Díky programu Early Access na Steamu jsme mohli vyzkoušet pokračování oblíbené indie hříčky Audiosurf. Druhý díl je lepší, rozsáhlejší a zábavnější. A šílenější.
Když jsem se k titulu s názvem Audiosurf dostal poprvé, šlo mi hlavně o způsob, jak levně a rychle získat soundtrack Orange Boxu, který hra obsahovala. Brzy po spuštění hry jsem však zjistil, že hudební doprovod největších pecek od Valve není ani zdaleka jediným lákadlem.
Z Audiosurfu se totiž vyklubal velmi povedený titul, který mě překvapil pořádnou dávkou originality a vůbec celkovou hratelností, založenou na procházení tratí vygenerovaných na základě jakékoliv hudební skladby. Ihned se tak zařadil mezi mé nejoblíbenější indie tituly, a když se na Steamu v sekci Early Access objevila rozpracovaná verze druhého dílu, neváhal jsem ani minutu a pustil se do hraní, abych zjistil, co si tvůrce Dylan Fitterer připravil tentokrát.
Klasika je zpět
Hned v úvodu se sluší říci, že základní hratelnost Audiosurfu zůstala zachovaná. Vše je tedy stále založené na velmi zajímavém nápadu, kdy si vyberete jakoukoliv hudební skladbu, kterou máte v PC k dispozici, a na jejím základě se ve hře vygeneruje trať, kterou je třeba projet a cestou nasbírat co největší množství bodů, především za pomoci barevných bloků, jež můžete sbírat. Zní to obyčejně?
Možná. Ale není, už jenom proto, že tentokrát se dá opravdu říci, že s každou skladbou je trať jedinečná. Zkoušel jsem všechny možné songy, od portfolia Rolling Stones a Poets of the Fall přes klasiky 70. a 80. let až po takové šílenosti, jako je soundtrack Star Wars ságy či titulní skladba Battlefieldu 3 a seriálu Sherlock. A pokaždé byla trať jiná, pokaždé byla jinak stavěná a nabízela jiné způsoby, jak si nahrabat co nejvíc bodů i jiné problémy. A hlavně nabízela velmi slušnou zábavu.
Odlišnost zážitku přitom nedosáhnete jen vhodným výběrem skladeb, ale i výběrem herního modu. Audiosurf 2 jich nabízí hned několik. Přirozeně zůstává stará klasika, kdy ovládáte jakýsi stroj připomínající raketu, s nímž sbíráte buď bloky jedné barvy (přičemž se musíte vyhýbat pouze šedivým, dalo by se říci nepřátelským blokům), nebo bloky několika barev.
V takovém případě je moudré pečlivě volit, co budete sbírat, pro dosažení pořádného skóre totiž musíte z bloků určité barvy skládat co největší kombinace a naopak dávat pozor, abyste nesebrali blok jiné barvy, který vám dejme tomu sérii fialových objektů může narušit. Nechybí ani lokální kooperace, jeden herní mód totiž nabízí hned dvojici raket, každou ovládanou jiným hráčem.
Skutečné surfování
Pokud jde tedy o klasiku, kterou můžete znát už z prvního dílu. Teď ale přichází řada na novinky. Už jsem zmínil, že tentokrát může každá skladba zaručit skutečně jedinečný styl tratě (což u prvního dílu nebylo zrovna stoprocentní), nejdůležitější je však herní mód Wakeboarding. V něm stále zůstává nutnost sbírat barevné bloky a nahánět co nejvyšší skóre, ale místo rakety tentokrát ovládáte surfaře.
Trať vytvořená podle nějaké skladby je tak vlastně něco jako řeka, na níž kromě bloků musíte dávat pozor i na vlny, které vás při vhodném ovládání mohou vynést do vzduchu, kde lze předvádět čtveřici akrobatických kousků, zaručujících další způsob, jak si navýšit skóre. Akrobatické kousky lze ovládat buď klávesami 1 - 4, nebo myší a pokud se vám daří, jde o vážně zajímavou podívanou plnou všelijakých otoček a také o chytlavou zkoušku pozornosti a správného načasování.
