Doupě slaví 10 let – slova šéfredaktorů

Doupě bez šéfa je jako ryba bez bicyklu. A proto jsme při významném jubileu požádali naše hvězdy o pár slov. A možná přijde i Kane.

Deset let. Nic moc na člověka, slušné na whisky, ale herní web? No páni! Jsem rád, že jsem se toho dočkal. I když…v době, kdy budete číst tyto řádky, si budu užívat (doufám) zaslouženou dovolenou v Paříži. To znamená pokoušet se doplivnout z Eiffelovky na stadion Paris Saint-Germain, nadávat číšníkovi, že to pivo značky Champagne jsou hrozný patoky…znáte to.

Karel Kalis a Kane.jpgNicméně i při takových kratochvílích si rozhodně vzpomenu na Doupě a dobu, kterou jsem na tomto webu strávil. Koukám, že je to pomalu pět let, co mi tu vyšel první článek. Za tu dobu se toho pro mě mnohé změnilo. Bylo tu papírové Doupě, byl tu Oficiální Xbox 360 magazín a jsem tu teď já, už více než rok sedíce na šéfredaktorské židli.

Jak jsem tak přemítal nad tím, co se za ten rok podařilo a co ne a co se vlastně stalo v těch devíti předchozích letech, napadla šílená myšlenka požádat bývalé šéfredaktory o pár slov k tomuto bezesporu důležitému výročí. Dobrá věc se podařila, takže níže si můžete přečíst myšlenky většiny šéfredaktorů, kteří stáli v uplynulé dekádě za kormidlem. Nebudu to zbytečně zdržovat. Pánové, předem děkuji za váš čas, co jste si našli pro mě a hlavně pro Doupě. Díky i všem aktivním i neaktivním autorům a hlavně díky Vám, naši milí čtenáři. Bez Vás by tu Doupě nikdy nebylo. Tak ať je tu nejméně dalších deset let!

PS: Na fotce jsem ten vlevo. :)

Karel Kališ
Šéfredaktor

Láďa Valík

Když jsem nastupoval do pozice šéfredaktora Doupěte, bylo mi devatenáct. Jakkoliv jsem si považoval (nadutě) svých tehdejších (nikterak valných) dovedností, při pohledu zpět bych si patrně za tuto velkohubost nafackoval. Přesto jsem šanci pracovat v Computer Pressu dostal a mohl tak, jak jsem s oblibou říkával, „dostávat zaplaceno za hraní her“ – pro nadšeného hráče práce k nezaplacení. Vybavuji si dlouhou řadu recenzí, ještě delší řadu novinkových článků, ale také ono procitnutí, když si člověk po pár týdnech šéfredaktorování uvědomil, že už opravdu nejde o zábavu, ale o práci – ač sebezábavnější.

 Vybavuji si první výjezdy na zahraniční herní výstavy, rozhovory se zajímavými osobnostmi herního průmyslu, vzpomínám na první redakční porady, konané zpravidla ve večerních hodinách v redakci, lovím z koutů paměti jména řady těch, se kterými jsem v rámci formování webu spolupracoval – od distributorů her, přes zlato každého časopisu – nadšené redaktory-externisty – až po některé zvláště vypečené čtenáře, kteří v sobě díky Doupěti probudili literární srdce a posléze rozšířili tvůrčí tým. Nemohu zapomenout na každodenní uzávěrky, redigování článků a dobu, kdy se celá redakce vešla na stůl o rozměrech lehce nad dva metry čtvereční. Kdo by také zapomněl…

Dívám se na Doupě dnes a před branami třicítky vidím svět zase zcela jinak – rozhodně však ne naivní optikou nedostudovaného aspiranta potravinářských a biochemických technologií. Hry si kupuji a hraji stále rád, jen rodina a práce (která – překvapivě – s hrami souvisí stejně jako pásový buldozer s technologií vakcinace skotu) staví ty roztomilé obrázky na monitoru kamsi do čtvrté až páté řady. Navzdory tomu všemu…

…mám nefalšovanou radost, když vidím, že Doupě je i po celých deseti letech mezi námi a stále vyzařuje stejnou radost z hraní jako tehdy (a vlastně vždycky). U kormidla Doupěte stálo za těch deset let celkem osmero kapitánů – a já z pozice dvojky nemohu než současné osmičce popřát nejenom hodně zdaru ve své funkci a stejně nadšené a oddané autory, jako jsem měl tu čest poznat já, ale především spokojené čtenáře, kteří se budou nad stránkami Doupěte bavit. Připíjím proto celé redakci a všem hráčům, kteří nás četli už před těmi deseti lety a laskavě přivírali oči nad naším nesmělým snažením (jsou mezi vámi stále ještě tací?), a přeji Doupěti ještě mnoho a mnoho let – protože deset let úspěšné existence na webu znamená úžasný úspěch!

