Dojmy: Necrovision – postrach války

Wolfenstein. To bylo první slovo, co mne po spuštění Necrovison napadlo. Německá říše zase experimentovala s něčím, s čím neměla, aby zvrátila špatně rozjetou válečnou mašinérii. Opět je jeden člověk, vy, proti nemrtvým zrůdám a německým soldátům. Jenže po pár krocích už je jasné, že se nejedná o druhou světovou válku, nýbrž jejího předchůdce. Ne, že by to nebylo jedno, na prezenčce vidím: Angláni – přítomni, Němci – támhle jsou, nemrtví už se taky vyhrabávají. Kde je tedy rozdíl?

Jedné odlišnosti si všimnete už při nahrávání lokací, kdy na pozadí vidíte válečné dopisy, navíc ještě čtené různými hlasy do vašich uší. Protože první světová byla spíše zákopovou válkou, rozlézá se po pozadí ostnatý drát a připravuje vás na blátivou atmosféru hry. O chvíli později už držíte v jedné ruce Luger, druhá pevně třímá polní lopatu a vyrážíte vstříc vnějším hrozbám. Už jen sama přítomnost zbraně nablízko ve vaší ruce by vám měla napovědět, že tady nepůjde jen o střílení.

Chyť mne za ruku smrti

Po chvilce motání se narazíte na vojáky přišpendlené k elektrickým sloupům, prosící o kulku z milosti, a rozjíždí se akce. Na scénu přichází létající průhledná postava, nahoře se objevuje nápis boss a ukazatel životů. Aby ale nebylo zábavy málo, z bláta vylézají viditelně už několikrát mrtví němečtí vojáci a vrhají se na vás. Prostřílíte a prokopete se davem (vojenská bota velikost 43 je ideální do každé tlačenice), sem tam vystřelíte nějakou tu zbloudilou kulku k modráskovi nahoře a všerůzné ukazatele létají nahoru a dolů.

Nebo prostě využijete umělé demence nemrtvých, vyskočíte na schody, popoběhnete na plošinku, kam za vámi nelezou, a pošlete zombiím jejich oblíbený handgranát, samozřejmě už bez pojistky.

Vojenská bota velikost 43 je ideální do každé tlačenice

Protože na vás neútočí ani průhledná postava, pěkně pomalu jej okusujete jednotlivými výstřely. A na mojí pozici uvažujete, který že z autorů píše tak skvělé recenze na ty nejhorší břečky, že pro něj máte za nedlouho zase jednou cosi zavánějícího.

Naštěstí jsem si ale řekl, že když už tvůrci poslali na ukázku dvě úrovně, tak bych je mohl vyzkoušet obě. O chvíli později už jsem v nějakém chrámu temnoty, v jedné ruce svírám rychlopalnou brokovnici a levačka má nasazenou rukavici Shadowhand. A co je nejvíce divné, skvěle se bavím, i když jsem během posledních pěti minut třikrát zemřel. Hra předvádí to, co umí nejlépe – čistou akci složenou ze střelby a útoků nablízko, kdy kombinací těchto dvou elementů provádíte smrtící komba.

Od Adrenalinu po Zuřivost

Zabíjením nepřátel získáváte adrenalin a zuřivost, přičemž první jmenovaný prvek využijete jako tolik oblíbený bullet-time, kdy čas zpomalí, ale vaše rychlost zůstane stále stejně ďábelská. Díky zuřivosti zase můžete zasazovat protivníkům silnější údery, nebo využít různých schopností vaší nové ruky.

V blátivé první světové vypadají venkovní lokace tak nějak nevýrazně už z principu

Ať už se jedná o léčení, silná kouzla, nebo dokonce ovládnutí některého z padlých nepřátel. Pravda, nakonec stejně sklouznete jen k léčení, ale možnosti tu jsou.

Jedinou otázkou tak zůstává, jak bude dlouhý úvod, který musí hráč přetrpět, než se k dobré hře dostane. Přikláním se k myšlence, že hra musí svého uživatele chytnout nejlépe hned, jinak už se jí to nemusí podařit vůbec. Možná tvůrci zapracují na umělé inteligenci a vylepší i uživatelskou přívětivost. Jasně, v blátivé první světové vypadají venkovní lokace tak nějak nevýrazně už z principu, ale proč musím běhat desetkrát dokola, než někde najdu zbraň, to jsem nepochopil.

Musím uznat, že Necrovision má přeci jen nějaký potenciál. Pokud nebudete čekat novodobého Wolfensteina, ale v podstatě bezduchou akci plnou střílení, kopání a krve, můžete se dokonce i těšit. A možná přijde i drak, na němž budete vesele lítat nad nepřáteli a kosit je plamenným dechem.