Videoherní průmysl je jako dospívající dítě, tvrdil Sam Houser, šéf Rockstar. Proč a jak by ale měly hry dospět?
Dědkování na téma vyspělosti a uměleckosti lze pohodlně zahustit výčtem těch zaručeně dobrých her, které by videoherní snobi chtěli vidět vycházet častěji (a následná diskuse plynule přejde do válečného běsnění ve stylu „Proč nikdo nezmínil hru XY z roku Z?“). Na závěr nechybí jakési optimistické zvolání, že videoherní průmysl vlastně není zase tak starý, ale jednou, jednou skutečně dospěje a potom nestačíme nakupovat papírové kapesníčky na utírání slz dojetí při hraní té záplavy hlubokých her jako ICO. S tím všichni rádi souhlasí a než se té hory hodnotných veleděl dočkají, pro zkrácení čekání si dají trochu toho Call of Duty se všemi datadisky a stahovatelnými doplňky.
Mezitím se vyměnily role filmových a herních tvůrců, kdy už ne videohry stůj co stůj napodobují styl filmového vyprávění, ale právě autoři snímků typu Inception nebo Percy Jackson používají videoherní způsob vyprávění: dílo tak lze rozsekat na spoustu různorodých levelů, ve kterých se děje ohromné množství zajímavých věcí - ty ale spolu souvisejí spíše pomocí volných asociací než jednolitou ústřední myšlenkou. Nicméně s tím se počítá a vlastně to tak asi má být, když současný způsob myšlení připomíná videoklip víc než co jiného. Jakým způsobem tedy mají videohry v tomto myšlenkovém podhoubí dospět? Například Alan Wake se snaží budovat image na co největším množstvím odkazů na klasická díla. „Vždyť to je úplně jako Twin Peaks! A Hitchcock! A ten příběh, fakt mysteriózní špice!“ Celkově nejde hře mnoho vytknout, vizuální stránka patří stále k tomu nejlepšímu na trhu a atmosféra působí natolik silně, že asi jen málokdo by si po hodinách hraní troufl vyrazit na večerní procházku do lesa vybaven jen baterkou. Přesto se nejde nezeptat: Je to spíše akční hra, nebo horor? Jak moc by atmosféře (ne)uškodilo, kdyby každých pět minut na hráče nebafal houf nepřátel, který je třeba zlikvidovat?
Pro sérii Silent Hill platí stejná otázka. Ještě zajímavější je sledovat její vývoj. Druhý díl osobně řadím mezi to nejlepší, co můžeme vložit do škatulky počítačových her. Dokonale mrazivou atmosféru dotváří chytrý příběh trojice různorodých postav, z nichž každá bojuje s jinými démony, ti ale symbolizují bolavé svědomí návštěvníků Silent Hillu. Silent Hill 2 tak pokrývá stejné téma, jako například filmových 21 gramů, přesto počtem zabitých videohra jasně trumfuje. Další díly série akční trend jen umocňují. Trailery sice lze napumpovat akcí, aniž by to dojmu uškodilo, samotné hraní nicméně pomalu ztrácelo ze své atmosféry. Sebedokonalejší kulisy člověk nedocení, pokud se má co chvíli ohánět brokovnicí. Nehrozí, že se začne nudit (stále se něco děje), zážitek ale nápadně připomíná směsici stále stejných postupů Co na tom, že člověk se nejvíce bojí toho, co nezná. Současný hráč a divák jako by se nejvíce bál toho, že na obrazovce neuvidí výbuch každou druhou minutu. Princip videoklipu je jasný.
Rej jmen
Aktuálním hitem se stal videoklip jménem Facebook (respektive sociální sítě obecně), který připomíná rozparáděný taneční sál: příliš mnoho lidí, příliš mnoho hluku. Nejde si z něj odnést nic než neurčitý pocit, že se člověku podařilo na někoho udělat dojem a nasbírat za to od masy jednotlivých profilů spousty „lajků“. Hejno lidí nahnané do ohrádky s nápisem „komunita“ má ale tu výhodu, že v ní trendy obíhají neuvěřitelně dynamicky. Stačí naočkovat jednoho člena a už je šance, že se během okamžiku nakazí zbytek. Toť výhoda uzavřených prostor.
Gabe Newell z Valve dokonce vidí budoucnost hraní v jakémsi singleplayeru plus, kdy zážitek okoření spoustu komunitních prvků. Soustředěné hraní singleplayeru jako by mělo zemřít, teď budeme vesele s každým kooperovat a v přímém přenosu sledovat pohyb přátel ve virtuální komunitě. Anička zabila dvacet zombíků, Pepík zničil autobus a ty, Tondo, pokud chceš projít touto místností, sežeň si kamaráda a pak se pochlub svým skóre. Pokud mají videohry příběhově dospět v podobném prostředí, znamenalo by to něco jako chtít po Dostojevském, aby se realizoval pomocí facebookových statusů a foteček z večírků.
