Hry o samotě: co si zahrát, když se pohřešuje internet

I v dnešní době není problém tvrdě narazit a prosedět bez internetu klidně i celý den. Venku prší, práce není, co dál? Nezbývá, než vytáhnout ze zásoby nějakou srdcovku.

A je to tady, aj, nemilé. Spadnul mi internet. A problém není na mém přijímači. Nepěkná situace, tím spíš, když máte tak jako já povoleno pracovat významnou část týdne přímo z tepla domova. Omluvná sms šéfíkům otevírá nové možnosti. Bez internetu nemá pracovně cenu ani ťuknout do klávesnice, bohužel právě dělám na něčem, kde se bez netu prostě vůbec neodšťouchnete.

Dobrá, takže jednodenní nucené volno? Práce se dodělá další dny po nocích, koneckonců, dělám to tak už léta. Byt je jako ze škatulky, prádlo vyprané, na filmy jsem až moc aktivně nabuzený a jistou zlost na poskytovatele připojení si zkrátka potřebuji někde vybít. Nejlépe s pořádným kvérem v ruce. Jo – něco si zahraju. Ale bez připojení? Mmm…

images.jpeg internet-shutdown-on-8-March.jpg

Jasně, bude to něco staršího, abych při hraní nemusel být online, nemusel se účastnit otravných šarád těch kterých herních účtů, nemusel stahovat patero záplat, a abych nemusel pro úroveň s přítomností vodní hladiny stahovat jiné grafické ovladače. A konečně mám alespoň příležitost některého ze staroušků důstojně oprášit (což mne opět přivedlo na myšlenku, že bych si měl doma ponejprve ještě lépe uklidit).

Mám starší hry moc rád. Netuším, zda-li budu s odstupem několika let nahlížet podobně také na herní produkty aktuální, ale na peckách pocházejících z doby těsně po přelomu tisíciletí si nejvíce vážím jejich hratelnosti, snadné uchopitelnosti i intuitivního ovládání, které se stejně jako jízda na bicyklu prostě nezapomíná. Jdu se probírat regálem zábavy.

Zajímavé, to ano, ale ne zase tak moc…

Náckové, vampýři, něco kde se střílí a třeba i jezdí v autě, nějakou hodně brutální FPS a hlavně, aby to dobře odsejpalo. A nesmí to být arénovka nebo kladení květin před mozkožravý krok čehokoliv – něco takového při hraní sólo považuji za ztrátu času. Jelikož se kouzelná dioda na modemu může rozblikat co chvilku, nerad bych zabřednul do složitého příběhu nebo dobře rozjeté plíživé akce – smutně bych takovou započatou hru zneuctil rychlým útěkem zpět k rozjíždějícímu se internetu.

A rozhodně se nepustím do žádné ze strategií, protože ty, jak už se mi mnohokrát potvrdilo, patří mezi největší konzumenty času vůbec. Jeden pak stále vytváří nové mapy, pokouší nové způsoby, základnou zastaví celou herní plochu atp. Ruce pryč!

Tajemný regál: adepti na vytloukání od světa odstřižení

Mafia: The City of Lost Heaven

Chleba se nikdy nepřejí a první Mafia je zatraceně chutný krajíc.A neodolám mu a ani nechci, i když jej pojídám snad už po padesáté. Mafia ne vždy funguje jako dobře promazaný stroj, je to s ní spíše jako s živoucím organismem, jenž dokáže pokaždé nějak překvapit. Ale je to zdravá bytost, nevrávorá, nepadá, a zuby nehty se drží při životě. A jedná se tak trochu o jedinečný úkaz herní scény, kde i po dohrání povedeného dílu druhého opět prcháte obdivovat svět najednou tak zastaralé, ale stále skvělé gamesy Mafia: The City of Lost Heaven.

mafia_1.jpg mafia1d_5.jpg mafia-23.jpg

Příběh už mám dávno vešroubovaný pod kůži a snad ještě hlouběji, tuto stránku hry už vážně vstřebávat nepotřebuji, byť jsou ty české dialogy vpravdě magické. Láká mě akce, nesmrtelně návykové přestřelky a fenomenální jízda v dobových vozech, dodnes žasnu, jak může být řízení napohled tak nudných masarykwagenů v tak pomalém městě tak neuvěřitelně zábavné. Pokládám si tě na stolek, Mafie, a doufám, že tentokrát se mnou do Lost Heaven vtrhne pořádně krvavá smršť. Žádné gentlemanství!

