Final Fantasy XIII-2 - japonský RPG guláš (recenze)

Final Fantasy XIII osobně považuji za nejslabší díl legendární japonské RPG série (když nepočítám FF XIV průšvih). Nebyla to rozhodně špatná hra, například Paradigm Shift je jedním z nejlepších soubojových systémů všech dob. Ovšem tvůrci nedokázali ve spoustě ohledů naplnit slibný potenciál a zklamali hned na několika frontách. Design prostředí byl nelogický a hloupý, úvod hry příliš lineární, závěr zase naopak rozvleklý. Postavy oscilovaly od zajímavých po protivně otravné a pokračovat by se dalo dál.

Pravda, kritika se v různé formě snášela snad na každý díl série, ale asi nikdy nebyla tak konzistentní, jako v případě FF XIII. Jinak by tvůrci nestavěli marketingovou kampaň k Final Fantasy XIII-2 na tom, co všechno oproti předchozímu dílu opravili a přidali – komplexnější mapy, nelineární průchod hrou, města s NPC, minihry, puzzly a kvízy…  Změn je opravdu hodně, problémem je, že snad na každý pozitivní krok udělali špatný.

Časový výplach

Nejvýraznější posun představuje kompletní změna v průchodu hrou. Nejčastější výtkou směřovanou k FF XIII totiž byla linearita a koridorovost, na což tvůrci reagovali radikálně – začali si hrát s časem a paralelními dimenzemi.

Kritika se v různé formě snášela snad na každý díl série, ale asi nikdy nebyla tak konzistentní, jako v případě FF XIII

Finální animace z třináctky se totiž nestala tak, jak si ji pamatujeme. Cocoon byl sice zachráněn a s ním i Serah, ovšem zmizela Lightning a všichni věří, že skončila v křišťálovém pilíři. Všichni, až na Serah, které jediné víří v hlavě jiné vzpomínky a svoji sestru vidí v podivných vizích. Když se pak během jedné divoké noci objeví mladík Noel s tím, že ho posílá Lightning, vstoupí hrdinka spolu s ním a otravným maskotem Mogem do brány času. Následně poskakují mezi různými časovými obdobími a řeší paradoxy, vše ve snaze dostat se k Lightning do Valhally, místa za hranicí smrti a chaosu.

Z herního hlediska cesty časem fungují výborně, prakticky kdykoliv si můžete vybrat, kam se podíváte dál a pokud vás dané období nebude bavit, během okamžiku se lze vrátit do časové osy jménem Historia Crux a zamířit jinam. Jednotlivé časové úseky představují variace na několik samostatných map, vždy s nějakými obměnami – například se mění povětrnostní podmínky a zpřístupňují jiné kouty mapy. Nápaditosti mají tvůrci dost, Oerba je například zničena paradoxy a opravit domovinu Fang a Vanille musíte postupně řešením hádanek. V rozlehlé Archylte Steppe lze zase prostřednictvím speciálního stroje měnit počasí, díky čemuž se střídají i druhy příšer, na které narazíte. A pokračovat by se dalo dál, ale to bych vás ochudil o překvapení.

Lokace jsou příjemně členité a naplněné vedlejšími úkoly, které se dají často splnit jen v jiné době. Chytrá myšlenka, která se ovšem často zvrhává. Květinu, která roste jen v zimě, vás ještě napadne hledat v době ledové, nicméně najít spadené hodinky o 300 let později je padlé na hlavu. Fragmentováním na menší svébytné epizodky se též ztrácí určitý pocit celistvého světa. Na FF XIII-2 se dá poznat, že tvůrci často kvůli hratelnosti obětovali logiku a to je dost škoda.

Stejně tak logiku moc neřešili ani v příběhu. Děj se odehrává v podstatě ve dvou rovinách. V té první se řeší cestování časem a ta je často úplně ujetá, protože tvůrci většinu problémů řeší tím, že je to prostě paradox a házejí na vás perly typu: „abys změnil minulost, musíš změnit budoucnost.“ Druhá příběhová linka se věnuje hlavnímu hrdinovi Noelovi a jeho konfliktu s hlavním záporákem Caiusem. Právě tady je nejlépe znatelný cit japonských tvůrců pro zajímavé osudy a lidské emoce. I když opět chybí ta lehkost vyprávění z doby před odchodem Hironobu Sakaguchiho ze Square.    

