King’s Bounty se vrací a my jsme měli možnost vyzkoušet ho v předběžné verzi. Malebné fantasy a napínavé bitvy se vrací, nicméně příběh je dost stereotypní.
Dobrých RPG není nikdy dost! V herním světě snad není nic lepšího, než se zavrtat do zajímavého světa a prozkoumávat všechna jeho tajemství. Z nadcházejících RPG s přehledem nejvíce očekávám Baldur’s Gate 3, nicméně pěkných her tohoto žánru se chystá víc. Jedním z nich je také King’s Bounty 2, přímý následovník hry King's Bounty: The Legend.
Hru vyvíjí ruské studio 1C Entertainment, a to se na pokračování podívalo celkem zajímavě. Když chodíte po herním světě, připadáte si jak v klasickém RPG. Mluvíte s postavami, jezdíte na koni a přijímáte úkoly. Jakmile ale dojde k boji, ovládáte své jednotky strategicky. Ačkoli provedení dokáže vtáhnout, v mnoha věcech hra bohužel strádá.
Ve světě před invazí mocných nepřátel
King’s Bounty 2 vás hodí do bohatého fantasy světa. Hned zkraje máte možnost číst hromady knih a zápisků, které jsou často rozváděny v úkolech. Bohužel není vše o kvantitě. Hlavní zápletka se drží u země a nepřichází s ničím zajímavějším. Na svět se blíží zkáza, invaze mocné síly, a vy jste náhodou ten, kdo ji má zastavit. Chci se vyhnout spoilerům, takže nebudu víc specifický, každopádně o fantasy klišé zde rozhodně není nouze.
Bohužel celkový narativní systém mi nepřišel nastavený nejlépe. Textů je hodně, ale postupně jsem je přestal vnímat či je dokonce přeskakoval. Úkolů je ve hře hodně, zajímavějších méně, nicméně téměř u všech je stejná struktura. Zajdi sem a zabij nepřítele. Ačkoli nemusí být zadání takhle přímočaré, chození sem a tam se zakončením v boji je téměř u všech.
Textů je hodně, ale postupně jsem je přestal vnímat či je dokonce přeskakoval. Úkolů je ve hře hodně, zajímavějších méně, nicméně téměř u všech je stejná struktura
Pokud bych dojem z herního světa měl nějak popsat, jsou to mé první momenty ve World of Warcraft. V té době jsem anglicky moc dobře neuměl a jednoduše jsem bral úkoly, došel za vyznačeným cílem, splnil je a šel dál. Ani jsem nevěděl, o čem úkoly jsou. Hra má nastavený systém „naber co nejvíc úkolů a cestou plň vše, co se dá“, takže mapa za chvíli bude přeplněná hromadou otazníků. Společně s nimi můžete také počítat s hromadou truhel a jejich sběr je celkem zásadní, o čemž si řekneme později.
Na druhou stranu úkoly se vždy snaží mít nějakou zápletku a na ty lepší vzpomínám velmi rád. A ještě lépe, téměř všechny mají různá řešení. Hra si pohrává se systémem zlepšování určitých filozofií. Řád versus chaos, násilí versus znalosti. Dle vybraného řešení úkolu se vydáte jednou z těchto cest, což ovlivní i hratelnost. Každá filozofie odemyká jiné schopnosti a ke každé filozofii se vážou jiné jednotky. Sice můžete mít jednotky chaosu, pokud však úkoly plníte ve jménu řádu, jednotky řádu budou bojovat lépe.
Hra má nastavený systém „naber co nejvíc úkolů a cestou plň vše, co se dá“, takže mapa za chvíli bude přeplněná hromadu otazníků.
Ačkoli mají úkoly i morální složku (pomůžete vrahovi nebo ho předáte zákonu?), většinu rozhodnutí uděláte spíš podle hratelnosti, jelikož úkol má jasně vyznačeno, k jaké filozofii vás posune. Přijde mi škoda, že kvůli tomu nemusíte trápit svou hlavu morálními otázkami a hrajete velmi jednotvárně – toto řešení zlepší chaos, proto ho volím. Nicméně odlišné řešení úkolu často přinese značně odlišný zážitek. Bojujete s jinými nepřáteli, získáte při boji pomoc či se boji úplně vyhnete. Často se však jedná jen o závěrečné rozhodnutí, pro čí dobro úkol splníte.
K záchraně světa je třeba hrdina
Hra tím láká ke znovu hratelnosti. Já hrál za řád, kvůli tomu hrál za královské jednotky a při plnění úkolů se vyhýbal té zločinecké špíně. Dost mě zajímá, jak by se hra lišila při hraní za záporáka a jak by se hra lišila, kdybych si zvolil jiného hrdinu. Ve hře jsou celkem tři – válečník, mág a paladin – všichni mají odlišné schopnosti a statistiky. Já hrál za válečníka Aivara, který je rovněž vývojáři doporučený při prvním hraní hry.
