Dvojrecenze: NFS: Undercover – obrat o 360 stupňů

Instalace, tuna nastavování, přihlašování ke všemožným i nemožným službám a nakonec konečně hra. Přesně tak by se daly popsat první okamžiky s Undercover na PC. Po spuštění hry a zhlédnutí již několikrát viděného intra (drobná nevýhoda herního novinářstva) přichází plynule z filmu první závod a první dojem. Jednoruč řídím nabušené votuzidlo po dálnici a druhá ruka rychle hledá obal hry. Neinstaloval jsem snad tak dlouho moje prehistorické High Stakes, že ne?

Po závodě se konečně dostávám k menu a překopávám od základu nastavení grafiky hry. Jo, konečně to začíná vypadat jako hra z tohoto tisíciletí, Nataša (neptejte se, proč se takto jmenuje můj počítač) vesele chroupe textury ve vysoké rychlosti a já se pouštím do dalšího závodění.

A to je přitom Nataša slušně vyvinuté děvče v plné parádě

Pěkně přes jednu klávesu ze závodu do druhého, všechno běží plynule a já se v duchu směju Davidovi, kterému se hra na konzoli cuká jak horníkovi sbíječka. Pak smích postupně a potupně zamrzá ve chvíli, kdy jsem rychlejší, než hra sama.

Optimalizace? Co to je?

Ano, čtete a chápete to nejspíš správně. I přes to, že se každý závod načítá tempem ospalého hlemýždě po opici, se občas uprostřed závodu stane, že vjedete do bíla. Ne, že by tvůrci zapracovali na efektu mlhy, který se mimochodem pěkně povedl, zejména na prašných silnicích. Prostě hra si nějak neuvědomí, že když mám na budíku nějakých zanedbatelných 360 km/h, hrnu se po rovné silnici, z níž se nedá odbočit, tak asi dojedu i tam, kde ještě nemá připravené textury. A to je přitom Nataša slušně vyvinuté děvče v plné parádě.

Pravda, tato tristní situace by se dala v pohodě překousnout na rovince, kde prostě pokračujete pořád dál a jen občas počkáte. Horší je to ve chvíli, kdy jedete celý závod bez štrejchnutí jako polobůh (tedy skoro jako náš šéfredaktor), kolem vás se motají poldové snad i v tancích, potřetí projíždíte ten samý úsek s esíčkem a milá hra si uvědomí, že si jej nepamatuje. To byste se divili, kolik barvitých slovních obratů v tu chvíli člověka napadá a jak by ty zatrolené programátorské plantážníky vyhnal s ocelovým drátem, aby je hrom po poli honil.

I když, to je vlastně naprostý nesmysl, tento trest jim přísluší za práci na menu hry, které je perfektní, pokud nahradíte klávesnici s hlodavcem za gamepad či volant. Ale při využití klasické počítačové kombinace zjistíte, že rozvržení bylo vytvořeno s ohledem na chobotnice, mimozemšťany, hyperinteligentní muchomůrky, ale jaksi se pozapomnělo na desetiprsté humanoidy ze Země.

Jak by ty zatrolené programátorské plantážníky vyhnal s ocelovým drátem, aby je hrom po poli honil

Extrémním příkladem tohoto přístupu je pak mapa města, kde vybíráte jednotlivé závody, ale k jejímu zoomování potřebujete klávesy tu, přepínání funkcí onde, myš si kdesi za rohem čistí drápky, prostě ergonomie zase jednou dostala ránu pod pás.

Ovládnout a prohrát

Podobné údery pak odstáváte vy při závodění od protivníků, o čemž se již částečně zmínil David. Průšvih dne pak je, že vás hra v podstatě nemotivuje jezdit v lepších a rychlejších autech, protože pokud závodíte s téměř základním Lotusem Elise, protivníci se vám rychlostně přizpůsobí. Jen vy nebudete mít problém vyhnout se tu autu v protisměru, onde zase sloupku, který vypadá, jako že se dá prorazit, ale zrovna tento exemplář je z titanové slitiny. Do toho občas jedete bezchybně a z ničeho nic vás jen tak předsviští protivník, který neměl kde zrychlit a dvě předchozí kola se táhl za vámi jak smrad po nepovedeném obědě.

Autoři se rozhodli přidat ještě jeden zajímavý prvek – řidičské schopnosti, které se vám zvýší za každý závod, který ovládnete. Ne vyhrajete, ale kde splníte nějaké předem dané kriterium určující totální ponížení soupeřů. Bohužel je problém v tom předem dané, protože se vám klidně díky výše zmíněnému kečupu stane, že sice zajedete čas výrazně stačící k ovládnutí závodu, ale stejně prohrajete a veškerá snaha jde vniveč.