Gun Griffon Blaze – legenda se vrací

Hru k recenzi zapůjčila firma:

Platforma: PlayStation 2
Žánr: akční
Paměťová karta: minimálně 138KB
Vibrace: ano
Analogové ovládání: pouze analogové páčky
Multiplayer: ne
Výrobce: Game Arts
Distributor: Swing!

Gun Griffon je reakcí konzolí na extrémně úspěšné tituly „robotických simulátorů“ pro počítače (Mech Warrior apod.). Jak už je u videoher zvykem, simulátorové prvky byly zjednodušeny na starání se o munici pro jednotlivé zbraně a taktická stránka věci na objevení způsobu, jak se probojovat skrz toho nebo onoho protivníka. Zachována nicméně zůstala báječná atmosféra pilotování velkého chodícího tanku, který se probíjí krajinou plnou podobných strojů a vesele přitom zašlapává do země všechny ty malinkaté tanky a vozítka. Celé to vypadá velice dobře a ještě lépe se to hraje.

První díl vyšel pro Sega Saturn před několika lety, druhý díl se společnost Game Arts rozhodla přinést do náruče PS2, který má v současnosti rozhodně mnohem větší prodejní potenciál, než DreamCast Segy (který nicméně má také mnoho výhod a kromě celé řady velmi kvalitních titulů a neustálého klesání ceny – v zahraničí – právě teď nabízí ShenMue, jednu z nejúžasnějších záležitostí, které může svět videoher nabídnout… a to se už velmi intenzívně pracuje na druhém dílu).

Druhý Gun Griffon, s příznačným pojmenováním Gun Griffon Blaze (plamen, výbuch) přichází v době, kdy se na prvních skutečně významných titulech pro PS2 stále ještě pracuje a má tak potenciální šanci na zaujmutí významné pozice v současné rychle se rozšiřující knihovně her pro tento systém.

Jeden ze spokojených kupců této hry se dokonce ve svém návodu pro ni na Internetu vyjádřil, že „jde prozatím o jediný titul, kvůli kterému stojí za to mít doma PS2“. Nicméně negativní reakce ze strany recenzentů svědčí o něčem jiném. Podle mého názoru je pravda o Gun Griffon Blaze (dále jen GGB) asi tak někde uprostřed.

Když jsem poprvé slyšel o pokračování GG, měl jsem velikou radost, jelikož původní hra byla skutečně velmi povedená a kromě jiného oplývala také jedním z nejlepších úvodních filmů, jaké jsem na starém dobrém Saturnu viděl (z nějakého důvodu mají hry s velkými bojovými roboty víceméně vždy perfektní prezentaci – speciálním potvrzením tohoto pravidla je pak moje nejoblíbenější hra vůbec, Xenogears pro PS). Navíc zde bylo řada originálních prvků, které si samozřejmě GGB uchoval a tak se o nich budu zmiňovat později.

Když jsem viděl první screenshoty, byl jsem zkrátka nadšený, jelikož všechno od zbraní, přes krajinu až po herní interface mělo o několik tříd lepší design. A toto moje nadšení bylo odměněno skutečně poměrně kvalitní technickou stránkou věci, kterou jsem si pak uvědomoval po celou dobu (6 hodin), co jsem GGB hrál. Koneckonců by byla ostuda, kdyby hra pro PS2 nevypadala dobře. Možná mne také trochu ovlivnila skutečnost, že jsem si velice dobře pamatoval grafiku původního GG a tak jsem chtě nechtě musel neustále srovnávat.

Je skutečností, že jsou pro PS2 hry jako Starfighter nebo Quake 3, které vypadají mnohem lépe, ale grafika GGB je tak nějak funkční, přehledná a místy skutečně i efektní. Konkrétně se mi třeba líbila jedna mise, kde se podle brífinku počítalo s pracným probíjením se těsnou soutěskou na vrcholek pohoří, což jsem já obešel po opačné straně dané hory skrz strmé koryto, zakryté vodopádem. K zahození nebyla ani pasáž, ve které jsem nepřátele na pláži mohl zničit buď ostřelováním z vrcholku vyvýšeného kopce nebo zpod hladiny moře, které tuto pláž omývalo (nebo také z očí do očí, ale to je nuda).

Samotné stroje pak jsou vcelku standardně zpracovány, nicméně je třeba jim uznat fascinující rychlost a plynulost pohybů (nezvyklé u obřích bojových robotů) a na druhou stranu je možné vytýkat spojencům i nepřátelům ve hře jistou dávku „podobnosti“ – příliš rozmanitosti skutečně nepobrali, ale pár milých stvoření tu přeci jen najdete (mám na mysli například roboty třídy Bishop – obří chodící pevnosti, namontované uprostřed čtyř pavoukoidních nohou a schopné jedním výstřelem vymazat jakýkoliv stroj z bojové mapy - včetně vás).