4.jpg

Soldier of Fortune II: Double Helix

Kdekdo se slzičkou u oka vzpomíná na první díl, avšak já nadobro propadl právě až dvojce. Tuto hru si pamatuji jako poměrně náročnou na dobu hraní, nicméně můj cíl by byl jasný – dohrát to až tam, kde řezničina radostí vyskakovala snad až nad Mars. Zaoceánská loď plná upocených námořníčků s uzinama a nemocnice v obležení formacemi speciálních teroristických jednotek. To je masakr! Letiště a letadlo? To je snad ještě větší peklo na zemi. Dojedu až k lodi a zbytek si nechám na jindy, až si zase bude chtít vylévat zlost ve světě, kde krev ani ustřelené končetiny nikoho nezabolí. Opatchovaná „gold“ verze mě prosycuje jistotou, hlavní hrdina pochybami.

37066-soldier-of-fortune-ii-double-helix-windows-screenshot-in-a.jpg 6893-1-soldier-of-fortune-2-double.jpg headshot_1024.jpg

Dodnes si nevzpomínám, co byl ten nevelký John Mullins s širokým knírem vlastně zač. Spasitel, nájemný zabiják ve službách dobra? Zabiják, ujetý násilník? Nejspíš v něm koluje od všeho něco. Kde jinde může po řečičkách o míru ve světě následovat úchylné ohlazování automatické brokovnice, se kterou rozpoutáte takovou řež, že z nabíhajících ozbrojenců nezůstane na zemi nic než legendární mastný flek. Anebo krvavý?

soldier-of-fortune-ii-double-helix-2.jpg

Deadly Dozen

Pořádná ponurost, která si dosti volně vzala za inspiraci prastarý film Tucet špinavců s hardcore military hercem Lee Marvinem, vždy drsným Charlesem Bronsonem a Kojakem Telly Savalasem. Pokud si pamatuji správně, v téhle hře z nebe pořád trčely provazce deště a do šírav hřměla ozvěna hromů a kanonád. Když nepršelo, zavařil Kebule kolem mapy náležitě hustou mlhou, aby pak Mrazík svou berlou mrazivkou seslal na Němci okupovaná území pohádkovou chumelenici.

000202s12.jpg 62790467777787cbb66d892006e3c78d.jpeg imge.jpg

Atmosféru měla hra Deadly Dozen výbornou, šlo o syrovost a očekávání nejistoty, jako když vás vyhodí někde uprostřed lesa a řeknou: „Jdi domů, ale bacha!“. Ačkoliv nešlo o třiáčkovou vypatlaninu, Deadly Dozen se rozhodně nehrálo jako čistokrevné béčko, bylo spíše jako válečný film pod taktovkou nezávislého režiséra. A nic na tom nezměnila ani příroda ne nepodobná prvotině ze série Colin McRae Rally. A právě tady jsem ocenil ono často omílané „dvě hry v jedné“, DD je totiž FPS i střílečka z pohledu třetí osoby. Dobře, dobře, DD je prakticky Hidden & Dangerous pro každého, komu se právě nechce moc přemýšlet a plánovat.

img1.jpg

Tolik druhoválečné zábavy ukryté pouze v jediném CD, nádhera. A pokud si se hrou nepotykají moderní Windows, určitě nebude problém rozpohybovat celou mašinérii domáckými prostředky. Až se mi někdy zasteskne po japončících a můj internet tomu bude příznivě nakloněn (čili nepojede), střihnu si druhý díl s podtitulem Pacific Theater. Ehm, kdo tedy vlastně nastartoval trend stříleček z pacifického bojiště?

