Virtuální realita | HTC Vive

Dlouhodobý test HTC Vive: co vám recenze o virtuální realitě neřeknou

  • Ani hry se sebelepší grafikou vás nevtáhnou tolik, jako ve virtuální realitě
  • Pro sledování filmů není VR ani zdaleka ideální
  • I první generace je skvělá, stále však působí jako prototyp
Kapitoly článku

Poslední týdny jsem strávil testováním virtuální reality pomocí brýlí HTC Vive. Vyzkoušel jsem několik desítek her, softwaru pro toto prostředí a přehrál i videa vytvořená speciálně pro VR. V dnešním shrnutí se zaměřím nejen na tradiční součásti recenze, ale také neméně podstatné zajímavosti, které se většinou o fungování virtuální reality nedozvíte.

První pocit: skutečné rozměry

Před jakýmkoliv zkoušení nové technologie si člověk logicky vytvoří očekávání, které je následně překonáno nebo naopak nesplněno. Jen málokdy jsou naše představy naprosto přesné a v případě virtuální reality to platí dvojnásobně.

V případě, že se váš první zážitek ve virtuální realitě odehraje v nějakém abstraktním prostředí, nebude WOW efekt tak silný jako v případě prostředí reálného. Toho se dočkáte například u simulátorů – automobilových či leteckých. I proto okamžik, kdy jsem si řekl „jo, tohle je přesně ono“ přišel ve chvíli, kdy jsem se vyklonil z kokpitu druhoválečného bombardéru a viděl za sebou obrovské křídlo v reálných rozměrech. Běžné hry nám totiž můžou nabízet sebelepší fotorealistickou grafiku, ale reálné rozměry okolních objektů zkrátka nepřenesou.

Ten stejný pocit potom nastane, když se v zážitkovém titulu The Blu postavíte na můstek potopené lodi a kolem vás propluje velryba. Pokud jste tohle stvoření neviděli na vlastní oči, můžete si rozměry jen představovat, ty skutečné vám ale stejně vyrazí dech. A vůbec nevadí, že je to velryba jen virtuální, složená z několika desítek tisíc pixelů.

Druhý pocit: není mi špatně

Když jsem si mohl virtuální realitu využít na některé z novinářských předváděček vůbec poprvé, nebyly moje pocity zrovna pozitivní. Ačkoliv jsem měl brýle na hlavě jen chvíli, dostavila se nevolnost hned ze dvou důvodů. Tím prvním byly horší reakce na pohyby hlavou, s nimiž nebyl zcela dokonale synchronizován obraz. A tady je nulový input-lag (resp. takový, který si mozek neuvědomí) naprosto kritický.

Druhým důvodem bylo špatné seřízení vzdálenosti čoček, kdy nebylo možné obraz v žádném místě displejů zaostřit. Vinou toho se poměrně rychle dostavila bolest hlavy. Tohle nicméně bylo jednoduše odstraněno správným seřízením regulátorem na spodní straně brýlí.

A díky vývoji zmizel také problém se zpomaleným obrazem při pohybech hlavou. A to do takové míry, že si uživatel neuvědomí, jak precizně obraz na pohyb reaguje – zkrátka funguje tak, jak v reálném světě.

160129-Vive-V1PT5-CV1-Ortho.png
Ovladače obsahují spoušť, dvě tlačítka a kruhový trackpad. S touto výbavou si vystačí v drtivé většině her

Zásluha je to především systému dvou prostorových snímačů, které komunikují se senzory přímo v brýlích a také dvou ovladačích do rukou. I jejich pohyb je ve virtuální realitě naprosto přesný bez sebemenší prodlevy. Do virtuálního prostředí jsou promítnuty ve své přesné podobě a velmi rychle tak zapomenete na to, že se vlastně na reálné ovladače vůbec nekoukáte. Díky přesnosti je možné naprosto reálně mířit skrze mířidla zbraně nebo při lukostřelbě sestřelovat balonky vzdálené několik desítek metrů. A to bez toho aniž by hra jakkoliv pomáhala.

Všechny tyhle parametry mohou za to, že jsem s brýlemi na hlavě mohl strávit dvě hodiny a nedostavila se nevolnost ani jiné negativní pocity.

Článek pokračuje v další kapitole, kde probereme negativa technologie a možnosti sledování filmů (včetně těch lechtivých).

K vyzkoušení zapůjčil CZC.cz, kde se HTC Vive prodává za 25 990 Kč

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,