Dungeon Siege nás dostal!

Platforma: PC
Typ hry: akční RPG
Multiplayer: až osm hráčů
Minimální konfigurace: procesor 333 MHz, 64 MB RAM, 1 GB na HDD, 8MB grafická karta
Doporučená konfigurace: procesor 700MHz, 128 MB RAM, 1 GB na HDD, 16MB grafická karta
Testovací konfigurace: Celeron 300 MHz, 192 MB RAM, 1 GB na HDD, 16MB grafická karta
Výrobce hry: Gas Powered Games (http://www.gaspoweredgames.com/)
Distributor hry: Microsoft (http://www.microsoft.com/games/)
Homepage: http://www.microsoft.com/games/DungeonSiege

"Z mlhy se začíná vynořovat ten obrovitánský strom, o němž mluvil Merik - hlavní doupě goblinů, těch malých podlých zelených mužíků, kteří se neštítí žádné špatnosti. Jsme na cestě už dvanáctý den a dva dny z toho jsme strávili jen v těchhle zpropadených bažinách. Je to tu nebezpečné, ale ještě víc nepřehledné. Kvůli mlze není vidět na krok, lávky bývají zborcené a propadané, několikrát jsme se museli dokonce i brodit tou břečkou pod námi. A to nemluvím o těch stvůrách, co se vynořují z hlubin. U katedrály jsme potkaly obludné zombie, oživlé mrtvoly - tuhost jim byla skutečně vlastní. V bažinách se vyskytují ohyzdné baby jagy, které vládnou mocnou černou magií. Do těch obrů co na nás sesílaly by jeden mohl bušit půl dne a stejně by se tvářili pořád stejně. Je docela zvláštní, že i v téhle oblasti se vyskytují i přátelská stvoření. Vypadala sice podobně jako ty baby, co jsme jim utínali hlavy, ale kupodivu nám nabídla na prodej vynikající brnění a mnoho druhů lektvarů, které jsme předtím nikde nesehnali. Nakonec docela příjemná dáma."

Snad se mi podařilo vás tím úvodním odstavcem naladit do alespoň jemně fantasy atmosféry, protože právě to je také jeden ze zásadních elementů Dungeon Siege. Ale vraťme se daleko nazpět, do doby před nějakými dvěma lety, kdy se poprvé začaly objevovat zmínky o téhle hře. Chris Taylor, její tvůrce, prohlašoval, že se bude jednat o revoluční RPG. Představil nám svět bez loadovacích obrazovek, bez rozdělených map, svět celistvý a nepřerušovaný. Svět plný unikátních ras, ve kterém vaše parta až osmi dobrodruhů prožije jedno z největších dobrodružství, které jste kdy měli možnost na vašich obrazovkách vidět. Že pan Taylor hodně kecá, to bylo jasné každému. Někteří ale také měli na paměti, že je to mimo jiné stvořitel výborné (a v jistém ohledu také revoluční) realtime strategie Total Annihilation. I proto na Dungeon Siege čekali se jistým napětím. Patřil jsem mezi ně i já.

Goblini Kdo nám už od časů založení našeho království dělaly větší potíže něž ty odporné bytosti, které nazýváme Gobliny? Goblini trápí dobrý lid Ehbu už po dlouhou dobu. Ze své pevnosti ve smrdutých bažinách Gossiru neustále kují pikle aby vyhnali obyvatele ze západní části kontinentu Aranna. Jsou to vynalézaví zbrojíři i mágové, sestrojili mnoho smrtících nástrojů a říká se, že jsou to právě oni, kdo s radostí poskytl své služby aby urychlil rozpad starověkého Hvězdného impéria. Je jen dobře, že jejich vzájemná nevraživost je téměř tak legendární, jako nenávist k lidem. Neustrálé krvavé spory v samotné jejich konfederaci jsou zárukou toho, že Goblini nebudou znamenat pro Ehb větší nebezpečí.

Už z beta verze bylo jasné, že sliby o revolučním zpracování měly něco do sebe - svět Dungeon Siege skutečně je celistvý, nikdy v něm nebudete muset čekat, než se nahraje další část mapy nebo další level. To je také zásadní vlastnost, která z něj dělá skutečně krátkodobě návykovou záležitost - neexistuje žádná jasná hranice, kdy už je potřeba hru uložit a dát si oddych. V jiných RPG tohoto typu (tj. Diabo, Icewind Dale, Nox, a jiní) se řeknete "dobře, dodělám ještě tenhle level a jdu spát". Jenže kde jsou nějaké levely v Dungeon Siege? Nic takového tu neexistuje. Z poloviny hry se klidně můžete vrátit na samotný začátek. Jistě, je možné si nastavit cíle jinak - "až dodělám další bosse, až budu mít level ten a ten" a tak dále, ale onen předěl mezi misemi prostě chybí a právě to způsobuje, že s hraním DS není vůbec lehké skončit.

