Ne, není to recenze. Není to ani preview s novými informacemi a obrázky. Nic z toho by totiž dostatečně nevyjádřilo paralyzující atmosféru strachu, jíž se bude bezesporu dlouhé měsíce avizovaná pecka pyšnit. Přesto jsme se rozhodli, že vám nějakým způsobem nebezpečně strašidelnou atmosféru Dooma 3 přiblížíme. Dobrou chuť!
John Crown přistoupil ke své, zlatou jmenovkou označené skříňce a přitiskl palec levé ruky na malý obdélníkový senzor. Snímaným článkem prstu na okamžik prostoupilo jasně zelené světlo, ozvalo se souhlasné pípnutí a stříbrná dvířka z tlusté oceli se pomalu a nehlučně otevřela.
John si hlasitě povzdechl. Dnes je to přesně měsíc, co se meziplanetární transportér dotknul pustého povrchu Marsu, aby na příštích devět měsíců zanechal Johna Crowna v nejmodernějším vězení historie lidstva, odkud není úniku především proto, že není kam utíkat.
Ale ne, trpce se usmál, samozřejmě se nejedná o žádné vězení (ne v pravém slova smyslu) a on je tu zcela dobrovolně, vzdálený od domova přes sedmdesát milionů kilometrů, uvnitř první planetární výzkumné stanice. Jeden z prvních vládních zaměstnanců, pracujících mimo rodnou Zemi.
Rozsáhlý komplex Celosvětové Unie Vesmírného Výzkumu, jehož realizace trvala dvacet let, se stal velice nadějným příslibem pro uvažované osídlení Marsu. Nejlepší vědci, jací se pohybovali po zemském povrchu, byli přemístěni, aby pomocí nejmodernějších technologií efektivněji zkoumali Rudou planetu a sestavili plán přeměny jejich životních podmínek.
Po několika letech úspěšného bádání se však objevil vážný problém, když byla objevena neznámá forma života. Senzory, mapující celý povrch Marsu, nejprve zaznamenaly obrovské množství životní energie, která se, jak ukazovaly monitory, neustále šířila pustou krajinou a začínala pomalu zahlcovat celou planetu.
Tento zvláštní úkaz trval několik dní. Pak, v jediném krátkém okamžiku, všechna expandující energie zmizela a s ní i všechny senzory. Komplex ztratil veškerý přehled o tom, co se děje venku.
Ihned po této události byla na Zemi vyslána zpráva o aktuální situaci. Rada Unie sestavila nový plán pro obnovu poškozených zařízení, odsouhlasila jej a společně s transportem nových dílů vyslala vojenské jednotky, které měly zajišťovat bezpečnost opravných prací.
Během oprav jako by se po záhadné energii slehla zem. A když se ani v dalších měsících nic nezměnilo, byla část vojenských sil poslána zpátky na Zemi. Zbytek, naneštěstí zahrnující i Johna, obdržel úkol nadále setrvat a dohlížet na bezpečnost výzkumu.
Ale za ty prachy to stojí, usmál se John. Ze skříňky postupně odebral všechny části své služební uniformy a položil je na nízkou lavici za sebou: pevné vysoké boty, kalhoty s všitými chrániči kolenou, přiléhavé elastické tričko, lehké trupové brnění vyplněné měkkými vložkami, a helmu s přesahy na uši – vše v armádní zeleni. Vývod klimatizace monotónně hučel.
Když se převlékl a uklidil civilní oblečení do skříňky, sundal z držáku na vnitřní straně dvířek služební zbraň a přehodil si její popruh přes rameno. Johnův miláček: automatická puška K10, dva a půl tisíce výstřelů za minutu, kompenzátor zpětného rázu, osmdesátiranný zásobník, závěsný vrhač granátů, speciální průrazná munice. Ještě si zastrčil za opasek dva zásobníky, zavřel skříňku a podél dlouhé řady ostatních vykročil ke dveřím.
