GameBoy Advance pohledem PC hráče

Tak jsem si jednoho mrazivého večera donesl domů igelitovou tašku se zajímavým obsahem. V jejích útrobách se totiž skrýval nástupce nejúspěšnějšího výrobku Nintenda – kapesní konzole GameBoy Advance (dále jen GBA) a pár krabiček, bez kterých bych si asi těžko něco zahrál. GBA je nástupcem již historického handheldu GameBoy, který byl pouze černobílý, a následně jeho barevného bratříčka Game Boy Color. Firma Nintendo si prostřednictvím těchto výrobků vytvořila těžko otřesitelné postavení na trhu kapesních konzolí. I když se objevily určité náznaky konkurence (zejména v oblasti Asie, v Evropě se s konkurenčními výrobky téměř nesetkáme), nepodařilo se nadvládu firmy Nintenda výrazněji ohrozit. Jediným konkurentem tak pro GameBoy byla v podstatě pouze jeho následující vylepšená generace.

Poněvadž jsem zastáncem spojení hraní a práce na PC, přistupoval jsem k výrobku od lidiček ze země vycházejícího slunce s nepříliš velkou důvěrou. Mé prvotní dojmy mě navíc nijak výrazně neutvrzovaly v tom, že bych měl ze svého názoru slevovat. Když jsem si vytáhl GBA z papírové krabičky, prvotní pocit, který ve mně vzbudil, byl, že se jedná o výrobek z laciného a ne příliš kvalitního plastu. Navíc barevné provedení není také zrovna ničím extra, tedy pokud nejste zrovna milovníkem zvláštního odstínu fialové. Samozřejmě, že záleží na osobním vkusu, ale ani další barevné varianty mě nijak výrazněji nenadchly. No nic, řekl jsem si, nejdůležitější je přece hratelnost. Povzbuzen příslibem dobré zábavy jsem vsunul do GBA první cartridge – jednalo se o hru Park Builder. Sice jsem toho na displeji moc neviděl, ale i to mi stačilo na to, abych poznal, že tato hra není to pravé pro zlepšení nálady. Ihned jsem tedy s optimistickou náladou vsunul další hru s názvem Mario Kart: Super Circuit. Ovšem opět jsem toho příliš neviděl a tak jsem se rozhodl podívat věcičce na zoubek. Žádné tlačítko na změnu jasu či kontrastu jsem bohužel nenašel, takže chybička se vloudila asi někde jinde. Tou dobou jsem byl poněkud unavený, a tak jsem ukončil svůj první den s něčím jiným než je pouze PC poměrně rozladěn.

Druhého dne pln energie po vydatném spánku jsem znova začal testovat tu „malou“ věc. Den byl jasný, svítilo sluníčko, a jaké bylo mé překvapení, že najednou i na displeji jsem viděl vše mnohem lépe, ostřeji a dokonce mi k tomu hrála i příjemná muzika vyluzovaná z útrob stroje. Zkoušel jsem tedy display (rozměry 240 x 160 pixelů, schopnost zobrazit až 32 000 barev – pro zajímavost, předchůdce GB Color měl rozměry pouze 160 x 144 pixelů a 56 barev) testovat v různých světelných podmínkách. Tam, kde je dostatek světla, se dá hrát celkem bez problémů s jasnými, pestrými a ostrými barvami. Problém nastává tam, kde se již tolik světla nedostává. Nedostatkem se může jevit i to, že se na displeji občas zobrazuje odraz vnějšího prostředí, který dokáže poměrně výrazně znepříjemnit pocit z hraní. Problém tkví v tom, že display není ani u poslední generace podsvícen. Po chvilce sžívání se s mým novým kamarádem jsem se dokázal naučit najít takové místečko, aby dojem z paření byl co nejdokonalejší.

A ejhle, ten malý japonský stroj dokázal vytvořit grafiku velmi pestrou a ostrou, srovnatelnou s hrami na starých 486kách. To mě příjemně překvapilo a dobrou náladu mi rozhodně nezkazil ani zvuk linoucí se z reproduktorů GBA. Sice jsem toho na předchůdcích GB a GB Color příliš nenahrál, ale pamatuji si na poměrně šílený zvuk pípání, který snad nikoho nemohl upoutat. Nyní jsou zvukové vlastnosti poměrně kvalitní a hraní je tak doprovázeno melodiemi, z nichž některé si budete možná pobrukovat ještě i dlouho poté, co již nebudete hrát. Setkáte se tak díky rozmanitosti her samotných s různými zvukovými náměty. GBA umožňuje i zapojení sluchátek, kdy se zvuk s reproduktorů již neozývá, a tak můžete hrát a hrát a při tom nikoho nerušit. Nejzajímavějšími, alespoň z počátku, budou poměrně šílené japonské melodie, které dokázaly upoutat i mého bratra, který je jinak vůči zvukům imunní. GBA se liší od svých předchůdců rozložením tlačítek. Na jeho těle najdeme všechny tradiční klávesy, objevuje se zde však i novinka. Tou jsou dvě klávesy na vrchní straně pod označením L a R. A výrobci již těchto tlačítek poměrně hojně využívají. Vůbec ergonomie stroje je poměrně vydařená. Je sice pravda, že když jsem hrál asi 6 hodin v kuse, tak mě druhý den bolely klouby u palců, ale to už jsou spíše drobnosti. Tím bych asi shrnul své dojmy z GBA po jeho technické stránce a vrhnul se na své dojmy z hraní.