Zbraně jsou provedené skutečně efektně a i když jich není zas tak moc druhů (kulomety, klasická tanková děla, miniatomovky a kobercové bomby), pro dostatečnou destruktivní zábavu je toho až dost. Kromě samozřejmé, efektní práce s výbuchy a kouřem jsem velice uvítal nově implementovanou možnost destrukce libovolné budovy, což v praxi funguje tak, že pokud se chcete podívat, zda v tomhle hangáru není něco šikovného pro vás, rozstřílíte zdi a můžete nakráčet dovnitř. Nebo pokud se vám nechce obcházet výškovou prosklenou budovu, můžete ji několika výstřely z děla položit na lopatky (obrazně – ale stejně účinně). Škoda, že hra neobsahuje počítadlo obětí na životech, myslím, že v tomto směru by šlo o celkem rekordní kousek. Nicméně tento prvek „zničitelnosti“ zdí mi připomněl extrémně toužebně očekávaný projekt Red Faction, který má datum své premiéry stanoven na konec května.

Pokud jde o zbytek prezentace, jeden zajímavý filmeček zde také v úvodu naleznete, nicméně v konkurenci her od Blizzardů a SquareSoftu poněkud zapadá. Hudba je pak laděna v rockovém stylu a nijak zvlášť výjimečná. Zvuky jsou odpovídající rozměrům explozí a robotů, takže v tom všem rachotu nijak zvlášť nepřemýšlíte nad jejich kvalitou, která je průměrná.

Hra začíná tréninkovou misí, ve které máte za úkol zlikvidovat cvičné protivníky na relativně malém nížinatém území v blízkosti mořského pobřeží. Není mi tak docela jasné, co na této misi bylo tréninkového, neboť protivníci se normálně brání a tak se zde dá umřít stejně, jako v kterékoliv běžné misi, nicméně je pravda, že nepřátel zde není moc, časový limit je celkem dlouhý (10 minut) a tak máte slušný prostor k tomu, abyste experimentovali s ovládáním vašeho stroje (který si můžete vybrat z několika různých typů, rozdíly jsou však v podstatě jen ve vybavenosti – municí a příslušenstvím) a účinností (vhodností) jednotlivých zbraní na ten či onen typ protivníka. Po skončení mise se vyhodnotí vaše výsledky a jako bonus dostáváte různé pomůcky do další úrovně (předměty, které si můžete před vyražením na bitevní pole nechat namontovat na svůj stroj a zvýšit mu tak rychlost nabíjení, odolnost štítů či průbojnost zbraní).

Samotných ostrých misí je pět. Odehrávají se v různých prostředích, ve kterých vždy najdete nějaké zajímavé prvky (jak už jsem psal) a která nejsou nijak výjimečná nebo objevná, snad kromě poslední mise, která začíná v poušti za písečné bouře. Každá mise má několik úkolů, které nemusíte bezpodmínečně splnit, nicméně při vynechání schůzky s týmem spojenců se vám podstatně zvýší obtížnost mise, nemluvě o nezničení podpůrné artilerie nepřátel před útokem na jejich základnu. Budete tedy útočit sami i v týmu, dobývat základny i je chránit.

Ti bystřejší z vás už zřejmě odhalili největší slabinu GGB. Šest úrovní a hrací doba šest hodin, to je skutečně velice málo. Sice si můžete úrovně zahrát znovu na vyšší obtížnost, navíc se po projití každé z nich otevře její „advanced mode“, což spočívá v přidání úkolů, které v zde musíte plnit, nicméně i tak je hra ostudně krátká a nemohu než zatlačit slzu v oku, když si vzpomenu na dobývání podzemního bunkru v prvním GG nebo na obrovskou horu misí v extrémně podobném Thuderhawkovi 2.

Proto chápu, že příznivce robotické akce je u hry ve vytržení, ale průměrný recenzent zkrátka zůstane sedět po páté misí před obrazovkou a nevěřícně kroutí hlavou nad tím, za co má obyčejný člověk zaplatit skoro 2000,- Kč. Když už hledáte akci, doporučuji vám raději vynikajícího Starfightera nebo některou z 3D stříleček (květen rychle utíká a Red Faction je skoro mezi námi).

Homepage: www.gamearts.co.jp/products/ggblaze/index.htm.

	Grafika: 6/10
	Zvuky: 5/10
	Hudba: 5/10
	Hratelnost: 6/10
Poměrně zdařilá hra, kterou však kazí její neuvěřitelná krátkost.
Celkové hodnocení: 5/10