Někteří hráči a recenzenti si stěžují na přílišnou linearitu hry (kdosi ji nazval "dálnicí"). Ano, je to skutečně tak, Dungeon Siege je velice přímou hrou. Jistěže existují desítky větších či menších postranních úkolů, které není nutné k dohrání hry plnit - vaším hlavním cílem je přeci zachránit Království Ehb, které se znenadání dostalo do nesnází v podobě invaze cizích vojsk, za nimiž zřejmě stojí nějaké větší Zlo s.r.o. A tak se z prostého farmáře (či farmářky) stane udatný bojovník, který se vydává na dlouhé putování přes celé království, aby bojoval proti silám temnoty a zvrátil osud celého království. To je předem daný jasný cíl a není potřeba ho nijak přikrášlovat či zamotávat. Dungeon Siege je ve své holé podstatě překrásná, kouzelně jednoduchá pohádka - a proč ne? Dopředu vás žene touha zjistit, co se to vlastně děje, proč je vlastně království dostalo do takových nesnází a kdo je za to zodpovědný. Ještě větším "pudítkem" vpřed je však nesmírná bohatost světa a výborně promakaný vývoj postav. Jenže tak je to přeci i u Diabla 2, nebo snad ne? Je pravda, že tam je příběh o něco komplikovanější, ale možná jde pouze o jeho lepší podání - výpravné, dramatické animace jsou Blizzardům vlastní. V Dungeon Siege renderované animace úplně chybějí, dočkáte se pouze animací provedených v enginu hry (ale ten asi nebude mít na současných nejsilnějších konfiguracích daleko ke kvalitě renderované animace). Pozadí příběhu je vykresleno ve starobylých svazcích, které tu a tam najdete. Po pravdě řečeno, nikdy jsem je dopodrobna nepročítal. Asi proto že tam nebyly obrázky ;).

Droogové Původní obyvatelé země Ehbu věří, že pocházejí z nebes a byli vyhnáni na zemi aby pykali za chyby svých praotců. Jsou samotářskou, uzavřenou rasou, žijí v domovech vykutaných do Ohnivých útesů. Protože je trápil neustálý příliv imperiálních, gobliních i seckských obchodníků, kteří za své zboží požadovali nesmyslné částky, droogský Kruh nejvyššího hlasu vymyslel plán, který poštve všechny ostatní rasy proti sobě. Droogové slíbili obchodovat s několika kupci a nato začali tvrdit, že si nemohou upamatovat komu ono zboží vlastně patřilo. Jak plánovali, namísto toho, aby ostatní zatočili s Droogy, začali se bít mezi sebou. Válka zuřila v Zeleném pohoří po dlouhá léta.

Vývoj postav je zde řešen velice jednoduše a geniálně zároveň - každá postava má čtyři hlavní skilly (boj zblízka, boj na dálku, přírodní magie a bojová magie). Tyto skilly stoupají podle toho, který z těchto skillů využíváte - pokud máte ve zvyku mlátit do svých nepřátel obouručním kladivem, bude vám růst dovednost boje na blízko (a sní zároveň síla a přesnost, zbývající atribut postavy - inteligence - bude růst jen minimálně). Žádné zkušenostní body, žádné skill points, nic takového. Vývoj je naprosto přirozený a mně osobně se zamlouval mnohem víc, než např. u Diabla nebo jemu podobných. Ale to je samozřejmě věc čistě SUBJEKTIVNÍHO názoru ;). Jak se vaše postavy (který může být, jak už asi víte, maximálně osm včetně nákladní lamy) zlepšují, roste i jejich výdrž (ta je závislá na síle) a mana (ta zase na inteligenci).