Samozřejmě že to, jak se bavíte při hraní závisí na titulu, který zvolíte. Ačkoliv mám odpor k postavičce Maria a jeho přátelům díky otřesnému filmu o nich, musím přiznat, že právě tyto hry mě nakonec nejvíce nadchly a zabavily na dlouhou dobu. Ale postupně. Můj dojem, že se jedná o zařízeni určené spíše pro teenagery, vzal rychle za své, když jsem spustil hru Tony Hawk´s Pro Skater 2. Hra využívá všechny klávesy a jejich kombinace. Než jsem se dopracoval k tomu, abych předvedl nějaký pořádný trik na svém skateboardu, potřeboval jsem pečlivý trénink. I grafika poukazovala na to, že GBA není jenom pro děti –například, když se skateboardista rozplácne po triku a rozbije si „ústa“ o tvrdou zem, objeví se kolem něj kaluž krve. Bylo zde však myšleno i na to, aby hra nebyla ani trošičku násilná, a tak se vy či vaše děti můžete o krvavou podívanou ochudit zapnutím módu pro děti. Pomalu jsem nabyl přesvědčení, že se na GBA dají s určitými změnami vzhledem k možnostem a určitým specifikům stroje hrát téměř všechny hry, které znám z PC či jiných platforem.

V tom mě utvrdil i DOOM. Pěkná grafika, pěkné výkřiky, hodně zlých a ošklivých nepřátel a vy jako hlavní hrdina. Za jediný nedostatek této hry bych asi považoval nutnost míření křížovým ovladačem, kdy to chce trochu tréninku, aby střely z vašich zbraní létaly přesně tam, kam mají – do těl nepřátel. Jinak jsem se ovšem bavil stejně jako před několika lety u své nadupané 486DX.

Největší kopec zábavy jsem si přece jenom užil s originálními postavičkami Nintenda. Asi se zde projevuje mnohaletá zkušenost s výrobou her, kdy hry od tohoto výrobce mně připadaly propracované do nejmenších detailů. I po hodné době hraní vás neustále bude něco překvapovat, například je hra zpestřena celou řadou meziher. Bylo mi poměrně jedno, že se na okruhu vedle mě místo např. skutečných jezdců formule či rally objevují takové postavičky jako princezna, ještěrka, opice, či něco, co vypadá jako houba a podobně. Prostě jsem se bavil a podobně tomu bylo i u ostatních titulů a tak se stalo, že jsem si některé hry zahrál vícekrát, abych objevil nové místnosti, zabil více nepřátel, zajel rychlejší čas na okruhu atd.

Ze všeho nejvíc mě okouzlila jednoduchost hraní na tomto stroji. Nemyslím tím, že by hry samotné byly jednoduché, ba naopak, celá řada her je opravdu velmi složitým oříškem jak pro prsty tak někdy i mozek. Je jiné kafe vsunout cartridge a hrát, než hodinu instalovat hru, pak zjistit, že nemáte potřebné ovladače pro její spuštění či vám hra na vašem stroji chodí trhaně či v horším případě vůbec ne. To se tady nemůže stát, prostě zasunete hru, pustíte GBA a během pár sekund zažíváte již první dobrodružství a to vždy plynule. O tom, že se GBA prosadí ve světě není díky jeho široké základně hráčů pochyb. A to si uvědomují i výrobci her, kteří připravují celou řadu atraktivních titulu. Přesto, že jsem přistupoval skepticky k tomuto stroji, svůj názor jsem musel po pár dnech s ním poopravit – jde o výborné zařízení, které vás dokáže zabavit na hodně dlouho a výběr titulů je tak široký, že pokryje chuť každého pařana. Možnost multiplayeru pomocí speciálního kabelu dojem z hraní pravděpodobně ještě znásobí. Já jsem jej však bohužel nemohl otestovat. Největším nedostatkem se tak jeví finance, které budete muset obětovat, pokud si budete chtít hrát. Za samotný GBA zaplatíte něco okolo 5000 Kč a za hru 1800 – 2800 Kč. Jsou to tak vysoké částky, které jsou a asi i budou hlavní příčinou toho, že si GBA nevytvoří širokou základnu v ČR.