Bitvy jsou založené na jednoduchých tahových soubojích. Z moderních her mi to nejvíc připomnělo Age of Wonders, nicméně XCOM má k tomu také blízko. Hrajete tahově a svým jednotkám určíte, kam mají jít či jakou schopnost mají použít. Pořadí je jasně dané, takže hrajete za hrou určenou jednotku. Máte až 6 jednotek, které si před bitvou určíte sami a cestou k úspěchu je správná manipulace. Důležitá je také magie a dle výběru hrdinů máte přístup k jiným kouzlům. Magie pak funguje jako svitky – kouzel máte omezeně a musíte je dokupovat. Mohou výrazně ovlivnit boj, ať mluvíme o léčení nebo vyvolání golema. Při boji jsou však omezené, takže je ovládání jednotek stále to hlavní.
Na taktice není nic moc výjimečného. Jednotky se v podstatě dělí na střelecké a na blízko a liší se zejména speciální schopností nebo hybností
Na taktice však není nic moc výjimečného. Jednotky se v podstatě dělí na střelecké a na blízko a liší se zejména speciální schopností nebo hybností. Boje ve hře mě sice bavily, ale na druhou stranu nemají moc možností a příliš se od sebe neliší. Občas sice potkáte orly nebo léčitele, ale to jsou jen výjimky a ani ty vás příliš nepřinutí k výraznější změně strategie. Obvykle jsem jen musel změnit pořadí zabíjení či jsem volil, zda se radši opevním nebo vyrazím do útoku.
Přes tyto zápory mě boje opravdu bavily a podráželo je hlavně lpění na vaší síle a úrovni. Hned zkraje potkáváte boje, které nemůžete zvládnout, dokud se nevylepšíte. Do určité míry je to přirozená bariéra, nicméně hra tím ještě víc působí jak nějaké MMORPG. Boj s výrazně silnějším nepřítelem je nezvládnutelný, s výrazně slabším se ani nemusíte snažit. Hra vám jasně dává najevo, že nemá cenu se opakovaně snažit a bude lepší, když se vydáte expit.
Boje mě opravdu bavily a podráželo je hlavně lpění na vaší síle a úrovni. Hned zkraje potkáváte boje, které nemůžete zvládnout, dokud se nevylepšíte
Sílu vaší armády sice ovlivní i vaše vybavení, ale hlavní jsou schopnosti a různé statistiky, zejména Leadership („vedení“). Zda můžete mít jednotku se určí tím, zda máte dostatečně velký Leadership, což určuje i její množství. Můžete mít až 10 vojáků v jednotce, ale pokud má voják požadavek Leadership 1000, musí váš Leadership být 5000, abyste měli pouhých 5 vojáků. Hra tím stanoví jisté přirozené obměňování armády s narůstající úrovní, zejména vás však nutí snažit se vysokého Leadership dosáhnout. Holt jak říkal Alexandr Vasiljevič, ve vojenském umění je nejdůležitější přesila.
Podobně je na tom potřeba peněz. Za ty kupujete vojáky, kteří neustále umírají, svitky, které stále docházejí a s trochou štěstí vám zbydou alespoň nějaké zbytečky na vybavení. Jste tedy nuceni brát, co se dá, od truhel po volitelné úkoly, a jen doufáte, že budete mít v kasičce dostatek. Farmení, farmení, to je oč tu běží!
Malebný fantasy svět
Co se audiovizuálního stylu týče, jedná se o krásnou pohádku. Ne nadarmo jsem si vzpomněl na World of Warcraft. Hra je barevná a jednoduchá, až komiksového stylu. Vše je co nejvíc fantasy klišé, jak to jen jde. Dobré postavy jsou v zářivé zbroji, řád zlodějů a vrahů preferuje zlou fialovou barvu. A vlastně se mi tento styl dost líbil, jen musíte počítat s tím, že na realismus se moc nehraje.
Bohužel herní svět působí jako celek velmi malý a dost namačkaný. Vše je od sebe hrozně blízko, nečekejte průzkum ve smyslu hledání neznámého, tady je těžké něco přehlédnout. Vaše postava sice chodí relativně pomalu, ale s koněm se na cestu sotva vejdete a celou mapu překonáte velmi rychle.
Na závěr nevím, co si z King’s Bounty 2 přesně vzít. Z příběhu a vyprávění nejsem nadšený a boj není oproti konkurenci příliš promyšlený. Nicméně ve výsledku jsem se opravdu bavil a užíval si už to být součástí světa. Řekl bych, že hra bude příjemná pro fanoušky RPG, ale zda přinese něco výjimečného, to pochybuji. Uvidíme už brzy.