Atributy postav je ale možné vylepšovat ještě jedním způsobem, a to pomocí předmětů. Tím se dostává k jedné z nejrozsáhlejších kapitol Dungeon Siege. Předmětů zde totiž existují, jako v každém správném RPG, skutečně tisíce. Své postavy můžete obléknout od shora až dolů, můžete jim na pracky narvat až čtyři prsteny a k tomu ještě na krk pověsit nějaký amulet. Právě tyto dvě položky existují vždy pouze v kouzelné variantě, ostatní předměty je možné najít i nezačarované - ty jsou ale samozřejmě mnohem méně ceněné. Kouzelné helmy, brnění, rukavice, boty, meče, kladiva, palcáty, sekery, magické hole, luky, kuše, to je jen zlomek z toho, co zde můžete najít. V pozdějších fázích, když se dostanete do gobliního hnízda, dokonce narazíte na do tohoto světa ne až tak zcela zapadající zbraně postavené na principu elektrické energie. Ale o goblinech později a podrobněji, vždyť oni si to ti podlí tvorečkové zaslouží ;). Zajímavě a originálně jsou řešeny lektvary a kouzla. Lektvary je možné sehnat v několika typech lahví, které se samozřejmě liší obsahem a cenou - postava vypije vždy jen tolik, kolik skutečně potřebuje (ať již many nebo zdraví). S lektvary je později ve hře trochu obtíž, protože jich je potřeba hodně a nedají se nakupovat hromadně - musíte je ručně přesouvat (rozuměj: nakupovat) lahvičku po lahvičce. Kouzla jsou jakési pergameny, které lze zakládat do tzv. spellbooks čili knih kouzel.Vzhledem k tomu, že různých pergamenů je ve hře více než stovka (kouzla obranná, útočná, vyvolávací, a fůra dalších), je možné vytvářet různé zaměřené knihy a ty pak podle potřeby měnit. Ve hře jsem narazil na jediný kouzelný svitek, který bylo možné přímo zakouzlit - totiž resurekci. Účel je asi jasný všem.

Právě tahle nesmírná bohatost předmětů opět postrkuje hráče stále vpřed. Když dorazíte do obrovské Ledové jeskyně, vrhnou se na vás ledoví rytíři a lučištníci.Každého zkušenějšího hráče asi v tu chvíli napadne, že by z nich mohly vypadnout ledové meče a luky. Když se to skutečně stane, těšíte se o to víc, kdo přijde dál a "co s sebou přinese".

Dungeon Siege mě celou dobu už od začátku hraní pohlcoval svou výbornou atmosférou, která je skutečně na nejvyšší úrovni. Už od prvních okamžiků, kdy se objeví malebná farma obklopená zelenými lesy, mě hra dokázala vtáhnout tak, jako jen málokterá předtím (je to hra z úplně jiného soudku, ale hloubkou atmosféry se sobě podobají - Aliens versus Predator). Když pak postoupíte lesem dál, počasí se změní, začne liják, oblohu budou bičovat blesky a v dáli uslyšíte hřmení (přesně v tomto pořadí). Jakmile na vás pak z keříku se burácejícím zavrčením vyletí smečka vlků, není vůbec problém se leknout. Detailnost světa jde do takových podrobností, že po lesích se prohání divá zvěřina, kolem hřbitovů poletují barevné fosforeskující víly, občas uvidíte i nějakého toho netopýra, v hlubokých podzemních kobkách můžete zažehnout pochodně na zdech. Sem tam narazíte na opuštěnou jeskyni, zborcené stavení nebo nějaký starobylý altánek, kde se může skrývat tlupa nepřátel. Přibližně v polovině vašeho putování dorazíte do temného hvozdu, který vypadá skutečně jako tajemný les z pohádek bratří Grimmů. Poletují tam světlušky, v dáli se rýsují siluety monstrózních nepřátel, chybějí už jen svítící oči ve tmě. Očekávání bitvy, krátká příprava, posíláte své rytíře vpřed, zatímco je vaši magusové zezadu léčí. Bitky kupříkladu s lesními trolly se mění ve skutečné bitvy. Dá se říct, že Dungeon Siege má v sobě hodně i z žánru realtime strategie, protože někdy jsou to souboje čítající až dvacet a dokonce i více postav (pokud ale není osm z nich vašich, máte předem prohráno;).

Boje vypadají občas jako scény z filmu (byť třeba béčkového). Třeba tahle: se svou skupinou jsem prošel hvozdem a dostal se k jakémusi kostelu, před nímž se nacházel hřbitov. Už z dálky podivně tichý, nehybný hřbitov. Otevřel jsem skřípající ocelová vrata a pomalu procházel cestou ke dveřím kostela. Stále nikde nikdo, šli jsme tiše za sebou ve dvou řadách jako obvykle (vidíte, použil jsme "šli jsme" místo "šli" - to je ta atmosféra). Skupinka se zastavila teprve těsně před vchodem do kostela, protože ze zadu se ozvalo nelidské zavytí a všude kolem se začaly v půlkruhu rojit desítky zombie. Ponaučení? Co už z dálky vypadá jako past, JE past.

