Hudba ve hrách aneb od pískání po Hanse Zimmera (téma)

Hudba ve hrách pokročila dramatickou rychlostí, jako to platí pro samotné zábavní médium. Jak to začalo a kdo platí za největší hvězdy?

Hudba ve hrách má stejnou funkci jako ve filmech či seriálech. Obohacuje samotný děj, zvýrazňuje emoce, případně může pomáhat při hraní i jako určité vodítko (poklidné melodie, když se plížíte nepozorování, dunivé rytmy při útoku nepřátel). Prakticky od prvních herních pokusů se je tvůrci snažili doprovodit nějakým zvukovým podkladem.

space-invaders.jpg

Stačilo jen pár tónů

V pionýrské době her jako Pong to bylo jen pár jednoduchých tónů (a to doslova, oblíbená herní konzole Atari 2600 byla schopna generovat jen dva tóny zároveň), postupně se objevily první melodie, jako například u automatové hry Space Invaders z roku 1978, i když opět se jednalo jen o několik málo tónů, které se opakovaly ve smyčce.

V pionýrské době her jako Pong to bylo jen pár jednoduchých tónů

Nicméně už tady byla hudba použita dynamicky, kdy se zrychlovala společně s tím, jak se blížili mimozemšťani k hráčovým obranným bunkrům. Postupem doby, jak pokročila technologie a snižovaly se výrobní náklady, se začalo do herních automatů montovat více hudebních čipů, takže takový Frogger v roce 1980 nabízel minimálně jedenáct různých hudebních tracků, které se střídaly podle akcí hráče.

Atari_2600.JPG famicom.jpg
Atari 2600 * Famicom

V oblasti domácích herních strojů znamenal v roce 1983 velký pokrok Famicom se svým pětikanálovým zvukem (o pár let později se konzole objevila jako NES v USA a Evropě). Nicméně hudebníci se stále museli spokojit s generováním jednoduchých tónů a frekvenční modulací. Kanály se často sdílely, takže pokud měl zaznít například zvuk výstřelu, musela na chvíli přestat znít hudba. I s tímhle málem si dokázali herní tvůrci vystačit, navíc v průběhu osmdesátých let se ke skládání hudby dostali i hudebně zkušenější lidé (v počátku nebylo neobvyklé, že celou hru komplet od programování po hudbu vytvořil jeden člověk) a začalo první zlaté období videoherní hudby. Kde jinde, než v Japonsku.

Japonská říše (herní) hudby

Říše vycházejícího slunce byla ve videoherní oblasti o dost napřed. Ostatně za to může i fakt, že v době příchodu tamní kultovní konzole Famicom americký herní trh krachoval, ale to je úplně jiné téma. S příchodem nejprodávanější konzole tehdejší doby se zrodily i první legendy herní hudby: Nobuo Uematsu (série Final Fantasy), Keiji Kondo (Super Mario Bros., The Legend of Zelda) či třeba Koichi Sugiyama (RPG série Dragon Quest, v Japonsku dodnes populárnější než Final Fantasy). V pozdních osmdesátých letech začaly dokonce vycházet první herní soundtracky na kazetách, což dalo impuls i západním herním tvůrcům, aby se začali věnovat hudbě víc.

FF.jpg final-fantasy-viii.jpg

V Japonsku obecně nebyl nikdy příliš velký problém se dostat k herní hudbě. Prodávaly se tu CD se soundtracky, s remixy, živými nahrávkami i samotné notové party oblíbených skladeb daleko dřív než kdekoliv jinde na světě. Například už po vyjití prvního Dragon Questu v roce 1986 nahrál Londýnský symfonický orchestr CD s herní hudbou od Koichi Sugiyamy. A pokračuje to stále. Z poslední doby stojí za zmínku symfonické koncerty hudby z právnické adventury Phoenix Wright, případně DVD se záznamem koncertu z RPG série Persona.

Pokud bych chtěl vybrat ještě pár dalších významných herních skladatelů, jejichž dílo stojí za poslechnutí, byli by to Akira Yamaoka (série Silent Hill), Yasunori Mitsuda (Chrono Trigger, Chrono Cross, Xenogears) a třeba Motoi Sakuraba (série Tales of, Baten Kaitos).