Všechny chytit máš

Pokud se povznesete nad místy opravdu tupý příběh a hloupoučké dialogy, odhalíte ve Final Fantasy XIII-2 velmi zábavné herní jádro. Přičemž středobodem je soubojový systém Paradigm Shift, který tvůrci prakticky převzali z Final Fantasy XIII. Pravda, narazíte na novinku jménem Wound, což je zranění snižující maximální počet hitpointů. Občas pěkně otravné.

Hlavní myšlenkou Paradigm Shift je, že důležitější než útočné rozkazy se stávají povolání vašich hrdinů a jejich skládání do kombinací. Mezi nimi následně v boji přepínáte, podle toho, jak to zrovna situace požaduje. Na vysoké zranění se hodí kombinace Commando + Commando + Ravager, pokud vám dochází zdraví, přepnete do kombinace Sentinel + Medic + Medic. Kouzlo je v tom, že si kombinace můžete upravovat podle svého stylu, například kamarád vůbec nevyužíval obrannou roli Sentinela. Soubojový systém je neskutečně svižný a efektní, přičemž zároveň komplexní. Věčná škoda, že se tvůrci snažili přiblížit hru i novým hráčům a ostřílený FF XIII maniak tu nenajde moc výzvu.

Na druhou stranu se může hodiny bavit novinkou v podobě lovení příšer a jejich začleňování do týmu, kde nahrazují třetí postavu. Pokémon, pardon, monstrum na rozdíl od hrdinů umí pouze jednu roli, navíc nemá ani přístup ke všem dovednostem, takže pokud chcete drtit i ty nejsilnější protivníky, musíte zrůdičky levelovat a učit nové schopnosti spojováním s dalšími potvorami. Opět tak záleží jen na vašem herním stylu, jaký si tým složíte a zda se budete snažit získat všechny obludy. Podle toho se pak odměřuje herní doba – v případě cílení čistě na příběh můžete mít dohráno za 25 hodin, jinak si přidejte pěkných pár desítek hodin, protože k dělání je tu toho dost.

Japonská fantazie

Grafický engine vychází z Final Fantasy XIII, proto je kvalitou vizuální stránky FF XIII-2 svému předchůdci velmi blízká. Větší radost budou mít hráči na Xboxu 360, protože tvůrci tuto verzi výrazně vylepšili a přiblížili PS3.

Hra vás protáhne několika bizarně líbivými lokacemi, které donutí prostě jen žasnout a kochat se

Spíš než technickou stránku bych chtěl vyzvednout tu výtvarnou. Hra vás protáhne několika bizarně líbivými lokacemi, které donutí prostě jen žasnout a kochat se. Futuristické megaměsto Academia dokáže uhranout v každé své formě a jedna z finálních pasáží, která se odehrává v saturovaných barvách, se též zaryje hluboko do mozku.

Slovo fantazie prostě nemá tahle série v názvu zbytečně. Pochválit se dá i dabing, i když zde asi záleží na sympatiích k jednotlivým postavám. Nicméně vás mohu ujistit, že ty nejotravnější se zde jen mihnou.

Speciální kapitolu si zaslouží herní soundtrack, který jen podtrhuje snahu o experimentování, jež je v tomto díle cítit snad víc než jindy. Klasické orchestrální kousky se tu snoubí s celou řádkou dalších hudebních žánrů, od popu, přes metal až po jazz. Velká část skladeb je i vokálních. Občas jsou sice až zbytečně výrazné, ale výsledkem je velmi osvěžující hudební mix, který budete milovat. Nebo z hloubi srdce nenávidět. Trochu jsem si při poslechu vzpomněl na Blue Dragon, kde Nobuo Uematsu experimentoval v podobném stylu (ovšem v daleko menší míře).

Final Fantasy XIII-2 v součtu představuje stejně rozporuplné dílo, jako třináctý díl. V rámci JRPG se jedná o slušné dílo, ale na nejlepší kousky série toho dost chybí. Tvůrcům se dá pochválit reakce na některé výtky fanoušků a odhodlání experimentovat, jen škoda, že to nedotáhli do stoprocentně konzistentního celku.