Zrychlený tep, strach, adrenalin, silné emoce. Být tak vtažen do herního dění, že nevnímám okolní svět. Myslím, že nejednomu hráči se to již stalo. Pocit, že jsem opravdu tam, že jsem součástí hry. Po jejím dohrání však následuje krátký šok, moment, při kterém se realita misí s fikcí. Srovnat svoji mysl se skutečností. Hra přece byla jen pouhou iluzí. Nebo snad ne?
Každý z nás hráčů již někdy zažil výše zmíněné pocity. Výborná hra pohltila veškeré hráčovo vnímání a mysl se doslova oprostila od zbytku těla, upjata na smyslové vjemy vycházející z reproduktorů, obrazovky, potu na rukou a klávesnici. A neplatí to jen pro počítačové hry. Čím větší je ono pohlcení, tím složitější je potom návrat do skutečnosti. Jak ale poznáme skutečnost? A jak ji rozlišit od pouhé iluze?
Rozdíl mezi iluzí a skutečností je pouze v tom, že skutečnost máme možnost vnímat pěti smysly, což je také důvod, proč nám připadá reálnější. Podívejme se nyní do blízké budoucnosti. V současné době není lidstvo daleko od toho, aby začalo využívat technologie, které pracují s virtuálními realitami. Takové technologie by zcela jistě našly uplatnění ve spoustě odvětvích lidské činnosti – včetně zábavního průmyslu. Představte si jednoduchou situaci. Koupíte si virtuální brýle, potřebná čidla, další příslušenství a k nim i novou FIFU 2027. Doma pak s nadšením rozjedete novou sezónu se svým oblíbeným fotbalovým klubem. Budete mít opravdu pocit, že to jste VY, kdo dává góly a po večerech budete se spoluhráči chodit na pivo. Řekněme, že budete nepřetržitě napojeni po dobu pěti týdnů. A pak…
Díky rychlému rozvoji technologií působí hry stále více reálněji
Zazvoní budík a odpojí se infuse. Probudíte se až potom, co vám lékař posvítí baterkou do očí. Najednou prožíváte hrozný šok, možná až hysterii. Celý den na kapačkách a pod lékařským dohledem. Ale hlavně! Hlavně by vás čekalo období zmatenosti a nejistoty. Najednou si pamatujete dva různé životy. Který je skutečný? Pár dní potrvá, než si na to vzpomenete. Ale co byla celá ta habaďůra? Žili jste v iluzi, kterou jste díky silným vjemům začali považovat za skutečnost. Nic víc, nic míň.
Je mnoho bytostí na této planetě, které své iluze považují za skutečné, ale jsou nepochopeny a většinou končí v blázincích, apod. Proč však? Jsou opravdu blázny? Nemusí tomu tak být vždy. Kdy dochází k tomu, že lidská bytost nazve iluzi skutečností? Jedině tehdy, když iluze odpovídá svou hustotou a vibrací hustotě a vibracím mysli dané bytosti.
Příklad: stalo se vám někdy, že jste četli knihu, najednou se zamysleli, a když jste se z onoho zamyšlení probrali, zjistili jste, že jste pokročili o čtyři strany? Aniž byste věděli, co se na nich odehrálo? Proč se to stalo? Vaše mysl se oprostila od pozorované skutečnosti (kniha) a upnula se na určitou iluzi. Osvojila si ji, přemýšlela o ní a mezitím tělo dál plnilo své funkce. A kdyby byl vjem silnější, klidně jste mohli začít nazývat onu iluzi skutečností. Podobně jako u Fify 2027.
Lepší zpracování her nutí výrobce instantních káv dělat kávu silnější, aby mohli hráči déle vydržet
Blázni, schizofrenici, či závislí hráči. Říkejte jim, jak jen chcete. Současná společnost vymyslela mnoho termínů, kterými definuje bytosti, jež vnímají svět jinak. Jisté je jen to, že tyto bytosti své iluze považují za skutečné a to proto, že se s nimi jejich mysl z nějakého důvodu ztotožňuje. Proč ale?
Je to nechtěné, nazvěme to jakousi nehodou. Většina lidí totiž chce své iluze zhmotnit, tedy přeformovat je na skutečnost. To samozřejmě je možné, jen je to odvislé od hloubky chápání dané bytosti. Podle míry chápání tvoříme z iluze skutečnost. Stane-li se však člověk oním ,,bláznem”, je to způsobeno nižší mírou chápání svých iluzí a tedy neschopností rozlišit je od reality. No a z toho by se jeden zbláznil, nemyslíte? Je to jako by všichni poslouchali Rádio Brno, jen onen blázen by měl ještě k tomu naladěnou jinou stanici. Mysl naladěná na jinou frekvenci. A proto se ostatním zdá být jiným a je označen za ,,blázna”.
Čím silnější je smyslový vjem z dané iluze, tím je hranice mezi iluzí a skutečností tenčí. Daleko k tomuto stavu neměli soutěžící z nedávno konané akce v Praze…
Hry jsou prostě čím dál lepší a věrohodnější. Ať už se jedná o válku, či o sport
Soutěž v kontinuálním hraní – tedy, kdo vydrží nejdéle, vyhrál! I Doupě mělo na této soutěži svého zástupce – Martina Zavřela, kterému bych chtěl touto cestou poblahopřát k pokoření stohodinové hranice. Ale zpět k věci. Sto hodin. Představte si sto hodin hraní her. Jestliže smyslové orgány slouží k tomu, aby nám pomohly rozeznat iluze od skutečností, jak se musí lidská bytost cítit po sto hodinách hraní?
Po sto hodinách při vědomí musí být smyslové orgány tak otupělé a zničené, že lze jen těžko rozeznat, co je opravdové a co ne. To vede ke zjištění, že mezi iluzí a skutečností není žádný rozdíl. Bytost s menší mírou pochopení se z tohoto faktu může zbláznit. A tím se dostáváme k hlavní myšlence této úvahy – NENÍ DŮLEŽITÁ SKUTEČNOST ANI ILUZE, DŮLEŽITÉ JE POCHOPENÍ, KTERÉ SI Z ILUZE NEBO SKUTEČNOSTI ODNESEME.
Jen pří pochopení iluzí a skutečností nikdy nebudeme mít problém s tím, abychom je od sebe dokázali rozlišit. Celý náš život je o přemýšlení a snění nad iluzemi, které si vytváříme v našich myslích. Je jen na nás, kterou z nich budeme chtít zhmotnit (vyplnit). A co vy? Se kterou z vašich iluzí se ztotožníte?
I počítačová hra se může stát skutečností a to tehdy, když nám ji smyslové orgány budou zprostředkovávat silněji než okolní svět. Záleží jen na nás, kde bude skutečnost a kde iluze.
