K soubojovému systému bych teda rozhodně výhrady neměl, stejně jako k vizuální stránce hry. Zaklínače jsem poprvé dohrál někam ke kapitole 3 a celou dobu jsem se musel nutit, abych ještě vydržel, že se ten příběh zlepší. Bez šance. Bylo to první RPG, které mě, ale vůbec nechytlo. V celé hře je asi "5" obličejů, které se neustále střídají, což je docela legrační, když vzpomenu jak staré hry měly stovky vypiplaných postav. Zde se neobtěžovali ani s různými variacemi oblečení. Po roce jsem dal Witcherovi druhou šanci, protože jsem si chtěl něco po dlouhé době zahrát a nebylo co. Tentokrát jsem se dostal do kapitoly 4 a konec. Nainstaloval jsem si stařičkého Planescape Torment a dohrál to za pár dnů s otevřenou pusou jakou hru dokázali vytvořit. Bavil jsem se od začátku do konce.
Witcher je pro mě ztělesněním marketingového hypu dnešní doby. Hlavní hrdina je pro mě svoji morálkou na úrovni zchlastaného teenagera, nebojuje se za pravdu, lásku, poznání (to už se nenosí), bojuje se prostě pro peníze a s tím vším si hrdina užívá všech rozkoší světského života. Smysl pohádek a her dřívějška je pro mě nanávratně ztracen.