To ale ještě nic nebylo - když jsem skoncoval s nimi, vydal jsem se do okolních bažin, které v sobě opět měly něco pohádkového. Na vodě se houpaly lopuchy, z osamělých ostrůvků rostly oživlé (nepřátelské) stromy, poblíž chaloupek na kuřích nožkách se belhaly ukrutné čarodějnické baby jagy. Žádná sranda.

Krugové Krugové obývají svět tak dlouho, kam až jen lidská paměť sahá. Vyhřezli z temnoty, udiveni naší schopnosti ovládat oheň, poděšeni naší magií - jejich mysli jsou příliš hloupé aby dokázaly pochopit i to, co je jasné malému dítěti. Jejich kultura je mozaikou tradic mnoha dalších civilizací, komunikují především pomocí skřeků a gest. Slouží tajemnému božstvu, kteříá kráčejí po zemi a usměrňují jejich osudy. Nebýt nezměrné trpělivosti a milosrdenství okolních ras, Krugové by už bývali dávno vyhynuli. Ačkoliv oni sami nejsou přímo zlí, Temnota je příliš často využívá jako nástroje pro své nekalé rejdy. Výměnou za jejich oddanost jim někteří příslušníci jiných ras někdy dají základní poučení o obchodování a magií, což jsou dovednosti, které si Krugové sami nikdy nedokázali osvojit.

Svět Dungeon Siege je jedním z nejoriginálnějších, které se za poslední léta urodily, má svou historii, současnost i budoucnost (která tkví právě ve vás, tedy hlavní postavě celé hry). Skládá se ze 85% z fantasy a z 15% z verneovské science fiction - ta je reprezentována zprvu maličkostmi typu veřejného osvětlení v lesích (lampy ve stylu viktoriánské Anglie). Největším sci-fi soustem je však gobliní doupě, které z celého světa do značné míry vybočuje a nejsem si zcela jist, zda ho zarytí příznivci fantasy dokáží překousnout. Mně osobně se jevil jako docela originální prvek, zpestření jinak stále stereotypních (tím myslím stále opakovaných) světů inspirovaných pravidly AD&D či dílem maestra Tolkiena. Už v bažinách v okolí obrovského stromu, který je sídlem goblinů, vycítíte, že něco není v pořádku - občas narazíte na zahnuté "komínové" trubky čouhající ze země a jiné podivné útvary. Uvnitř stromu pak narazíte nejprve na gigantická ozubená kola, později na běžící pásy, větráky, a další znamenitosti. Nejzřetelnějším SF prvkem ale jsou nepřátelské potvory typu plamenometčíků, goblinů s paprskometem, dále zde narazíte na dřevěné tanky (!) či na teslovy cívky (známé "tesla coils" kupříkladu z Red Alerta). Tohle je ale skutečně jediná lokace, kde se tyhle vynálezy vyskytují - nakonec narazíte dokonce na samotného jejich tvůrce, šíleného vědátora v šíleně odolném brnění. Dále už je to opět téměř čistá fantasy plná draků, kostlivců, skřetů, pavouků a trollů.

Svět DS je nejen originální, ale také nesmírně rozsáhlý. Teprve z krásné mapy v úvodu manuálu jsem poznal zemi Království Ehb v celé její velikosti. Je zde čtrnáct hlavních lokací, které se liší v typech nepřátel a vůbec celkovém vzhledu. V každé z těchto lokací se nachází několik menších "podlokací" (dungeony, rozsáhlé zříceniny, krypty, doly, a podobně), které je nutné vybít (to znamená poradit si s hordami přisluhovačů a nakonec i finální bossem) abyste mohli postoupit dál. Momentálně se nacházím přibližně v polovině cesty a to už hraju čtrnáct hodin čistého času (v DS si můžete zapnout zobrazení reálného odehraného času, podle něj se řídí i uložené pozice, kterých může být libovolný počet). Konec je stále velmi daleko - ještě jsem se nedostal ani k pevnosti Kroth, kde mám pomoct přeskupit vojska zdecimovaná útokem Krugů. K hradu Ehb, sídlu panovníka, je to ještě pořádný flák cesty a pěkných pár tisíc nepřátelských mrtvol. Z toho usuzuji, že reálná hrací doba DS se může pohybovat kolem 30 - 40 hodin, což je skutečně velmi dobrý výsledek. Vyvažuje tím fakt, že jakmile singleplayerovou kampaň jednou dohrajete, už se vám asi bude jen stěží chtít rozehrávat ji znova. Ale ani to není vyloučeno - poprvé jste mohli svou partu orientovat spíše na boj z blízka a podruhé si můžete pro změnu vytrénovat partičku všemocných mágů. Takže kdyby se jednalo i jen o dvě dohrání, je to nějakých 80 hodin čisté hrací doby. Která jiná hra vám dnes může tolik nabídnout? A to jsme se ještě nedostali k multiplayeru.