Už se natahoval po klice, když v tom se to stalo. Bílé světlo zářivek bez varování zmizelo a místnost se potopila do inkoustové tmy. John úlekem stáhl ruku zpět. Výpadek proudu. Ovšem v tak moderním komplexu, v jakém se nachází, to nemůže být nic vážného. Uklidnil se.
A také že nebylo. Uběhlo několik vteřin a situace se vrátila do normálu. John klidně sáhl po klice a šatna za okamžik osiřela. Jeho noční směna právě začala.
Hodinu po půlnoci na patře B, kde se nacházel hlavní sklad zbraní, nikdo nebyl. Většina personálu spala nahoře, ostatní pracovali buď v laboratořích na patře C, nebo v technickém centru na patře D.
Johnovy kroky se prázdnými, potemnělými chodbami, jež v několikametrových rozestupech osvětlovala žlutá světla v kovové podlaze, nesly velice hlučně.
Za dalším rohem byl výtah. John stiskl tlačítko pro přivolání, za dveřmi zavrzala napínající se lana a zanedlouho nato byl výtah u něho.
PATRO C.
***
Pak se to stalo znovu. Nejprve zhasla světla, pak se zastavil výtah.
A nepohnul se, ani když John v modrém světle baterky, která byla součástí zbraně, vyzkoušel všechna tlačítka.
„K čertu s tím!“, zaklel a udeřil pěstí do ovládacího panelu. Teď už bylo obtížné zachovat chladnou hlavu. Za celou dobu své služby nic podobného nezažil; především ale uvízl ve výtahu, kde byl bezmocný. Pocity se v Johnovi mísily. Nyní se ukázalo, že se ještě zdaleka neadaptoval na zdejší prostředí a problém, který teď nastal, v něm vyvolával myšlenky na nejhorší, byť se mohlo jednat o maličkost. Vrátila se snad ona záhadná energie? Nebo meteorit zasáhl generátor elektrického proudu? A nedýchá se mu obtížněji? Nedochází kyslík?
Najednou se výtah rozjel, vzápětí ožilo i osvětlení.
Když se John trochu uklidnil, cítil se zahanbeně. On, voják speciálního útvaru, pověřený veledůležitým úkolem, který je určený jen těm nejlepším z nejlepších, se nechal vyvést z míry obyčejným výpadkem proudu. On, jenž má dohlížet na bezpečnost příprav pro přežití lidstva. Opravdu se styděl a než výtah klesl do patra laboratoří, zařekl se, že se nic takového už nebude opakovat. Ať se děje cokoliv!
***
Kdepak, ten den nebyl vhodný pro taková předsevzetí.
Dveře výtahu se rozevřely a před Johnem se objevila dlouhá, bíle vykachlíkovaná chodba. Zářila pedantskou čistotou, jak se sluší na laboratorní prostředí.
Zdálo se, že z dalekého konce chodby se ozývá nějaký ruch. Ne ten obvyklý ruch pracoviště, hlasy lidí a vzdychání pracujících strojů, nýbrž…
(Zoufalé lidské výkřiky a tříštící se sklo?!)
Ano, John ke svému zděšení teď zcela jasně rozeznával kakofonii panického zmatku. Vládu nad Johnem okamžitě převzal instinkt a on prudce vyrazil vpřed.
Jak se přibližoval k ústí chodby, zvuky byly čím dál tím víc jasnější, hrozivější a neuvěřitelnější. S hrůzou si představoval, co uvidí, ačkoliv nevěděl, co by to přesně mělo být.
Ještě dvacet metrů, deset metrů, pár kroků...
Rozhodně by raději přijal doživotní slepotu, než spatřit to, co se právě odehrávalo v další, příčně se táhnoucí chodbě. Neuvěřitelné a šokující. Vpravo jakýsi bizarní tvor, možná zmutovaný člověk, vysoký alespoň dva a půl metru, držel ve vzduchu jednoho z vědců. Ten marně kopal nohama, snažíc se vysmeknout, a křičel hrůzou.
Vedle této dvojice seděl na zemi opřený o zeď další muž v bílém, vědeckém plášti s krvavou skvrnou přes celý hrudník.
