Kdysi jsem poznal člověka, který tuhle filozofii skutečně vyznával - nedíval se na filmy (neměl televizi ani rádio a to bylo v době, kdy youtube ještě neexistovalo, takže ani sledování filmů přes počítač) a neposlouchal žádnou hudbu, pokud ji sám nehrál. Byl trochu (trochu dost) podivín, nicméně geniální.
Takže pokud sledujete filmy (místo abyste hrál divadlo), nebo posloucháte hudbu, kterou hraje někdo jiný, tak by to nemuselo být tak složité pochopit, proč někdo sleduje hru, kterou sám nehraje.
Já sám mám mám několik her, které rád sleduji, ale buď nemám vůbec zájem si je zahrát (Doom 2016, Doom eternal), nebo bych si je i zahrál, kdyby byly ke koupení na GOG (tj. koupím, stáhnu, vlastním - bez nutnosti online ověřování apod. - např. Rage).
Sledovat některé Let's play je radost - třeba takový patologTV nebo decino - to je hra dovedená k dokonalosti. To už neberu jako hraní, to je balet...
Naopak některé Let's play sledovat je utrpení. Když jsem sledoval nějaký Doom hraný kýmsi, kdo měl sám sebe tu drzost nazvat "High Quality Gaming", tak jsem si říkal, že to je jak ze soutěže "o nejhorší způsob hraní, který ještě hráč přežije".