Ještě než se zmíním o něm, měl bych se dotknout také inteligence nepřátel a ovládání. Nejprve to druhé, tedy ovládání. To je totiž další "nej" DS - tahle hra má totiž asi nejpropracovanější ovládání, které kdy bylo v nějakém RPG k vidění. Každý hráč si s ním poradí do deseti minut, veteráni uvítají možnost ovládat všechno (skutečně všechno) přes klávesové zkratky, které jsou rozesety téměř po celé klávesnici. Navíc, protože se DS lehce dotýká žánru realtime strategie, je možné tvořit formace a u každé postavy do detailu zvolit jak se bude chovat k nepříteli. Postavy se pohybují vcelku inteligentně a ve většině případů si dokáží samy najít cestu. Jediný větší problém, na který jsem narazil, bylo nastupování na různé pohyblivé plošinky či výtahy, kdy občas někdo zůstal mimo a parta pak odjela do hlubin/na druhou stranu bez něj. Když "tam někde" čeká parta ne úplně vlídných potvor, je i ta jedna chybějící postava citelná.

Protivníkovy potvory jsou dá-se-říci průměrně inteligentní. Nejsou to tedy žádní géniové, na druhou stranu nejsou ale úplně tupí. Nenechají se snadno a na první pokus vlákat do pasti, když se vaše postava schová za rohem nebo uteče někam dál, dokážou si najít cestu. Rozdílné je chování potvor, které ovládají kouzlení nebo mají zbraně na dálku a potvor, které na vás do takříkajíc "přímo" - jedni se drží vzadu, zatímco druzí postupují stále vpřed. Jednou jsem kdesi v lesích narazil na tábor banditů, který ohrožoval nedaleké malé společenství. Boj lidí proti lidem byl najednou velmi příjemným zpestřením oproti bojům s krugy, podivnými pahmyzy, oživlými kostrami a podobným svinstvem.

Teď už k tomu slibovanému multiplayeru. Ten nabízí hru až osmi hráčů jak samostatně, tak v týmu. Můžete si tak projít buďto znovu celé království Ehb anebo se vydat na Ultraeanský poloostrov, což je úplně nová mapa, která si co do rozsáhlosti a propracovanosti nijak nezadá s královstvím Ehb. Navíc je možné importovat si postavu ze singleplayerové hry a projít si ho i samostatně bez nutnosti síťové či internetové pařby. Multiplayer nabízí, stejně jako singleplayer, množství různých nastavení - jedním z nejdůležitějších je asi možnost zapnutí souboje hráče proti hráči a zvolení postihu za smrt.

Ale abych pořád jenom nepěl chválu, musím nakonec dodat, že DS má i svoje mouchy. Jednou z těch zásadnějších je nevyváženost obtížností. Ty jsou tři - easy, normal a hard. Potíž je v tom, že easy je příliš easy a normal je zbytečně těžká, hard je pak peklo. Možná to bylo způsobeno skladbou mojí party, kdy tři z nich byli nadupaní a po zuby vyzbrojení rytíři, jedna lučištnice a tři mágové, ale dole u goblinů jsem prostě musel z normal přepnout na easy, abych se odtamtud v rozumném čase dostal a nemusel každých pět minut nahrávat quick save. Jenže na easy zase bylo všechno příliš jednoduché - mohl jsem se svými bojovníky vběhnout doprostřed tlupy protivníků a oni jejich údy rozházeli (občas odlétávají ruce, nohy, jindy kola, a když se bojuje poblíž skály, všechno se to pak skutálí dolů) po okolí v několika málo minutách. Na další chybu jsem narazil při bojích v bažinách - pokud totiž někdo zemře přímo ve vodě, není vidět jeho mrtvola a vy pak musíte myší pracně přejíždět okolí popadaných předmětů, abyste ho mohli oživit. S vodou souvisí i jeden nerealistický prvek - i když je některá z vašich postav doslova až po uši ve vodě, nic se nestane, žádné pomalé ubývaní životů, prostě si tam lebedí jak dlouho chce. Poslední nedostatek, na který jsem narazil, se týká plamenometů vystřelených protivníkem - pokud se mu do cesty postaví jiný jeho kolega, nic mu to neudělá, což v krušnějších chvílích docela zamrzí.

