ECTS: Den první – ze zápisků dobrodruha

Dobrodruh a náš šéfredaktor Láďa Valík vám přináší další zápisky z mnoha dobrodružství, která v Londýně podnikl a doufejme, že snad ještě podnikne. Exkluzivní reportáž o opilých redaktorech konkurenčních časopisů, jak tančí polonazí u paty pomníku admirála Nelsona… to sice není, ale i tak je to poměrně zajímavé čtení o Londýně nejenom v souvislosti s výstavou ECTS.
ECTS: Den první – ze zápisků dobrodruha
Londýn je město nepochybně zajímavé, jak jste již měli možnost přesvědčit se z předchozích reportáží. Můj druhý den pobytu v Londýně a první den výstavy ECTS byl rovněž velice zajímavý… vzpomeňme sličnou robu s konvičkou kávy, kterak se táže na mou další porci výtečné, vpravdě ryze anglické snídaně; vzpomeňme ptáky, kteří v okolí Earl’s Court Square tak krásně cvrlikali a vzpomeňme konečně i seriál The Tribe, který jsem mohl po oba dva dny víkendu sledovat v televizi. Neděle byla přímo ideálním dnem pro různé výlety a toulky po okolí – resp. byla by jím, kdyby se nekonal první den výstavy ECTS. O tom, co se dělo na výstavišti, jsem vás již informoval v průběhu dne a toto tempo nehodlám nijak narušovat zbytečným zmiňováním skutečností, které z herního hlediska nemají žádný význam.

Výstava je fajn, ale člověk se musí vyžít i jinak – vždyť co bych to byl za turistu, kdybych si neprohlédl všechny pamětihodnosti, jimiž Londýn oplývá. To pravé dobrodružství totiž začalo až večer, tedy poté, co klávesnice v tiskovém centru Olympia Exhibition Hall utichly, Kensington překryla mlha poklidného večera a všichni se rozutíkali do hotelů ve více či méně přilehlém okolí. Z ECTS jsem šel s kolegy z Bonuswebu – již jsem je ostatně v minulé reportáži zmiňoval. Mají to pravda k Olympii blíže, ale ne moc – Nevern street a Earl’s Court Square totiž dělí pouhé tři minuty nepříliš rychlé chůze. Domlouvám se s Honzou Bílkem na expedici po nočním Londýně. Jak říkáme, tak konáme…

Kolem desáté večer, po sepsání všech článků, které by se měly v dnešním vydání objevit, nastává okamžik pravdy. Oba se střetáváme u stanice metra Earl’s Court a vydáváme se do hlubin undergroundu. Vtipně využívám týdenní travelcard a vstupuji do areálu metra. Honza Bílek na to šel zcela jinak – od překupníka jízdenek zakupuje výhodně celodenní lístek, což je nespornou úsporou na již tak dosti drahých nákladech tohoto výletu.

Naše první kroky vedou ke stanici Tower. Jak záhy zjišťujeme, systém ježdění vlevo nejspíše není to nejlepší řešení, o čemž svědčí havárie mercedesu s bílým fiatem na jedné z přilehlých křižovatek. Hrdě vstupujeme na Tower Bridge a za předčítání historických reálií z poněkud drzého průvodce přecházíme přes most řeku Temži. Informace, že další zvedání mostu bude až v 9:15 následujícího dne nám kazí radost – oba jsme si přáli vidět most zvednutý. Co se dá dělat… několika snímky dokumentujeme skutečnost, že jsme zde byli a podél nábřeží se vydáváme k London Bridge a odtud několika kroky k The Monument. Kouzelné místo… prostě sloup.

Co však za zmínku stojí, je St. Paul’s Cathedral. Zprvu by si člověk myslel, že se jedná o pouhopouhou kopuli tyčící se do výše… jak nám ale vysvětluje stále ten samý drzý průvodce, není tomu tak. Po bazilice v Římě se totiž jedná o největší chrám svého druhu na světě – což, upřímně řečeno, tak vůbec nevypadá. Procházejíc kol přední strany katedrály se nám vybavuje mnoho věcí – například, že je právě dvanáct hodin (to se nám ani tak moc nevybavuje jako spíše to, že zvony v celém městě odbíjejí jednoduše půlnoc). Věděli jste že katedrála je 110 metrů vysoká, že průměr kopule je 33 metrů a že až na vrchol, odkud je nádherný výhled na město, vede 627 schodů? Vidíte, my to také nevěděli, naštěstí máme onoho druhého průvodce, který nám to všechno drze bonznul. Nepočítal nejspíše s tím, že se lidé budou po Londýn procházet kolem půlnoci – což byl přesně náš případ. Co se dá dělat… život je prostě těžký.

Několik kroků (dlouhých a bylo jich pár tisíc) nás přivedlo k The Temple – kdo by očekával skutečný chrám, jak by se podle názvu mohlo zdát, zmýlil by se – bohužel. Brána mezi nudným barákem a silnicí byla dostatečně výmluvná – prostě nic moc. Odtud pak už stačilo jen pár kroků k Embankment Place a poté k Trafalgar Square, odkud nás doubledecker odváží vcelku dobrodružným stylem jízdy do Earl’s Court. Poznal jsem kus Londýna, konečně mé fotografie to dokonale ilustrují (uvidíte později ;-).

Takže pár rad na závěr – Londýn nabízí velikou spoustu pamětihodností, ale: 1) ty jsou k vidění jen přes den… bohužel… 2) na projití všeho základního vám dvě noci nestačí a konečně 3) stojí to za to.

Ať už tak či tak, ve dvě hodiny jsem unaven padnul do postele, podíval se na nějaký přitroublý seriál, shlédnul tradiční zrnění a šel spát…

Nejnovější komentáře