Původně ryze japonská akční série byla předána britskému týmu a fanoušky to vybičovalo k nepříčetnosti. Úplně zbytečně.
Hrdina v novém Devil May Cry vypadá jinak než ten předchozí. Stejně tak se změnil svět, lehce se transformovaly herní principy a tak. V jádru se však stále jedná o stejnou akční mlátičku, ve které s drsným týpkem masakrujete démony velkým mečem a dvojicí bouchaček.
Jen je prostě na stejné téma nahlíženo trochu jiným pohledem – japonskou bizarnost a pubertálnost nahradila západní ujetost a rádoby dospělost.
Vládnout skrze dluh
Asi to nevíte, ale našemu světu vládnou démoni. Lidstvo ovládají jako loutky prostřednictvím dluhů, návykových limonád a burcujících televizních zpráv. Naštěstí je tu ještě tajemná organizace jménem The Order, která vidí skrz tuto zástěnu a chce proti skrytým démonům bojovat.
Jejich hlavní zbraní se má stát mladík jménem Dante, potomek démona a anděla, který jako jediný dokáže hlavního pekelníka zničit.
Noví tvůrci, Ninja Theory, vystavěli pro svoji verzi DMC zajímavě fungující svět a lehce jej obohatili sociálními komentáři (moc bankéřů, vliv masmédií…). Ale opravdu jen lehce a je jenom škoda, že se do zajímavého tématu nepustili trochu víc a ve výsledku je příběh klasickým honem za hlavním záporákem.
Postupně rozehráváte na tlačítkách ovladače takový smrtící orchestr, kde létají kusy démonů na všechny strany
V dějové lince vás prostě nic nepřekvapí, možná až na silnou vrstvu místy tlačené vulgarity, ale tvůrci mají vlohy pro vyprávění, takže se skrze deset hodin dlouhou kampaň necháte s radostí svézt. Hlavní zbraně jsou však trochu jinde. Jsou to… zbraně. A boj.
Andělé a démoni
Série Devil May Cry byla vždy chválena za svůj soubojový systém, který nabízel pestrou paletu komb, přesné ovládání a dokonalou odezvu. O DmC se dá říct to samé, i když tvůrci ke stejnému cíli dospěli trochu jiným směrem. Základem bojů se stávají tři úročné módy.
V tom primárním Dante seká mečem a střílí z dvojice pistolí (či dalších střelných zbraní). Držením levého triggeru se meč transformuje na andělskou zbraň, která je obecně slabší, ale rychlejší a hodí se na boje s větším počtem protivníků. Na pravém triggeru jsou pak zbraně démonské, jež jsou pomalé a ničivé.
Tvůrci v průběhu hry vmíchávají do akce různé typy protivníků, kteří mohou být slabší vůči jednomu z typů zbraní, takže vy postupně rozehráváte na tlačítkách ovladače takový smrtící orchestr, kde létají kusy démonů na všechny strany. Díky pestrosti zbraní a komb se vám navíc boje jen tak neokoukají
Pravda, na začátku možná nebudete vědět, co mačkat dřív, ale jakmile se vám dostane ovládání do ruky, nebudete si moci jej vynachválit. Lákavost bitkám dodávají ještě brilantní animace, kde prakticky každé sebemenší švihnutí zbraní vás dokáže donutit uznale pokývnout hlavou.
Vše se bortí a ohýbá
Andělské a démonské zbraně mají ještě jeden trik – dokážou k vám v podobě jakéhosi biče přitáhnout protivníka, nebo naopak vás přitáhnout k němu. To samé platí i pro překážky, díky čemuž se skákací pasáže stávají stejně úchvatné a strhující, jako jsou boje.
Dante skáče z kusu drolící se stěny na druhý, tu si přitáhne blíž auto, támhle se přehoupne přes propast jak Indiana Jones a nakonec se efektně vytáhne na římsu.
Plošinovkové pasáže by však nefungovaly bez posledního trumfu, kterým je prostředí a jeho destrukce a deformace. Dante se propadá do skrytého světa jménem Limbo, ve kterém démoni umí na počkání drtit stěny, trhat silnice a třeba protahovat chodby, až to vypadá, že se Danta snaží zničit samotný svět.
Tvůrcům sice občas dochází nápaditost a několik úrovní je slabších (vězení), ale pak zase mají v rukávu něco fascinujícího, jako je mise uvnitř televize.
I pro démonobijce amatéry
Výzva pro náročné
Kromě základních stupňů obtížnosti má DmC ještě další, odemyktalené. Každý má svoje specifika:
- Son of Sparda – nepřátelé jsou o něco silnější
- Dante Must Die – nepřátelé útočí v obrovských vlnách a jejich síla je na nejvyšší úrovni
- Heaven or Hell – všichni umírají po jednom zásahu a to včetně Danta
- Hell and Hell – stejné jako předchozí stupeň, ale s tím rozdílem, že po jednom zásahu umírá pouze Dante
V DmC nechybí ani klasické sbírání barevných orbů, skryté arény a tak dále. Vše je ovšem tu více, tu méně upraveno. Snaha mířit na nové publikum se odráží i ve výrazném snížení obtížnosti (na základní nastavení) a systém počítání bodů je též benevolentnější, takže není problém dokončovat úrovně na hodnocení S a lepší.
Tohle asi odradí ty nejvíc masochistické hardcore fanoušky DMC 3, kteří se vyžívají v obtížných hrách a nepomůže jim asi čtveřice extrémních obtížností (viz boxík).
- Nápadité úrovně
- Zábavné boje
- Stylová hudba a grafika
- Pár slabších pasáží
- Místy zbytečně vulgární
- Boje jsou zpočátku chaos
Pro většinu normálních hráčů to problém však rozhodně představovat nebude, naopak si podle mého aspoň hru pořádné užijí. A pokud fanoušci nejsou příliš tvrdohlaví, uznají, že tahle hra je sice jiná, ale má v sobě kus původní démonské duše.
