Dvojrecenze: NFS: Undercover – obrat o 360 stupňů

Před čtením recenze vezměte prosím na vědomí dvě jednoduchá fakta:

• 1.) Need for Speed: Undecover je dobrou arkádovou závodní hrou.
• 2.) EA v Need for Speed: Undecover opět udělali polovinu věcí dobře, zatímco za tu druhou byste jim urvali hlavu.

Jinými slovy, trend posledních dílů série zůstává zachován. Nebo ne? Čtěte dál a těšte se, možná po dešti vysvitlo sluníčko a oblíbená série bude zase jednou oblíbená i u odborné veřejnosti a pořádných hráčů.

V EA mají rádi svoje každoroční stálice, do jejichž marketingu nasypou horu peněz, které se jim vzápětí vrátí, protože takové tituly jsou vidět víc než – třeba i kvalitnější – konkurence. U NFS s tradičním podzimním (čti „předvánočním“) datem vydání, je to ještě výraznější.

Začátek hry je jako vystřižený z některého ze současných amerických krimi-seriálů

A někde mezi tím vším leskem a poblázněním z cool reklam se nějak ztratila hratelnost. Nebudu tu ale skuhrat nad tím, jak byly díly Porsche Unleashed nebo Underground skvělé a jak od té doby EA sérii NFS jen prasí – víme to všichni. Co je ale teď jinak?

Dobří holubi se vracejí

Vloni si to EA s ProStreetem už opravdu pohnojili. Že hra nebyla důstojným členem NFS řady by se ještě možná dalo překousnout, ale že to byla slátanina zcela nehodná jakékoli pozornosti, to už bylo opravdu příliš. Ale v EA se nakonec přeci jenom probrali, přišli na to, že rok vývoje je na pořádnou závodní hru přeci jenom trochu málo, a vymysleli, že NFS budou dělat na střídačku dva vývojářské týmy. Zatím to ještě není úplně ono, ale už na Undercoveru je šest měsíců, které autoři měli navíc, dost poznat.

Dalo by se říci, že NFS:UC si bere inspiraci z posledních asi tak jedenácti dílů série (ano, víc jich už ani není), respektive je vcelku bez skrupulí vykrádá. V redakci jsme tak jedno odpoledne uspořádali neformální soutěž „poznej, z jakého dílu NFS je tenhle kus hry“, když jsme objevovali zákoutí vykradená třeba z Porsche Unleashed (jeden tunel s výjezdem do přírody), Underground (podjezd ve tvaru písmene S pod mostem s pilíři), či dokonce z novějšího Carbonu (závod v kaňonu) nebo rovnou z několika dílů současně (úmyslné poškození brzd).

Přitom ale pozor, to není výtka. Zatímco poslední díly se snažily za každou cenu přinést něco nového a aktuálně „trendy“, aniž by zohlednily, jestli výsledek půjde i hrát, NFS:UC se snaží vrátit svým hráčům všechno to, co na sérii měli tak rádi, a přidávat jen poskrovnu a s citem. Ono se to tedy daří tak z poloviny, nicméně už to si zaslouží pochvalu.

Kriminálka: Tri-City

Přesto když jsem NFS:UC poprvé spustil, málem jsem praskl smíchy (a Petr málem spadl z míče). Začátek hry je jako vystřižený z některého ze současných amerických krimi-seriálů, jimiž nás televize zásobuje tak bohatě, že už ani nevím, který je který.

NFS:UC je arkáda jak pes, nicméně tři kategorie vozů se od sebe výrazně odlišují

A k tomu patetické kecy o tom, jak nemůžete nikomu věřit, a když se vydáte do podsvětí, tak... už vám ani nevím. Dramatický nájezd přes moře na město koupající se v oranžových paprscích ranního slunce, jakási automobilová honička s policií – aha, to už jako řídím – ale proč to celé proboha vypadá asi jako High Stakes z devětadevadesátého, i když se mi to seká i na konzoli?

Malé uklidnění přišlo po chvíli, kdy jsem si pohrál s nastavením, abych přes dlouhé a tmavé stíny budov vůbec viděl silnici, a kdy jsem zjistil, že až na stíny stromů, které jsou kostičkované jako moje stará flanelová košile, se grafika docela povedla. Můžete říkat, že jsem povrchní, ale když na něco koukáte na metrovém LCD, tak by to mělo být hezké, abyste se vyvarovali časté a výrazné nevolnosti.

Zklamání jsem se ale nevyhnul v případě příběhu. A to teď zcela pominu, že nevidím jediný důvod, proč vůbec do závodní hry cpát nějaký příběh – kdyby opravdu za něco stála, samotné závodění by přeci bylo dostatečnou motivací pro hraní. Ale budiž. Prostě dostanete chrastítko, co se vám klepe pod rukama, abyste (jak jinak než závoděním) přišli na kloub trestné činnosti místního gangu a udělali radost nové nadřízené, pochopitelně představované další hloupoučkou modelkou.

Divide et impera

Ačkoli zadání příběhových úkolů vyznívá občas poněkud zmateně a evokuje ve vás představu, že vylezete z auta, vytáhnete služební zbraň a půjdete se padouchům podívat na zoubek pěkně zblízka, vše se odehrává jen na čtyřech kolech. Opět je tedy důležité, jaký vůz si pro své divočení zvolíte – NFS:UC je pochopitelně arkáda jak pes, nicméně tři kategorie vozů se od sebe výrazně odlišují. Ačkoliv v rámci stejné země původu a stejné třídy si rozdílů příliš nevšimnete.

Z Carbonu si jistě ještě pamatujete, která bije. Americká auta mají místo koní stáda buvolů, takže se sice nedají řídit, ale nedají se řídit pekelně rychle (pokud tedy té rychlosti dovedete dosáhnout a udržet ji). Asijská auta má sice Petr nejraději, to však nic nemění na tom, že jsou bez trochy tréninku nepoužitelná; pyšní se sice vynikající akcelerací, ale jízdní model mají nastavený na „krasokorčulovanie“. Asi už tušíte, že jsem si nejvíce oblíbil auta evropská: na rychlosti ani akceleraci výrazně neztrácejí a jejich brutálně dobrá ovladatelnost vám umožní při troše šikovnosti v závodě prakticky nedělat chyby. Naplno tak okusíte kouzla catch-upu, o něm však později.

S výběrem vozidla se pojí ta radost, že čas od času během příběhových misí vyhrajete nového krasavce, kterého si navíc vyberete z několika možných kousků, takže můžete v klidu spořit na nákup dvojkového nebo rovnou jedničkového kousku. Jakmile tohle všechno pořešíte, můžete se naplno věnovat závodům, které vás provedou celým velkým herním světem slepeným z různých částí více či méně vykradených z minulých dílů série. Nechybí přístav, městské centrum, venkov, industriální zóna, síť dálnic ani horské serpentiny. Tleskám, herní prostředí NFS: UC je možná nejhezčí, jaké série zatím nabídla.