Strach a myšlenky, na to teď nebyl čas. John shodil popruh ká desítky z ramene a vyrazil kupředu.
Pažba zasvištěla vzduchem.
Nestvůra mocně zařvala, upustila svou oběť a couvla o několik kroků.
To už John držel prst na spoušti.
Cvak.
Speciální průrazná munice procházela šedým svalnatým tělem snadněji než nůž máslem. Vzduchem rotovaly mohutné gejzíry tmavé krve. Nelidský hrdelní řev burácel chodbou.
Když se ozvalo druhé cvaknutí, oznamující prázdný zásobník, ležela před Johnem krvavá hromada kusů masa, z níž líně stoupaly bílé pramínky kouře.
John vyměnil zásobník a sklonil se k vědci, který se choulil na zemi, hlavu přikrytou pažemi. Ten druhý, opřený o zeď, byl mrtvý. V jeho hrudníku zela díra, lemovaná cáry pracovního pláště. Byl to odporný pohled, ale Johnovi kupodivu nepřivodil žádné žaludeční potíže, přestože viděl obnažené lidské vnitřnosti a vůbec mrtvolu člověka poprvé.
„Co se tady sakra stalo?“ křikl John na vědce, pomáhajíc mu na nohy. Do hlasu mu už prosakovala panika; teď byl vyděšený.
„My…,“ s obtížemi spustil, „znovu jsme zachytili tu energii… transformovali jsme ji a… otevřeli jsem portál… a… oni přišli… jsou tady… peklo přišlo! Peklo!“ Jeho pohled byl prázdný, hlas posazený vysoko, veselý.
Zešílel.
John přesto neměl jediný důvod nevěřit jeho slovům. Vlastně nemusel ani klást otázky; všechno, co potřeboval vědět, už viděl. A to bohatě stačilo k rozhodnutí, vydat se co nejrychleji nahoru a přivést posily, utéct, spáchat sebevraždu, cokoliv, hlavně pryč odsud.
A najednou tma. Absolutní, neproniknutelná tma.
Johna přepadlo silné tušení, že tentokrát to nebude krátkodobá záležitost.
Vědcovo tělo bez duže se sesulo zpátky na podlahu, kde si začalo spokojeně pobrukovat.
Plán útěku se zhroutil; zmizel společně s dodávkou elektrického proudu, na němž závisel, na jeho schopnosti poslat výtah i s Johnem nahoru do prozatímního bezpečí. Na výběr zůstaly dvě možnosti: sebevražda, nebo boj.
Bez delšího váhání se John rozhodl pro druhou, důstojnější možnost. Pociťoval v sobě odvahu, kterou mu dodávala nová skutečnost, že nemá co ztratit.
Modré světlo baterky se probudilo právě včas: Pouze několik metrů před Johnem stálo… snad nějaké zmutované prase. Hodně zmutované prase.
Stálo a tiše chrochtalo, zjevně oslněné náhlým útokem světla.
Pěkně hnusná bestie, ušklíbl se John, kterého odporné zjevení nijak nevyvedlo z míry. Hnusná, tlustá a slizká bestie. Její hlava se opravdu tvarově podobala hlavě prasete; to, co se na ní nacházelo, už patřilo něčemu jinému. Pár černých kulatých očí, každé větší než tenisový míček. Obrovská, nespočtem ostrých tesáků vybavená, široká tlama, zaplavená slinami, s dlouhým jazykem, hbitě se mrskajícím ze strany na stranu. A to nejbizarnější, slizká hroší kůže schopná stahovat se a vytvářet tak zvláštní pouzdro, do něhož se celá hlava schovávala – jak teď mohl John pozorovat. Jako by se tím ta mrcha chlubila.
Cvak.
Velice brzy ležela na zemi další hromada mrtvého masa.
Úzký kužel modrého světla zdaleka nestačil alespoň na malý pocit jistoty, tolik potřebný v nynějším objetí neproniknutelné tmy. Přesto John vykročil vpřed, netušíc, co všechno ho v příštích chvílích čeká a jak to celé dopadne…
