nákaza zabíjela lidstvo, nakaženým je mozek přesouván do robotického těla a stávají se "integrovanými". Brzy se ale robotičtí lidé považují za nadřazené a chtějí „původní lidi“ svrhnout, s čímž však někteří integrovaní nesouhlasí a nastává válka.

Příběh je uspěchaný, nevysvětluje a nedává moc smysl

Problém nastává hlavně ve vyprávění. Předchozí odstavec je napsán spíše z toho, že jsem o hře dříve četl. Úvod hry moc výřečný není a velmi rychle vás vezme na loď, ze které hlavní hrdina zdrhne (moc nevíte proč) a potká dost stereotypní postavu amerického černocha jak vystřiženou z filmu, ke které se s přáteli roboty přidá. Vy moc nevíte, co se stalo předtím, proč jste se k tomuhle chlapovi tak náhle přidali a proč bojujete, to ale není největší problém v příběhu.

Hlavní je, že příběh jako celek není nic moc. Texty nejsou příliš promyšlené, postavy jsou nezajímavé a ani jedna mě nezaujala. Není tu snad nic, co by mě táhlo dál. Pojďme prostě vraždit! No může se stát, hodně her není příběhem nejlepší. Pak ale musí zvládnout boj o to lépe a zde přichází zklamání.

Buďte snadným terčem

Myšlenka hry je taková, že to není běžná střílečka. Létáte na takzvaném Gravcycle a k tomu velíte až čtyřem vojákům. V základu to není špatné a je zábava dívat se z výšky na bojiště a promýšlet strategie. Je skvělý pocit použít speciální zbraně vašich vojáků (granáty, rakety, zpomalovací pole) a probíjet se skrz nepřátelské zástupy.

Gravcycle z vás dělá snadný terč a obecně mi hraní s ním tolik nesedlo

Spíš je otravné, že Gravcycle by bylo skvělé doplnění jedné mise, ale je to dost špatná věc, na které založit celou hru. Zpočátku je zábavné si lítat a střílet, občas masit vojáky kulometem a jindy léčit vaše podpůrnou zbraní. Je to docela akční. Nicméně musíte se krýt, a to s Gravcycle moc nejde. Naopak se stanete snadno trefitelnou „kachnou“.

Jediným možným krytím je držet se zpátky, protože na rozdíl od běžných stříleček se Gravcycle za překážky zrovna neschová. V tomhle nastupuje role vaší pěchoty, která postrádá vyšší inteligenci. Zatímco granáty mají sílu a muška vašich vojáků také není špatná, jednoduché ovládání (zadáváte, kam má jít pěchota a jaké speciální schopnosti použít) umožňuje rychlou odezvu, ale neumožňuje detailnější taktizování.

Používání schopností vašich vojáků je super, ale umělá inteligence je otřesná

Je tedy nutná kvalitní umělá inteligence, kde ale vojáci strádají, úkryty moc nepoužívají a vystavují se útoku, před granáty neuhýbají a naopak jim jdou vstříc a když jim dáte povel přesunout se na místo (třeba kvůli léčení), musíte ho manuálně zrušit, jinak tam vaši vojáci budou postávat jak banda tupců pořád.

Hra vás přinutí k taktice zaútoč a stáhni se, která je však násilně narušována znovu. Když vaše jednotka zemře, což se stane velmi snadno (vběhne do granátů, pronásleduje nepřítele až příliš daleko...), musíte po ní sebrat takovou kouli, a to do 30 vteřin. Nesebrání znamená neúspěch. Jenomže kvůli nízké inteligenci umírají jednotky moc snadno a kvůli Gravcycle vás pak nepřátelé také snadno zničí.

Vítězí se počtem

Nepřátelé jsou také kapitolou sama o sobě. Umělou inteligenci mají možná ještě lepší než vaši vojáci a je jich víc druhů, nicméně jejich taktikou je spíše počet. Pokud něco hře jde, tak udělat příjemný pocit z postupné bitvy. Před vámi je armáda nepřátel a vy se snažíte zjistit, jak je co nejlépe porazit. To je vážně super.