Bloodrayne

Nebýt filmů Uweho Bolla a druhého dílu hry, možná by mi první Bloodrayne ukotvila v paměti jako naprosté zjevení a příjemný šok, který si před jedenácti lety vývojáři z Terminal Reality dovolili odseknout ze řetězů. Dobře se na to koukalo, z atmosféry místy mrazilo v zádech, kromě betonových zdí tam šlo zkosit snad úplně všechno. Palbou i seky, a také originálně – usátím krve z hrdel chrabrých vojáčků či rozpadajících se monster. Rayne zdaleka nebyla tak vybíravá, jako někteří špicozubci z RPG Vampire: The Masquerade – Bloodlines.

0000000623.1920x1080.jpg 243677.jpg

Jenomže v Bloodrayne občas skřípala logika i orientace, nevím, nevím, zda-li tu a tam nebudu muset online návod navštíviti. Některé pasáže zkrátka byly a znovu budou bez dobré rady nedohratelné. Ještě k prvnímu dílu filmového zpracování příběhu hrdinky Rayne, jenž mi definitivně sebral iluze, že se pojem Bloodrayne stane opravdovým POJMEM, svébytným a trvalým. Proč se probůh někteří tvůrci snaží o jakýsi příběh, zanášející nás po stoprvé do rodiště všech vampýrů, dhampírů, sukub a starého zla – do Transylvánie?

Bloodrayne_2_1024x768.jpg

Proč nám zase někdo chtěl za každou cenu ukázat, že i kořeny Rayne sahají právě tam? Ale nešť, třeba čas vzpomínky na tuto kaňku nadobro smaže. Herní Rayne, dnes ti moc šancí nedávám, protože jak zběsilá dokážeš být, tak snadno se i zastavíš a zmateně jen cestu hledáš.

Duke Nukem: Manhattan Project

Hrát Manhattan Project je jako vypít sklínku hodně neznámého alkoholu. Zpočátku je vám skvěle, úsměv na rtech posouvá koutky směrem k nahrazení uší, hřejivý pocit se roztéká žaludkem. Ale pak to přijde. Únava, apatie, rezignace a nakonec odchod někam, kde vám přeci jen bude lépe. Nebudu zde pitvat možné důvody, proč v souvislosti se hrou vzlínají pocity neschopnosti jít dál, zkrátka jen prozradím, že jsem Manhattan Project hrál už pětkrát, ale nikdy hru nedohrál.

168791-duke.jpg 6.jpg screenshot_x360_duke_nukem_manhattan_project003.jpg

Někdo by asi napsal, že ho Duke zkrátka unudil, já s jistou dávkou kulantnosti napíšu, že mi do hraní vždy vlezlo něco ještě zábavnějšího. Jedna věc se však musí nechat – do uskákaného světa Duka vstupujete natěšeni a s ryzím nadšením, na počátku je vše až nekřesťansky dobré, radostné. A právě dohrát hru o radosti bez radosti pro mne prozatím zůstává oříškem k drsnému rozlousknutí. Možná právě nyní dozrál čas zkusit to znovu!

Dead to Rights

Ho ho ho, vžít se do role mistra bojových umění a ostrostřelce v jedné osobě, kterému záda hlídá věrný psí parťák? Kdo by odolal. Z přehršle možností odzbrojování a usmrcování nepřátel se mi kdysi tajil dech, depresivní prostředí, zběsilost a strašák konzolového ovládání dělal ze hry tak trochu jinou záležitost, tedy alespoň pro zarytého PC hráče. Tempo první Dead to Rights řeže jako skalpel projíždějící marmeládou. Chlapácká hra vrhala do výhledu správně nabité a místy až magorské druhy nepřátel, jejichž brutální vyřazování nebylo jen otázkou života a smrti, ale také cti.

