Jak jsem hrál Diablo II

A je to tady! Teda skoro. Po letech čekání, slibů a oddalování se konečně Blizzardi odhodlali kromě sem tam sporých obrázků vydat i něco hratelného, aby své trpělivě čekající fanoušky uvedli do eufórie z toho, že se už opravdu blíží ten Den, kdy se budou sami moci vrhnout do fantasy světa Diabla. Ještě se nejedná o vlastní plnou hru, ale pro několik (tisíc) VIP, mezi které jsme se i my zařadili, vyrukovali s hratelnou demoverzí nazvanou Stress Test. Hra je se zatím pouze přes Internet na herních serverech Battle.netu a demoverze nabízí postavu Barbara a dva questy, které mají ukázat, co všechno bude v nadcházející RPG pecce možné provádět. V plné verzi hry bude samozřejmě i vlastní hra jednoho hráče, která bude stěžejní a k ní přibude možnost hry po Internetu tak, jako je tomu v tomto hratelném demu.

Předně musím pochválit hru na Battle.netu tím, že jede skvěle i na velice pomalých linkách a vůbec si neuvědomujete, že se pohybujete po serveru někde na druhé polokouli. Internetová hra je zpracována tak, že se můžete buď přidat k již vytvořené hře/světu, který se již vyvíjí, anebo máte možnost stvořit (rozuměj „nechat vygenerovat“) svět nový, vlastní, který můžete případně zaheslovat a navolit, kolik dalších hráčů do něj smí vstoupit a jaká může být jejich maximální zkušenostní tolerance od již hrajících postav. Poté se už můžete se svojí postavu vrhnout přímo do hry nebo si zachatovat s těmi, kteří jsou právě připojeni. K dispozici je i nápověda, která nováčky uvede do prostředí internetové hry.

Vše ve hře je zpracováno tak, jak mám rád – krásné pohádkové postavy i vlastní prostředí fantasy světa jsou přehlídkou velice líbivé ručně kreslené grafiky, která dává hře šmrnc a kterou si každý ihned oblíbí. Chytlavá grafika je pak umocňována výbornou hudbou, která jako skvělá kulisa podbarvuje celou vaši pouť. Takže technické zpracování je na výbornou, což jsme u tak očekávaného titulu vlastně předpokládali a je to jen potvrzení toho, že léta práce jsou na Diablu II jsou na první pohled vidět a slyšet.

Kdo hrál první díl této legendy bude v jejím pokračování jako doma. Stejně jako několik let starý předchůdce i druhý díl je laděn do poněkud akčnějšího stylu, kde NPC postavy potkáváte, můžete s nimi komunikovat, obchodovat atd., ale hlavní důraz hry je kladen především na kontakt bojový. Není to tedy tolik ukecané a větvené jako například Planescape: Torment, i když interakce s NPC je nutná minimálně pro obchodování, k získávání úkolů a pro orientaci ve hře. Dialogy nejsou nijak zbytečně větvené a jde se rovnou k věci, což ocení hlavně ti, kteří nemají angličtinu v malíčku anebo rádi jdou bez dlouhých okolků přímo do toho. Hra tím dostává větší a rychlejší spád a nestává se pravidlem, že bloudíte ani nevíte kde, hledáte něco, ani nevíte co apod. Veškeré úkoly, kterými jste ve hře pověřováni, se vám zapisují automaticky do diáře včetně dialogu, který k jejich zadání vedl a kdykoli si jej můžete znovu přehrát a ujistit se, jak to na začátku všechno bylo a co se po vás přesně chce. Je to tedy přehledné a rovněž to zabraňuje zbytečným zákysům.

Diablo II se stejně jako ostatní RPG hry řídí základními a ověřenými principy, které v těchto hrách jsou vyzkoušené a dobře fungují. Vaše postava má na začátku hry několik základních vlastností a je na nejnižší zkušenostní úrovni, a postupným hraním vám přibývají zkušenosti a postupně se propracováváte výš a výš. Při každém přechodu na vyšší úroveň se vám přidají nějaké ty body, které podle svého uvážení můžete přiřadit těm vlastnostem, které chcete posilnit a zdokonalit. Stejně jako v prvním dílu máte ve hře ukazatel životní energie představovaný koulí s červenou tekutinou, která udává, jak jste na tom. Zraněním energie ubývá, léčením se obnovuje. To samé v tmavě modrém platí i o maně, která je zapotřebí zejména při kouzlení a každé zaklínadlo jí část odčerpá. Když mana není, je dokouzleno a je potřeba ji doplnit. Takže vše je klasické a žádné překvapení či originální řešení se nekoná. A v podobně „otřepaném“ duchu můžeme pokračovat. Postava má inventář, do kterého můžete strkat, co se vám zlíbí, dokud jej nezaplníte. Pak je třeba to nejméně důležité vyhodit či prodat. Kromě inventáře máte k dispozici i další okna či seznamy, které vám dávají přehled o vývoji questů, o tom, jaká kouzla už můžete provádět či třeba podrobné informace o vaší postavě. I tohle všechno je klasika a nic nového zde nenajdete. Mapa funguje tak, že se její zapnutí promítne přímo na hlavní obrazovce, ale vlastní svět a vaše postava nezmizí. Mapa funguje jako průsvitka, na níž se automaticky zobrazují a postupně odkrývají již navštívené lokace a některé důležité body se v ní samy zakreslují. Bohužel se do ní nedá zapisovat, takže to, co uznáte vy za vhodné, ale mapa ne, na ní prostě nebude. Paralelní zobrazení mapy spolu se světem, v němž se pohybujete přidává na orientaci a je to jistě příjemnější, než neustále přepínat.

