Life is Strange 2: příběh dvou vlků | Recenze

Příběh Max a Chloe se mnou otřásl. Bylo to něco úžasného. Jako mnozí jiní, i já se díval na Life is Strange jako na nějakou komiksovou hru pro teenagery. O to víc jsem byl překvapen, o jak promyšlené dílo se jedná. A hned následně se mi líbilo také Before the Storm.

Life is Strange: časoprostorový guláš (recenze)

Druhý díl jsem netrpělivě vyčkával a kladl na něj bohužel hodně velké nároky. Muselo se prostě jednat o něco úžasného, jelikož emocionální seriálové hry již známe moc dobře. To se však pokračování nepodařilo, ačkoli se nejedná zase o naprostou katastrofu.

Začátek hezky zvostra

Důvodů, proč nás Life is Strange tak ohromilo, je mnoho. Mezi to patří příběh, který je sice nadpřirozený a nereálný, ale pochopitelný. Schopnost manipulovat s časem nepůsobí v okolí až takovou neplechu. Lidé o té schopnosti ani neví. Navíc Max studuje a prožívá zážitky, které by se teoreticky mohly stát i nám.

Příběh se rozjede příliš rychle a moc se do něj nevcítíte

Přesně to ve druhém díle selhává. Nyní se příběh točí kolem staršího bratra Seana (za kterého hrajete vy) a jeho mladšího bratra Daniela. Příběh je však příliš zbrklý a přitažený za vlasy. Během chvilky vám zastřelí otce, zjistíte, že váš bratr má nadpřirozené schopnosti a omylem zabije policistu. Vy jste náhle na útěku v divočině. Je to rychlé, zmatené a moc se do toho nevcítíte.

Toto absurdum však pokračuje všechny epizody. Hra ztratila schopnost udělat dramatičnost z hádky s holkou ve škole. Nyní je vše megalomanské a plné nebezpečí. Gangy, náboženský kult, speciální policejní jednotky... to vše vás potká a Daniel se svými narůstajícími schopnostmi udělá pořádný guláš.

Empatie je fuč

Příběh je navíc, jak bych to řekl... přepálený... No prostě hra netlačí tolik na lidskost, jak by měla. Spíš se snaží navodit atmosféru přehnanými projevy. Síla postavy v minulých dílech byla i v tom, že se zpočátku chovala nějak, pak jste ji lépe poznali, a pak se vám otevřela. Zde je běžné, že se vám se svým životním osudem svěří postava, ke které nemáte žádný vztah. Nejeden dojemný příběh je zapomenut.

Neustále cestování a poznávání nových lidí vám znemožní si k někomu vytvořit hlubší vztah

Více se tlačí na to, že Daniel je vlastně zbraň. K násilí zde dochází velmi často a až ukvapeně. A ty dojemné a klidné scény jsou příliš klišé (v kempu s partou mladých lidí u ohně) nebo bratrské. Nechci zde kritizovat všechno, některé rozhovory mezi bratry byly krásné. Ale bylo toho moc a bylo to možná až moc jednotvárné.

Tím, že jste nyní na útěku, ztratíte možnost vytvářet silnější vztah k místu. Nevyvíjí se zde něco komplexnějšího a i postavy tak nějak přichází a odchází. Potkáte hodně postav a zapamatujete si jich jen pár. No a z těch pár nemáte bůhvíjaký pocit, že by do příběhu přinesly něco pořádného.

Bratři musí vyrůst

Příběh je sice uspěchaný a přehnaný, nicméně nedá se moc oponovat tomu, že postavy se vážně vyvíjí. Dobře je zpracován zejména Daniel a váš vliv na něj, kdy se z Daniela stane buď mladík, který je si vědom své síly a kontroluje se... nebo kluk, který nemá úctu k lidskému životu. A jelikož je Daniel důležitá postava, má hra rovnou 7 různých konců.

Vaše rozhodnutí mají smysl, zejména na vývoj Daniela

Je to vlastně příjemná změna oproti předchozímu dílu. Vaše rozhodnutí (i na první pohled nepatrná rozhodnutí) mají nemalý význam na zakončení příběhu. Právě závěr, kde vše vyvrcholilo, mě zaujal nejvíc a skoro jsem měl chuť si hru zopakovat. Na druhou stranu až na tohle ve hře nebylo moc věcí, které bych chtěl prozkoumat, což v prvním díle bylo.

Závěrem se sluší i říct, že ačkoli má hra příjemný audiovizuální styl, již se to trochu zajedlo. Bohužel nemůžete stále vařit ze stejného hrnce a i hospodský guláš se jednou zají. Na hru jsem se rád díval, ale WOW efekt byl nějak pryč. Přijde mi, že to trochu dokresluje celé vyznění hry. Málo nových inovací a novinek. Místo toho se hra snažila zaujmout blbostmi.