Martin Zavřel


raptor.jpgKdyž mi před téměř deseti lety můj věrný spolu-pařan (těch společných propařených nocí od dob Mega Drive do současnosti Xbox Live moc neubylo) Michal Rašovský dohodil práci pro Doupě, nebral jsem to vážně. Byla to jiná doba: představa, že mi někdo bude platit za psaní o mé herní vášni, mi připadala jako utopie. Tehdejší šéfredaktor Láďa Vladík to ale myslel vážně. S jeho pomocí jsme zformovali první profesionální konzolové online médium v zemi.

Vzpomínám na ty časy rád… ačkoliv je smutné, že pokud jde o postoj české herní veřejnosti ke konzolím, moc se toho za ty roky nezměnilo. Roky externího psaní konzolových článků pro mne vyvrcholily na jaře 2003 nabídkou místa šéfredaktora, když si mě jako svého nástupce vybral Honza Kuneš. Měl jsem poměrně divokou vizi, jak z Doupěte udělat ziskovější a zábavnější médium, které by nabídlo nové pohledy na věc hardcore hráčům, ale zároveň přitáhlo pozornost těch, koho hry do té doby zas tak nezajímaly. Věrný názvu „Doupě“ jsem se snažil místo věcného zhodnocování faktů raději kráčet cestou subjektivně pojatých článků, navozujíce spíše rodinnou, přátelskou atmosféru, než profesionální novinářský odstup.

S pomocí talentovaného týmu a jedné mimořádné Kačenky se mi to myslím docela dařilo. Jako každý produkt, který za něco stojí, to stálo hodně úsilí, času a energie. Přesto na ty doby vzpomínám jako na nepřekonané nejlepší období mého života. Po profesní stránce mě to zachránilo před šedivou existencí ekonoma a vystřelilo mě to na dráhu profesionálního herního novináře/vývojáře, což byla nejdůležitější věc v mém dosavadním životě. Jsem rád, že Doupě stále existuje a přeji jeho týmu i čtenářům, aby jim přinášelo zábavu minimálně dalších deset let, než se z nás stanou borgové a všechna média se promění do jednoho kolektivního vědomí.

Kamil Gric

kg_normalni.jpg10 let je pro herní magazín v českých podmínkách úctyhodný výkon! Nestrávil jsem ale s Doupětem celou tuto dobu, vždyť ještě před osmi lety jsem byl podobně jako vy pouze v roli čtenáře a herního maniaka, nikoliv člověka s ambicemi předávat informace a své názory těm druhým. Čas ale utekl rychle, Doupě.cz odstartovalo novou etapu v mém životě a ta v podstatě trvá dodnes.
 
Za těch posledních 8 let, kdy jsem i já byl s Doupětem osobně a napřímo propojen, jsem měl možnost zblízka vnímat většinu události ve formování webu. Pamatuju si Láďu Valíka, překypujícího dobrou náladou, s nimž jsem vedle psaní článků trávil spoustu času diskusí o formuli 1. Poctivého, pragmatického Honzu Kuneše, který dal věcem jasný řad. Oživení Doupěte a nadšení pro věc Martina Zavřela, který dokázal stmelit tým lidí okolo jako nikdo před ním. A pak také éru velkých změn, posun z internetu na papír, řadu vítězství i proher, zkrátka ty událostí, pod které jsem se více či méně sám podepsal.
 
To, naš vzpomínán nejčastěji, je ale především tým lidí, kteří se Doupě.cz podíleli či ještě podílí. S většinou se stýkám dodnes, náš pracovní vztah přerostl v přátelství nebo dokonce pokračuje dál. A webové Doupě, to už je v mnohém jiné; přitom ale nemám pochyb, že snadno protne milník 20 let své existence. Hodně štěstí!

Martin M. Boček

unicorn.jpgKdysi kdesi, za devatero horami, devatero řekami, ještě před konzolemi nové generace, někdy v době, kdy člověka poprvé napadlo že se slovem „harddisk“ se skvěle rýmuje slovo „gigabite“, žil byl jeden mladý student, kterému málokdo řekl jinak než Unicorn. A tento náš Unicorn se na pravidelných setkáních milovníků anime seznámil s jiným žil-bylem, Martinem Zavřelem zvaným Raptor.