225077.jpeg 538630-917828_20031124_005.jpg 917828_20040902_screen001.jpg

Nemám na hraní celý týden a Dead to Rights je právě tou hrou, jež mě nepotrestá za přehlížení krás jejího světa. Proč se však nerozeběhnu a neskočím do toho po hlavě? DtD mimo zběsilosti proslulo také celou řadou více či méně zábavných miniher. Chci je v zájmu dobrých přestřelek vůbec přetrpět? Prozatím si čtvero stříbrných disků na stole ponechám. Uvidím…

Enter the Matrix

Hra opřená o modlu filmové trilogie, kde se nemožné stávalo možným, zaváněla průšvihem olbřímích rozměrů. A redaktoři tehdejška nechodili kolem horké kaše příliš dlouho, prostě vypálili svůj verdikt a z Enter the Matrix byla oficiálně pouze lehce nadprůměrná akční hra. Ale, kdo přežil absenci postavy Nea a přijal poněkud jednotvárně zpracované mapy ve stylu copy + paste, bavil se. A bavil se dobře.

12.jpg 4.jpg enter_the_matix.jpg

Jinakost a vymanění se z mantinelů běžné produkce učinilo z filmové odbočky interaktivní přehlídku akrobatického kung-fu a střílečky s prvotřídními efekty. Budu muset najít ty zatracené diskety se třemi patchi. A ještě jedna věc. Naprosto bažím po tom dozvědět se, jak se zub času podepsal na zvukové a vizuální stránce hry. Bude to bída, nebo je produkt ze světa Matrixu, stejně jako filmová prvotina téhož názvu, umíchán dle jakési záhadné formule na věčnost tváře bez stáří? Kdo chce tedy kam, ať vstoupí tam!

enter_the_matrix_ps2_2.jpg

Megafinále: vítěz osobního „offline“ výběru

Mafia: The City of Lost Heaven stála na začátku, na samotném konci regálního výdeje pak titul Enter the Matrix. Přesně uprostřed řádí hopsinkovou šťávou opojená Bloodrayne. Tedy zlatá střední cesta? Určitě ne, s davem jsem nešel nikdy a dle lidových mouder jsem se, žel, ještě rozhodovat nenaučil. Mých sedm statečných oblíbenců, sedm rozličných zážitků schopných na hodiny mne zcela oddělit od reality všedního dne.

 

Přesně uprostřed řádí hopsinkovou šťávou opojená Bloodrayne

 

Ale vítěz musí být jen jeden, jen jeden je totiž i den, jenž mi svou délkou dovolí utéct na krátký špás s jedničkou výběru. Nu dobře, nebudu to dál natahovat, ač bych chtěl, jelikož v tom jsem mistr. Z disku na pevný disk nakonec zamířila, voilá – hra Deadly Dozen. Volba byla jednoduchá. Dvouminutová instalace a příprava, snadné nastavení detailů (vše na max.) i neukojitelný hlad po hře z druhé světové války, kterých, o čemž jsem koneckonců psal nedávno, není ani jako šafránu, poněvadž zkrátka nevycházejí vůbec.

mestecko.JPG

Tím spíše člověk dokáže docenit klenoty, které se ani jako novinky právě netřpytily v záři výsluní. Zaplať pánbůh za aktivace schopné hrdiny umrtveného žánru, zaplať pánbůh za to, že jsem se díky výpadku v síti tak dobře bavil. Má volba, potažmo vítězná hra je tak pochmurná a opravdová jako facka ve tmě. Perfektní herní zážitek, jen trochu opelichaný. Ale nešť, komu to vadí. A proto, zálohujte – hry jsou věčné, nosiče nikoliv!

Diskuze (19) Další článek: Angry Birds Epic v debutovém traileru, půjde o tahové RPG

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,