Nepřátel je občas až přehnaně hodně a dost nepředvídatelně se objevují za vašimi zády

Horší je, že nepřátelé opakovaně dostávají posily, které ze hry dělají sérii arén. Po chvíli bojů se vojáci, často bez varování, začnou objevovat za vašimi zády či (už s varováním) skákat z lodí. Tyto nečekané výpady jsou sami o sobě jen otravné. Moc se na ně nepřipravíte a zpravidla to jen znamená, že se z celého úseku mapy musíte promptně stáhnout, jinak vás snadno umlátí čepicemi. Vůbec se do tohoto typu hry arénový boj nehodí a Gravcycle na to není stavěný.

Druhy nepřátelských jednotek také nejsou nejmoudřejší. Náhlé objevení vojáků s palcáty mě sice potěšilo (boj s hordami slabších nepřátel je vždy uspokojivý), ale třeba takový sniper? Ten dost zkazil celkový dojem. Náhle nemůžete se svým Gravcyclem pořádně vzlétnout, jinak vás trefí sniper. Obecně nepřátelské jednotky spíš zesilují životy, silou a velikostí, než aby přišly druhy, které se doplňují.

A aby toho nebylo málo, obtížnost je silně nevyrovnaná. Některé úseky mapy jsou tak nějak ideální výzvou, v jiných jsou počty nepřátel vážně přehnané. Nevím, jak si vývojáři představovali, že je mám porážet.

Problémy nekončí

Dalších menších i větších problémů je tu ještě seznam. Když vám hra spadne nebo proste hru musíte vypnout, připravte se na opakování celé mise. Nikoho prostě nenapadlo, že by se hra mohla dát načíst třeba na checkpointu. A mise trvá i půl hodiny a víc, to se vám moc opakovat nechce.

Ve hře vás potrápí mnoho jiných nedomyšleností, které jsou spíš chybami začátečníka

Zadávání vedlejších misí mi také nepřišlo nejmoudřejší. Jsou to takové výzvy ve stylu „zabij 10 vojáků raketami“. Ani mi nevadí, že nejsou příliš originální, jejich existence je svůj způsobem vlastně fajn. Není však fajn být nucen projít před každou misí základnu a popovídat si s roboty, abyste mise dostali.

Důvodem k plnění je získávání čipů na vylepšování. Od toho moc nečekejte, jen zvyšujete různé statistiky. Ale dejme tomu, že nucení k průzkumu a přijetí nějaké výzvy je vlastně zajímavé. Jen to ve výsledku působí nedotaženě a větší customizace tu chybí. Když už ovládáte tým, bylo by příjemné si ho sestavit a pohrát si s jeho vzhledem.

Dynamické prostředí potěší

Grafický styl je trochu na způsob Destiny. Ten je docela fajn do doby, než začnete o věcech kolem vás více přemýšlet. Pořád si říkám, proč roboti nosí oblečení a proč potřebují kuklu na svařování. Ale jo, na hru se docela hezky dívá a zejména se mi líbí dynamické prostředí. Rozpady betonových zdí při boji jsou boží.

Hra vypadá docela dobře, trošku mi to připomínalo styl Destiny

Hloupá věc jsou titulky, které jsou dlouhé a často propadávají ven z obrazovky. Tady někdo moc nemyslel. Kde nemysleli v titulcích, mysleli v level designu. Hra se prohlíží krásně, úrovně dávají docela smysl a navíc tu máte jistý taktický režim, kde jsou popsány i funkce předmětů.

Optimalizace není zrovna ukázková a hra mi i spadla. Většinu doby ale musím uznat, že běžela v pořádku. Troufám si říct, že grafika působila, že by si hra cenovku 50 dolarů uhájit mohla. Tuto cenovku spíš neuhájily ostatní prvky. Hra má dobrý nápad, ale provedení je špatné a ta přehnaná cena mě holt k nižší známce donutila.