Wakeboarding má přitom hned několik režimů, a pokud zvolíte náročnější z nich, může se vám stát, že se provádění skoků úplně nevydaří a vy nabouráte. Což na výsledné skóre nemá zrovna pozitivní vliv. Ačkoliv tedy celé surfování ze začátku působí jako nesmírně primitivní a oddechová záležitost, stačí si vybrat nějaký pokročilejší režim, který se vám odemkne za splnění konkrétních akrobatických kousků, a hned se můžete docela slušně zapotit. Audiosurf 2 tím pádem nabízí slušnou zábavu jak těm, kteří hledají jen možnost oddychu a originální, nenáročnou hratelnost, tak i těm, kteří za vším hledají maximální výzvu.
Určitou proměnou prošel i vizuální styl. Už podle okolo se válejících screenshotů vám musí být jasné, že si Audiosurf 2 pořád udržel velmi svéráznou grafiku, při které může docela snadno dojít k pocitu, že kolem vás každou chvíli začnou běhat jednorožci, na monitoru vám začnou růst kytičky a vy začnete zvracet duhu. Nebo že každou chvíli dostanete epileptický záchvat. Nutno ale podotknout, že tentokrát došlo ke změně, barvy už nejsou tak ostré, tudíž očím více lahodí a navíc není problém vybrat si hned z několika grafických stylů, to kdyby vám jeden z nich vážně nějak neseděl. Pokud vám každopádně vizuální stylizace prvního Audiosurfu vadila, nemějte strach. Možná to tak nevypadá, ale je to mnohem lepší.
Audiosurf 2 nabízí slušnou zábavu jak těm, kteří hledají jen možnost oddychu a originální, nenáročnou hratelnost, tak i těm, kteří za vším hledají maximální výzvu.
Za vším hledej módy
Další, v tomto případě poměrně důležitou novinkou je podpora Steam Workshopu. Pokud vám tedy oficiální herní módy nestačí, můžete sáhnout po celé řadě komunitních režimů, které se liší třeba obtížností nebo počtem bloků, které můžete sbírat. Občas lze na Workshopu narazit na skutečné perly, které by člověk v Audiosurfu moc nečekal.
Tím mám na mysli především Audiosprint od autora hry Dylana Fitterera, přidávající velmi zajímavý, ale také velmi náročný režim, v němž ovládáte lidského běžce, který jako z oka vypadl běžcům z Mirror's Edge, a nechce se po vás nic jiného, než přeskakovat nebo naopak podlézat různě stavěné překážky. Nezdá se to, ale je to doslova o držku. Zvlášť když tento mod podporuje lokální hraní čtyř hráčů, což může mít za následek pořádnou rivalitu.
Integrace Workshopu je určitě slibná, zvlášť když tvorba modů podle všeho není nic náročného, stačí trocha znalostí Lua skriptů. Osobně jsem rozhodně zvědavý, jaké další perly časem Workshop vyplodí. Stejně tak jsem zvědavý, jak bude vývoj Audiosurfu 2 pokračovat dál. Už teď jsem každopádně se hrou nadmíru spokojený. Nové herní módy jsou zatraceně zábavné, grafika je pořád šílená, ale mnohem decentnější, základní hratelnost zůstala zachovaná...
Zkrátka, zatím působí druhý díl velmi nadějně. Kamenem úrazu je v současné době snad jen uživatelské rozhraní. Než si zvyknete, může být menu značně nepřehledné, občas je i dost pomalé a nápověda přímo ve hře při určitém rozlišení sahá mimo obrazovku. Stejně tak bych kromě lokální kooperace uvítal i online multiplayer. Nezapomínejme ale, že hra ještě zdaleka není hotová a tak je stále dost času na zlepšení. Už teď ale nabízí více než dost zábavy, a pokud Dylan Fitterer udrží tempo, mohli bychom se dočkat další indie perly přetékající originálními nápady.