Amatéři i slavné hvězdy

Pmonkey.jpgochopitelně se najde celá řádka i západních herních skladatelů, kteří dokázali vytvářet v osmdesátých letech skvělou hudbu, ovšem asi nikdo z nich se nezapsal do historie tak výrazně, jako Nobuo Uematsu a Keiji Kondo. Zapomenout se ovšem nedá na Chrise Hülsbecka (Turrican) nebo Davida Whittakera (Shadow of the Beast). Začátkem devadesátých let se výrazně prosadil i Michael Land, který skládal hudbu pro hry Lucas Arts a hlavně měl na svědomí i jeden z milníku dynamické hudby – systém iMuse.

V průběhu devadesátých let postupně mizely i technické překážky pro skladatele, protože se začal prosazovat CD nosič a ten nabízel dostatečný prostor pro hudbu. S tím souvisely i lepší hudební čipy, více zvukových kanálů, vyšší sample rate atd. Určitým mezníkem se stal rok 1999, kdy vyšla hra Outcast, což byl jeden z prvních titulů se soundtrackem v podání symfonického orchestru (jmenovitě moskevského) a chorálů.

harry-gregson-williams.jpgS rostoucí popularitou her jako zábavního média, se hudba v nich začala těšit větší pozornosti (i finanční), výsledkem čehož je i zvýšené pronikání děl hollywoodských skladatelů. Velké halo ve své době znamenalo angažování slavného skladatele Harry Gregson-Williamse pro hry ze série Metal Gear Solid. Slavné skladatele má dobře podchycené vydavatelství EA: na hudbě z Crysis 2 se podílel i legendární Hans Zimmer, pro Mass Effect 3 si zase najali Clinta Mansella.

Své umění hrám propůjčili i hudebníci, například Trent Raznor z Nine Inch Nails pracoval na Quake, David Bowie nahrál pár písniček pro Omikron: The Nomad Soul a kytarista Queenů Brian May složil hudbu pro hloupou bojovku Rise of the Robots. Hudba se ovšem nakonec kvůli průtahům vydavatelství EMI do hry nedostala.

Jak ale ukazují současné příklady v podobě Jaspera Kyda (série Hitman, Freedom Fighters) a Jeremy Soulea (série The Elder Scrolls, Guild Wars) a jejich etablování jako filmových skladatelů, jde to i naopak. A dalších příkladů kvalitních a úspěšných skladatelů herní hudby by se dalo najít víc.

Herní hudba naživo

Že Japonsko bylo v popularizaci herní hudby o dost napřed, dokazuje i první živý symfonický koncert herní hudby v roce 1987 (opět za tím stál Koichi Sugiyama). S rostoucí popularitou série Final Fantasy se koncem devadesátých let začaly pořádat i koncertní šňůry věnované čistě hudbě z těchto sérií. Většinou ovšem určené pouze pro Japonsko.

Chiptune aneb herní pískání jako hudební žánr

Že mělo pískání osmibitových konzolí něco do sebe, dokazuje i svébytný hudební žánr, který existuje dodnes. Chiptune, nebo i chip music, je syntezátorová elektronická hudba, kterou hudebníci skládají často za pomocí starých počítačů a herních konzolí. Pokud vás zajímá, jak taková současná chiptune hudba zní, zkuste si na YouTube najít něco od mladíka s přezdívkou Unicorn Kid. Za pozornost stojí i Anamanaguchi, kteří složili výborný soundtrack pro hru Scott Pilgrim vs. the World. I když ti už do elektronické hudby přimíchávají i kytary a bubny.

Zbytek světa si musel počkat na svůj velký koncert herní hudby až do roku 2003, kdy se v německém Lipsku u příležitosti herní výstavy Games Convection uskutečnil Symphonic Game Music Concert (symfonický koncert herní hudby).

Herní hudba si prostě našla svůj prostor, jako ta filmová

Mimochodem, odehrál ho Český národní symfonický orchestr. Od té doby se konala už celá řádka koncertů herní hudby, ať už věnovaných všem hrám (např. Video Games Live), či jen Final Fantasy (z poslední doby šňůra Distant Worlds). Loni se u příležitosti 25. výročí série The Legend of Zelda uskutečnila speciální série koncertů věnovaných této legendě.

Distant.jpg video game.jpg

Herní hudba si prostě našla svůj prostor, jako ta filmová. Herní soundtracky jsou prakticky povinností každé sběratelské edice a díky svojí kvalitě dokážou (vyzkoušeno) zaujmout i nehráče. Od doby prvotního pípání ušla herní hudba dlouhou cestu, a to jsem ani nenakousl téma licencované hudby či samostatných hudebních her. Ale to si můžeme nechat na jindy.

Poznámka: Článek původně vyšel v časopisu Computer

Diskuze (11) Další článek: Obsidian se možná bude podílet na vývoji Wasteland 2

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,