Světlé stránky hry

bezkonkurenční technické zpracování (grafika, hudba, zvuky) výborná zábava na dlouhou dobu nádherný, originální celistvý svět propracované ovládání

Temné stránky hry

jednodušší příběh nevyvážené stupně obtížnosti

Technické provedení Dungeon Siege je s jistotou to nejlepší, na jaké můžete dnes narazit a dozajista za to získá nejvyšší ocenění na všech festivalech, které takové ocenění udělují. Grafika je naprosto úžasná, doslova vám trhá zrak. Dechberoucí efekty kouzel, detailnost postav - jsou vidět i šípy zabodané v brněních, možnost otáčet a zoomovat kamerou, fakt, že každý předmět má svou 3D podobu, to jsou jen střípky z toho, co je v Dungeon Siege k vidění. Svět je dynamický, vše je v pohybu - lama kroutí ocasem, postavy se rozhlížejí kolem sebe, nepřátelé přecházejí sem a tam, stromy se kolébají ve větru. Dokonce i to roští se pohne a zašustí, když z něj vyrazí nějaká potvora. Hudba a zvuky, prvky, které jsou zde téměř stejně důležité jako grafika, dosahují stejné úrovně. Královská hudba se mění jednak podle prostředí, druhak podle "bojové nálady". Jakmile má přijít bitva, hudba se zrychlí, někdy v ní uslyšíte podmanivé šamanské bubny, jindy vzdálené vytí vlků. Jedná se o prvotřídní práci předního herního skladatele Jeremy Soula. Zvuky, zejména pokud máte podporu EAX, vám budou pro změnu trhat uši. Možná, že už jenom kvůli téhle gamesce by stálo za to pořídit si nějakou SB Live a pořádné reproduktory.

Co je ale největším technologickým přínosem DS, to je jeho hardwarová nenáročnost. Nikdy jsem řečem o tom, že se hra dokáže "přizpůsobit" vaší konfiguraci moc nevěřil, ale teď už věřím - protože to vidím na vlastní oči. Jako zcela minimální hardwarová konfigurace je udáváno Pentium II 333 MHz, 128 MB RAM, Windows 98/ME/XP/2000, DirectX 8.0 a 1GB místa na disku. Já, s mojí muzeální mašinkou taktovanou na 300 MHz, bych vůbec neměl mít šanci. Ale přesto je hra docela v klidu hratelná až přibližně do poloviny, kdy už se začíná místy objevovat nepříjemné cukání (zejména při bojích). Když jsem ale hru vzal ke kamarádovi se 700MHz Duronem (což už dnes, pravda, také není žádná sláva - stejně díky Vuhu:), šlo v klidu pařit dál bez jakýchkoliv problémů.

Titul	Dungeon Siege
Grafika	10
Zvuky	9
Hudba	9
Hratelnost	10
CELKEM	9
Verdikt	Nebýt toho až příliš jednoduchého příběhu, mohla to být klidně desítka.

Je tu definitivní konec a já bych měl asi pronést nějaké závěrečné moudro, shrnutí. Tak tedy: Dungeon Siege splnil očekávání. Je to výborné akční RPG s úchvatným zpracováním, originálním světem, ale jednodušším příběhem. V klidu může koexistovat vedle všech Diablo her, protože oba typy her přinášejí výbornou zábavu na dlouhou dobu - a to je myslím právě to, o co jde ze všeho nejvíc. Přímou konkurenci v současné době DS nemá a jediným titulem, který mne do budoucna napadá, jsou Neverwinter Nights (ač více mutliplayerově zaměřené). Ale to se budou muset hoši z BioWare a Black Isle opravdu snažit, aby DS trumfnuli, protože v nejbližší době se má objevit tzv. Siege editor, pomocí kterého si budou moct hráči tvořit vlastní kampaně a celé světy. Na internetu se tak bezpochyby vyrojí stovky dalších, nových dobrodružství, které bude stát za to si prožít.