První den v Kolíně a první bitvy o místa na sedačkách před počítači. Klasika, pokud jde o hru od Blizzardu.
Starcraft 2 asi není moc třeba představovat. O hře se psalo již předtím, než se vědělo, že se na ní pracuje; a příběh o Jimu Raynorovi a zergské královně Kerriganové starší hráči vyprávějí svým potomkům na dobrou noc.
Proto stačí jen rychle zmínit, že královna se vrátila a Jima Raynor ji nechce dostat do postele, nýbrž pod drn. K tomu mu dopomáhej superplavidlo, banda mariňáků a šikovný hráč. Celá kampaň pak začíná klasickou a nádhernou Blizzardí animačkou, která vám asi v pěti minutách řekne to, co já právě napsal.
Celé dění se přesune na velitelský můstek již zmíněného plavidla a vy si můžete vybrat, kterou misi si zahrajete, stejně jako si můžete trochu pokecat s vašimi kamarády na lodi a nechat si trošku poradit, co dál. Já se však ihned vrhnul do akce a jakožto neskonalý dobrák, hrdina a zachránce nevinných jsem se rozhodl pro evakuaci kolonie pod útokem zergů.
Odvážní vojáci sráželi zergy k zemi a pálili je plamenomety
A navíc mimo Dušínovského pocitu zněla ochrana konvojů jako celkem zábavná záležitost. Výsadek na planetu ve čtyřech lidech a zmasakrování několika prvních nepřátel doslova pohladilo na duši.
O trošku drsnější podrbání se pak postaralo vzpomínání na ovládání, jelikož jsem už nějaký ten pátek Starcraft nehrál. Po několika ukliknutích a jadrných českých nadávkách, které budily pozornost všech ostatních novinářů, jsem se ale konečně dobral kýženého výsledku a cesta za záchranou lidstva mohla započít. První civilisté nastoupili do transportéru a mariňáci se rozběhli po jeho bocích.
Není asi nutno dodávat, že do předem připravené pasti. Země se roztřásla a já uviděl, že se blíží peklo v podobě ďábelských mutantů.
Zergové lační po krvi
Další střet již vážně nebyl tak pohádkový, jako ten předchozí. Na skupinku se vrhlo hned několik zergů a zatímco je odvážní vojáci sráželi k zemi a pálili plamenomety, jel obrněný transportér neohroženě dál. Což bych s dovolením označil jako zhovadilost. Přesto jsem však první zásilku kolonistů dovezl relativně nepoškozenou a navíc cestou objevil dva bunkry, do nichž se mohli zakopat mí svěřenci. Toho jsem samozřejmě využil, vyrobil další posily a ještě se odvážně vrhnul na průzkum.
Důvodem k prozkoumávání lokace nebyla žádná přehnaná zvědavost, ale prostý bonusový úkol, který měl v další misi odemknout speciální vylepšení pro vojáky. Po několika krátkých šarvátkách a jednom rychlém sprintu ze zergské hlavní základny jsem objevil první ze tří snůšek Chrysalise a dopravil k nim těžebního robota.
Bonusový úkol měl v další misi odemknout speciální vylepšení pro vojáky
Sice se vajíčka transportovala až překvapive rychle a nikdo mě přitom neobtěžoval, ale po nějaké příčíně nepátral. Na další poflakování se po mapě už nezbýval čas, takže jsem poslal robota zpátky do krystalových dolů a s úsměvem na rtech se postavil k přijíždějícímu vozidlu kolonistů.
Hned při první vlně mi začalo být jasné, že jsem inteligentní nepřátele hodně podcenil. Bunkry skoro nezvládly nápor zergů, mým vojákům pukaly hlavy jako přezrálé melouny a já jen s otevřenými ústy sledoval, jak se elitní oddíl mění v maličké družstvo s mizernou palebnou silou. Ani transportér pak nezvládl situaci nejlíp, neboť při posledním útoku praskl a vyvrhl nebohé osadníky přímo do tlam nenasytných zergů. Z deseti jich přežilo šest jen díky pořádné dávce štěstí.
Čas na doutník
Třetí eskortu jsem pak chtěl trošku lépe vyšperkovat, a tak jsem k jednomu zbývajícímu bunkru přistavil další dva, doplnil je raketovou věží a doufal, že útoky dále po cestě udrží legie čtyř plamenometčíků, asi deseti mariňáků a tří mediků. Co však čert nechtěl, i tentokrát jsem se mýlil a co jsem nezvládl napoprvé nevyšlo ani tentokrát. Bylo sice jasně vidět, že plné bunkry jsou cestou k úspěchu, avšak dále po cestě jsem opět zklamal a celá jednotka včetně civilistů byla pohřbena v žaludcích nepřátel.
Bylo jasné, že další ovečky už do cíle nedovedu a hře dokonce milosrdně vypršel dvacetiminutový limit, který jsem na seanci s ní měl. Musím říct, že čas strávený se Starcraftem rozhodně nebyl promarněný – kochal jsem se nádhernou a přehlednou 3D grafikou, stejně jako jsem se výborně bavil a procvičoval šedou kůru taktickou. Podobně jako kdysi u předchozího dílu, ale i tak kapku jinak a moderněji. Což vůbec není na škodu, jelikož je hra takto otevřená jak nováčkům, tak zkušeným hráčům.
- Příběh a postavy
- Originální mise
- Znovuhratelnost
- Zakomponování achievementů
- Editor
- Online služby
- Nejasnosti u upgradů
- Příliš velký zoom a UI
