Jak je dobrým zvykem, start nadějného českého trháku doprovází takzvaná „Launch Party“, tedy akce na oslavu nově narozeného dítka. Tyto večírky máme obzvláště rádi v podání největšího českého vývojáře: Illusion Softworks. Reportáž a fotky z minulý týden proběhlé Hidden & Dangerous 2 Party najdete právě zde!
Jak jsem reprezentovala Doupě
Není pochyb o tom, že JSEM služebně nejmladším členem redakce - jako takové se mi před vstupem na Hidden and Dangerous 2 party dostalo patřičného poučení typu: „Tvař se inteligentně! Nezírej! Chovej se jako profesionál!“ „Není problém, nejsem malá“, myslela jsem si, když jsme se vydali směr Praha. Pravda, na místo jsem celou skupinu dovedla bez problémů – v metru se vyznám a cestu jsem absolvovala již několikrát (jezdím sem za kamarádkou), takže jsem si ani nepřipadla jako selka ve městě.
Na party se vesele tančilo...
Do gala jsem se hodila u již zmíněné kamarádky Jitky, která bydlí kousek od klubu Astorie. Stihla jsem to v (pro mě) rekordním čase půl hodiny a to i s kafíčkem, čemuž nevěřila ani Jitka (po zkušenostech z našich nočních výprav do Lucerny). Jsem přece profesionál, ne?
„Jé, Zounar!“, prohlásila jsem hned u vchodu. Naštěstí jsem dokázala zkrotit alespoň hlas a nezařvala to na celý klub, ale oči vylezlé z důlků a pokleslá brada daly všem neomylně najevo, že s profesionálem nemám příliš společného. To ale nemělo být všem trapasům konec. Kafčo udělalo své a tak jsem se místo stání ve frontě na šatnu jala hledat důležitější zařízení. „Dobrý večer. Nevíte náhodou, kde tu jsou záchody?“ „No, to teda fakt nevím.“ Pan Vochozka neporadil, zato jsem měla pocit, že teď už mi k dokonání díla zkázy zbývá opravdu jen ta loužička.
„Bože, prosím, ránu z milosti!“ Naštěstí se už nestalo nic horšího a já mohla začít lépe, radostněji... a lehčeji :-) Záležitost mých trapasů se tedy začala jevit pozitivně, zato v případě kapely, která se starala o všeobecné veselí, jsme na obrat k lepšímu čekali marně celý večer. Jsem poměrně nenáročná, ale musím říct, že po třetí písničce od Beatles jsem si připadala jako v Do-re-mi. Tam se taky občas divím, co to vlastně zpívají za písničku – melodii znám, ale text... že by spisovná svahilština? Po pár hodinách s Dog’s life jsem měla tendenci překousat jim káblíky nebo počůrat kombo... škoda, že jsem ten záchod nakonec našla... mohla jsem vyhrát Doupěcí tričko za největší ostudu redakce :-)
O břišních tancích zasvěceně
O průběhu celé akce se jistě dočtete v reportážích mých skvělých kolegů a profesionálů, kteří měli to štěstí a něco viděli. Já neviděla nic. Ne, že bych nechtěla, ale záda přede mnou, záda za mnou – se svou výškou (nebo lépe řečeno nížkou) jsem neměla šanci. Na chvíli jsem zahlédla útržek dění na pódiu, když jeden z přihlížejících natočil svou kameru tak, že jsem viděla co nahrává. Dlouho to ale nevydrželo. Odebral se jinam a zanechal mě opět slepou a hluchou, protože ani zvuk do mých končin jaksi nedolétl. Co jsem ale zaregistrovala, bylo vystoupení orientální tanečnice.
Při tanci to bylo ok, ale jakmile jsem si sedla, už mi někdo nesl drink:-(
Věřím, že přítomným mužům se určitě líbilo (slečna byla hezká a obleček nevelký – připomínala chytrou horákyni – spíš neoblečená než oblečená), ale já si hned vzpomněla na svoji kamarádku Janu, ke které chodím na hodiny břišních tanců. Ta by mužské osazenstvo rozžhavila určitě snáz a lépe - a nepotřebovala by k tomu ani hada či pidikalhotky. Kouzlo orientálních tanců totiž není v tom co máte na sobě, ale o jiskře v oku a nekonečné ženskosti - ty holt v butiku nekoupíte.