Ovládání hry je především pomocí myši, jíž postavou pohybujete a kouzlíte i bojujete. Je to velice jednoduché a druhou rukou tedy můžete klidně třeba jíst, což se hodí tehdy, když u hry zkysnete na delší dobu. Myš můžete používat i na otevírání všech informačních oken, o kterých jsem psal před chvílí, ale je možné k tomu použít i předdefinované klávesy.

Pomalu se dostáváme k vlastní hře, která je stejně jako v prvním dílu charakteristická hordami protivníků, které na svém putování budete zdolávat. Se slovem horda by se hned mělo spojit slovo kvalita. Takže jak jsou na tom vaši nepřátelé z tohoto hlediska? Mno, nic moc. Nechci nikoho zklamat, ale čekal jsem víc. Jednak jsou to většinou klasičtí tupani, kteří se hrnou v houfech rovnou na vás. Nečekejte od nich, že si v případě, že útočí ve skupince, budou nějak zatěžovat prázdnou hlavu tím, že se vás budou snažit obklíčit. Ne ne. Pěkně jeden za druhým se budou hrnout před váš meč, sekeru luk, kopí... Další jejich vlastností je kompenzace kvantity tuhostí. V demu, které jsem měl tu možnost testovat jsem se setkával s několika typy protivníků, kteří byli naprosto neškodní a bylo tedy jen otázkou času, za jak dlouho je všechny pomlátím. S jednou rukou v bramborové polívce a druhou na myši jsem absolvoval úvodní quest, jehož úkolem bylo „vybít všechny nestvůry v nebezpečné jeskyni“. Mno, popravdě jsem si připadal, jako Terminátor někde u křováků a než jsem polívku dojedl, bylo po questu. Malí skřítci, kteří se na mě vrhali ze všech stran byli absolutně neškodní a pouze se mi na nich přidávaly zkušenosti a vyvíjela se tak moje postava na vyšší úrovně. Když se pak na mě kdesi v hloubi jeskyně vyřítil (spíš vlastně vypajdal) medvěd, který byl proti mně velký jako panelák, zatrnulo mi a měl jsem dojem, že tady hra začíná a pro mě právě končí. S pocitem, že stejně nemám co ztratit jsem jej máznul sekyrkou, kterou jsem dostal hned na začátku hry zadarmo a hle – po druhé ráně megazvíře padlo neškodně k zemi a bylo vymalováno. No a podobné to bylo i s dalšími stvůrami, kterými se hra jen hemžila a které mi zcela snadno přidávaly zářezy na topůrko sekyrky. Suma sumárum jsem tak na sto zabitých kohokoli potřeboval jednu lahvičku uzdravovacího likéru, a to ještě proto, že jsem se s taktizováním nijak nepáral a řezal jsem to, co to dalo. Občas z nějakého skřeta vypadlo pár drobných, léčivá lahvička, zbraň či klíček od truhly, takže jsem se cestou stačil ještě pakovat nejrůznější veteší, kterou jsem pak mohl vyhandlovat s obchodníky za něco trochu na vyšší úrovni. Jediný tužší sok nebo spíš sokyně byla žena, kterou jsem měl zlikvidovat v zájmu splnění druhého questu. Tam byl vidět markantní rozdíl mezi „pěšáky“ a těmi na úrovni. Ženská po mě pálila, uhýbala, běhala sem tam a nebylo jednoduché ji zasáhnout a dalo to celkem fušku ji nakonec udolat. Nebylo to ideální, ale oproti vší té verbeži předtím to bylo něco úplně jiného. Kéž by ve finální hře bylo více těch, kteří v potyčce s vámi budou bojovat i jinak, než rozběhem hlavou proti sekyře.

Z výše uvedených odstavců by se mohlo zdát, že nás v Diablu II nečeká pranic nového. A je to vlastně pravda. Je třeba si říct, že vlastně i první díl nesmrtelného Diabla byl postaven přesně na tomto principu a dobyl svět jako absolutní pecka, kterou dodnes davy hráčů považují za něco nepřekonaného. Pokud tedy k nim patříte a čekáte, že druhé Diablo bude stejné jako to první, budete spokojeni. Pokud toužíte po něčem novém, originálním, co tu ještě nebylo, asi vás Diablo II stejně jako mě nijak ze židle nesrazí. Vše je provedeno kvalitně a hezky, ale hra mi připadala velice stereotypní. To, co jsem považoval za petardu před mnoha lety na osmibitu v podobě Gauntletu na Atari 800, kde jste také měli vlastně za úkol jen mlátit a šermovat, dokud neušermujete hordy protivníků a pak se za odměnu dostanete do další mapy s ještě větším počtem stejných protivníků, po jejichž pobití se dostanete..., to už mě dnes nenadchne. Stejné to bylo u dema na Diablo II. Je jasné, že není možné být v každé hře od začátku do konce novátorský. Přece jen ale by měla každá pořádná hra mít něco, co je jiné, zajímavé, co přinese zvraty, zajímavá řešení apod. Tohle jsem v Diablu II zatím nikde nenašel. Alespoň v jeho demu ne.

Vím, že to řadě čtenářů může připadat jako rouhání, ale já to přesně takhle vidím a proto to tak píšu. Nenašel jsem v demu nic, nač bych měl potřebu ukázat, vyzdvihnout to a říct, tak z tohodle se asi po...... Diablo II vypadá na přesnou kopii svého předchůdce. Je mi to divné, ale asi to tak bude. Pak ale nechápu, na čem Blizzardi ta léta tolik dřeli. Třeba mi otevře oči plná hra, která teprve odhalí ty pravé poklady.