Dlouhé večery na srazech je vedly od hádek o to, zda Hrob světlušek je filmem pozitivním či negativním, přes osmihodinové debaty na téma „Dokáže dvacetiletý člověk prožít opravdovou lásku?“ až po vášnivé diskuse o počítačových hrách. A pak, jednoho dne, slovo dalo slovo a náš Unicorn napsal pod pseudonymem Martin M. Boček svůj první článek pro herní magazín Doupě.cz, kde byl jeho kamarád Raptor šéfem konzolové sekce.

A pak už to šlo ráz na ráz. Z Unicorna se stal pravidelně přispívající autor, a z Raptora šéfredaktor. Pak Unicorn povýšil na novinkáře, a Raptor na ex-šéfredaktora. A pak jsem se konečně zbavil i Kamila a byl ze mě pánb.... Pán Šéf. A pak žil šťastně až do smrti – nebo alespoň do doby, kdy opustil vyhřátou šéfredaktorskou sesli i ON, aby uvolnil místo mladším a chyt... No, nemusíme přehánět. Prostě mladším.

Ano, tak takhle nějak to se mnou skutečně bylo. Dokonce bych si dovolil říci, že takhle přesně to bylo. A bylo to pěkné. Roky strávené s Doupětem měly něco do sebe, a i když se časy mění, dodnes na ně rád vzpomínám. Protože jen máloco se vyrovná akcím jako dnes již legendární půlnoční vydání E3 článku o představení PS3, možnosti poprvé si naživo „osahat“ Xbox 360 v Lipsku nebo týdenní návštěvě E3 v Los Angeles ještě v době, kdy to byla TA E3 a ne jen nějaká E3...

 

Takže, ty moje Doupátko, mám tě prostě rád. A jestli mi to někdy někdo připomene, všechno popřu. Protože je naprosto jasné, že tuhle větu sem nějaký zvrhlý zvrhlík přidal až dodatečně, bez mého vědomí a souhlasu...

David Sláma

dawe01.jpgČas běží opravdu rychle. Doupěti je už deset, nicméně na rozdíl od lidských bytostí, které by teď čekalo náročné období puberty, prvních lásek a divokých generačních konfliktů, vnímám tento web jako dospělé médium, které každodenně nabízí svým čtenářům spousty informací ze světa digitální herní zábavy. A je mou velkou ctí a radostí uvědomit si, že takřka tři čtvrtiny z dosavadní životní cesty Doupěte jsem byl jeho součástí.

Když jsem mezi stránkami herních časopisů snil o vlastní dráze herního novináře, netušil jsem, že splnění takového snu může být tak jednoduché a tak složité zároveň. Stačilo pár mailů, aby mi na Doupěti vyšel první článek. A bylo potřeba desítek, vlastně stovek dalších, abych dostal „nabídku, která se neodmítá“. Stát v čele Doupěte, moct určovat jeho vývoj a pracovat s lidmi, s jejichž články jste se denně potkávali a potkáváte, byl ten nejúžasnější úvod do světa zaměstnání, jaký jsem si mohl přát.

Ale Doupě není nic abstraktního, je jen zhmotněním práce a nadšení lidí, kteří nezřídka pro svůj projekt doslova dýchají. Možná právě tady je na místě poděkovat několika lidem, kteří mají v souvislosti moji prací na Doupěti zvláštní místo. Takže tedy, mnohokrát děkuji.

Honzovi Kunešovi za přijetí mezi externisty. Martinu Zavřelovi za úžasnou práci s lidmi a mnoho povzbudivých slov. Kamilu Gricovi a Honzovi Morkesovi za šanci psát do dvou skvělých tištěných časopisů. Martinu Bočkovi za několik let skvělé práce na Doupěti a nabídku vystřídat jej na postu nejvyšším. Michaelovi Sternovi za nejlepší herní články, jaké si můžete přečíst. Petru Kolářovi za těžko vyjádřitelné množství pomoci, jaké jsem se od něj za roky na Doupěti dočkal – ostatně to mají s Mikem společné. A konečně Karlu Kališovi, který se Doupěte ujal po mém odchodu a chystal a chystá pro vás stále nějaké novinky a vylepšení.

Přeji Doupěti, ať se mu do dalších let daří a ať je i nadále důkazem, že herní článek není jen soubor informací, ale samostatné literární dílko, že za nenápadnými jmény autorů jsou živí a skvělí lidé s osobitým stylem a pohledem na věc.

Diskuze (7) Další článek: Tak jde čas - jak vypadala první videa Doupěte

Témata článku: , , , , , , , ,