Muži ...a ženy na večírku
Na party se mihla spousta osobností, známých z televizní obrazovky. Třeba už dříve zmiňovaný Martin Zounar, který neztratil nic z kouzla roztomilého kluka za seriálu Chlapci a chlapi ... jen uniformu asi potřeboval větší ;-) - překvapila mě Bára Štěpánová, která je nejen menší než já, ale působila velice příjemně a mladistvě – moc jí to v uniformě slušelo. No a Petra Voláková? Ta je... hezká. Dokonce moc hezká. Zahlédla jsem i Raye Korantenga. Vypadal tak trochu jako chudý příbuzný. Zatímco se všichni lidé na party bavili, on stál, koukal a smutná psí očka se mu rozzářila pouze ve chvíli, kdy se u něj zastavila některá z dalších celebrit a chvilku splkla. Jo, nelehký je ten život hvězdný!
To já se po prvních peripetiích nějak zapomněla cítit sklesle. Celý večer jsem potkávala zajímavé lidi, seznamovala se s rozličnými osobnostmi herního byznysu a žasla nad tím, že když člověk chce, má si o čem povídat opravdu s každým. A tak jsem v podstatě nezastavila pusu. Téměř celý večer mi dělala společnost Lucy – správkyně webu Final Fantasy – mladičká, ale velice příjemná mladá dáma, se kterou jsme jako správné kvočny probraly úplně všechno. Seznámení s dalším půvabným stvořením večírku proběhlo poněkud chaoticky – Kate přiběhla, na chvilku si sedla, prohodily jsme pár slov a u byla zase fuč. Přece jenom zná asi víc lidí než já a tak byla na roztrhání. Ani jsem jí nestačila říct, že jí to moc slušelo, tak to dělám alespoň teď.
Kromě krásných žen se na akci objevili i zajímaví muži. Jedním z nich byl Vreco, šéfredaktor Bonuswebu, kterému jsem měla konečně příležitost poděkovat za podporu vyjádřenou příspěvkem pod mým prvním velkým článkem. Nejsem si jistá, jestli svého činu trpce nelituje, protože jsem mu svoji vděčnost vyjádřila tím, že jsem ho vytáhla tancovat. Tanec samotný by možná přežil, uniknout všudypřítomným paparazzům z Doupěte už byl tvrdší oříšek. Měl u toho takové průpovídky, že jsem zapomněla na dobré vychování i předstírání profesionality a řehtala se jako kůň. Ale asi to nebylo tak strašné, protože vydržel i na druhý kus. Díky, Vreco :-)
Hvězda večera
Pro mě jednoznačně kuchař. Nejklasičtější, jakého si jen umíte představit. Kulatý, bodrý, dobrácký... Když jsem šla ochutnat jeho mimochodem úžasný guláš do třeskutého mrazu před klub, prohlásil už poněkud otráveně: „No jo, zas bez cibule, co?“ „Ani náhodou“, zhrozila jsem se. Načež vytřeštil oči a zkusil to raději ještě jednou, aby se ujistil, že slyšel dobře: „Ale tady to chce bez cibule každá druhá...“ „Hmmm, tak jsem asi holt první.“ Asi jsem ho překvapila, protože když jsme se za nějakou dobu potkali přímo v centru dění, nabídl mi, že mě odveze na Goliášovi – tanku, na kterém jsem seděla – a ukáže mi, že umí víc věcí, než jen guláš. Žertíky ho přešly ve chvíli, kdy se nasoukal do modelu letadla, které stáno na pódiu, vzpomněl si na knížku z dětství O letadélku Káněti a motal se tam tak dlouho až shodil mikrofon a dostal vynadáno od jednoho z pořadatelů. Rázem byl z káněte kolibřík a myslím, že i zapomněl, kolik cibule patří do guláše.
Ale to už bylo docela pozdě, kapela dohrála a my se začali chystat k odchodu. Akce to byla věru vydařená, i přes množství lidí a nekonečnou frontu u šatny. Jen dodnes netuším, proč má většina mužů pocit, že když si chtějí povídat se ženou, která má skoro dopito, musí jí automaticky objednat další pití. Já bych si s nimi povídala i bez toho, vážně! A hlavně by mě pak tolik nebolela hlávka. Jo, to jsou ty lepidla! Teď jen doufám, že členové mého týmu mě nezvolí jako nejslabší článek a nedají mi panáka ... teda padáka :-)
