Svět je plný vášnivých hráčů videoher, kteří tvoří svou vlastní sociální komunitu. Jak nás ale berou ostatní? Inu...
O tom, jak jsme my hráči vnímáni většinovou populací, jsem myslím napsal už spoustu znaků. Popravdě – sice se to lepší, ale cesta nás čeká ještě hodně dlouhá. Přesto jsem nedávno zjistil, že i já sám žiji v takovém pohodlném mikrovesmíru pochopení. Zjištění, že okolní svět je ještě tvrdší, než jaký se mohl zdát přes vzduchotěsná okna mého hráčského brlohu, pak dovede docela vykolejit.
Věc se má takto. Ve své nové práci máme po dokončení jedné etapy tea break. Deset minut na kafčo/čaj a něco k zakousnutí. Během oné přestávky se kolegyně zeptala na mé zájmy. Samozřejmě jsem přiznal, že mimo jiné se zajímám o hry, hraji je a píši o nich (a pak také četba, sport a pár dalších věcí – zkrátka a jasně, dělám toho víc, než jenom paření).
Poté jen tak mimochodem prohodila, jestli i náhodou nečtu komixy (jasně že ano. Tady to je naprosto hodnotná četba, protože zde najdete v místních knihovnách kousky jako Batman: The Dark Knight, nebo Watchmeny. Kromě toho se pomocí komixů dá skvěle učit angličtina), protože jí to tak nějak jedno vyplývá z druhého. Jako bych byl jeden z těch čtyř zoufalců z Big Bang Theory…
Hned další otázka, kterou položila byla, jestli je pravda, že hry jsou až příliš násilné. Inu, co má na to člověk říci a zůstat poctivý? Samozřejmě, že násilné jsou, ale je důležité vědět, že ne všechny a že tu je široká paleta výběru jak žánrů, tak samotné míry krvavosti. A abych to uvedl do kontextu, ujistil jsem ji, že v běžné zpravodajské relaci je mnohdy mnohem víc násilí (a stupidity). Je prostě zapotřebí vybírat si, kterým hrám budete věnovat svůj čas.
Dál jsme se už bavili o něčem jiném a já nad tím nepřemýšlel. Kolegyně se jeví jako sice poněkud starší, leč tolerantní a vzdělaná osoba. Takže člověk může doufat jen v to nejlepší. Přesto mám pocit, že se na mne poté dívala trochu s despektem. Jako bych proboha dělal něco nechutného!
Většinu zaměstnání, co jsem měl tu čest dělat, jsem se snažil maximálně zautomatizovat. Vytvořit si pracovní rutinu, abych jednak na nic nezapomněl, ale také abych podával standardní výkon. Má to jednu nepopiratelnou výhodu – při samotné práci nemusíte myslet na onu práci, stejně jako při chůzi nemyslíte na to, jak kladete nohy před sebe. Já si takhle ve svém volném myšlenkovém čase sumíruji poslední díly seriálů, filmů, politiku, nebo v hlavě sestavuji další texty, které snad jednou napíši.
No a při té práci mi začal v hlavě vrtat takový ten červíček pochybnosti, jak to vlastně má kolegyně myslela. K tomu se přidala poznámka přítelkyně mého bratra, která když mne viděla, jak asi dvě hodinky sedím nad PS Vitou se zeptala, jestli mi to moje přítulkyně tolerovala… Copak jsem dělal něco zlého? Jenom proto že to na první pohled nevypadá užitečně, jsem špatný?
Jak si tak dělám to své, v hlavě se mi začínají skládat věty, vzorce, obrazce, grafy. Z toho celého informačního guláše pak vychází jeden dosti nemilý obrázek. My hráči prostě nejsme vnímáni jako někdo normální. Doma v Čechách jsem měl kolem sebe většinou lidi, kteří mě brali takového, jaký jsem. Mám své koníčky a oni s nimi byli/jsou smířeni, protože v průběhu času jsem si dokázal uspořádat život tak, aby co nejméně kolidoval s životy ostatních.
No a pokud to přeci jenom někomu vadilo a dal to jasně najevo, vyškrtnul jsem si ho ze seznamu důležitých lidí a pohodlně jej ignoroval. Chci tím říci, že my hráči si postupem času vytváříme jakousi ulitu, nebo lépe řečeno lokální ekosystém přátel a známých, kteří nás, když už ne rovnou podporují, tak alespoň tolerují. Inu, každý má nějaký koníček a tohle asi nebude o nic horší, než vášnivé sbírání známek nebo lezení po horách.
Jenže pokud se dostaneme ven (což je momentálně můj případ), najednou můžeme být svědky toho, jak se situace má doopravdy. Je dost smutné zjistit, že ten pocit jakéhosi pohodlného souhlasu, které vaše okolí dává najevo, je tam někde venku jen opravdu kapičkou v moři ignorance, neporozumění a snahy většinové společnosti buď vás zarovnat do jedné hladké vrstvy, nebo ty přečuhující kousky pro jistotu rovnou useknout.
Navíc mi to přišlo o to horší, že jsem se s tímto postojem nesetkal někde v našem bigotním, zaostalém a zaprděném Absurdistánu, ale v Anglii. V zemi, která když už nic jiného, tak má s výpočetní technikou v domácnostech jednu z nejdelších tradic vůbec. V zemi, kde najít rodilého Angličana je skrze příval emigrantů možná ještě větší problém, než na hranicích USA a Mexika najít eskymáka, takže by tu neměl být problém s „jiností“.
Co s tím? Samozřejmě asi tou nejhloupější věcí by bylo provozovat nějaké demonstrace, hlasitě se dožadovat veřejného uznání rovnosti a podobné ptákoviny, jaké se dají najít například u extrémního křídla feministického hnutí nebo náboženských sekt. Asi také nepomůže tvrdé ohrazování a hysterické dokazování našich pravd, protože popravdě, když máte diskutovat s někým, kdo má tu svou jedinou pravdu, nikdy se nestane, že byste ho na tu svou obrátili.
Lidi jsou dnes a denně krmení nesmyslnými bláboly hlavně ze zpravodajství, a pokud není někomu jasné, o čem je řeč, stačí se podívat na četné minikrizičky v Americkém senátu/kongresu, neustálé vyšetřování, protichůdné vědecké studie a soudní spory o ničem. No a pak tu jsou samozřejmě sem tam nějaké ty výbuchy šílenství, kdy nevychovaný fracek vystřílí půlku školy a televize po tom skočí jako zablešený pes po smradlavém buřtu, protože hry jsou snadný cíl a vzbuzují vášně.
Fakt by mě zajímalo, kdo/co bude po hrách novým obětním beránkem. Co bude tou technologií nebo způsobem zábavy, jež bude v očích moudrých a mocných kazit naši doposud zcela jistě panenskou mládež. Co bude způsobovat, že svět je zkaženější než v dobách mládí těch, kteří již mladí nejsou. Dnes to jsou hry, ale co bude příště?
Celé mi to dává jistou perspektivu do budoucnosti. Jakýsi obraz, jenž je sice malován v docela temných barvách, ale který zároveň časem růžoví, protože zkrátka a jasně – ti kdož hrají dnes, se zítra dostanou do pozic dnešních starších a pro ně budou hry už prostě další součástí koloběhu života. Jen se do té doby nesmí stát něco opravdu hnusného.
Něco, co by přinutilo veřejné mínění a politiky hraní vyloženě napsat na černou listinu. Dát hrám a hráčům stigma společensky nepřijatelných osob a činnosti. V tom případě bychom se pak už nesetkávali jen s mírně přihlouplým nepochopením, nad kterým se dá mávnout rukou. Bylo by to mnohem horší a z dlouhodobého hlediska bychom možná přišli o jeden velmi zajímavý sociologický experiment, který momentálně sami na sobě provozujeme.
