Magic Carpet: Magická posedlost

Hry řadíme do jednotlivých žánrů a každý z nich má své špičky. FPSka a jejich Doom, strategie a král Command&Conquer. Jednotlivá díla posuzuje v porovnání s ostatními z žánru, srovnáváme je, stavíme definice nejlepších vlastností, které by hra v žánru měla splňovat a podobně. V určité fázi se začnou jen naplňovat sloupce jako v továrně na konzervy a my jen bereme, posuzujeme a vyhazujeme. Copak to tu máme? Novou bojovku od Midway, nebo demo na střílečku od 3D Realms? Tahle adventura ale byla lepší než ta poslední. Ta pařba X je skoro stejná jak kdysi Y, ale má lepší grafiku a hudbu. Brr. Však to znáte. Bože a jak osvěžující je, když hru, co si nesete domů, nedovedete popsat jedním slovem. Člověk se vás zeptá co to je, vy se jen pousmějete a přemýšlíte, jaká zvolit slova, aby jste se k obrazu hry alespoň minimálně přiblížili.

A u Magic Carpetu byla ta volba zatraceně těžká. Totiž když vám někdo řekne „simulátor koberce“, asi vás napadne, že to bude pěkná blbost. Lidé si totiž často představují, že čím originálnější nápad, tím odfláklejší zpracování. Někdy se jim může dát i za pravdu. Kdyby se však dodalo že je to „simulátor koberce“ od Petera Molyneuxe, spíše se vám zastaví dech. Já když jsem se kdysi dozvěděl, že je něco takového na talíři, začal jsem mít opravdový strach. Patřím totiž k těm typů lidí, kteří hry sice mají moc rádi, ale zároveň si jimi nenechají vzít příliš velký časový úsek, aby jim neuniklo z reálného života více, než je nezbytně nutné. Čím lepší titul, tím větší vůli to chtělo. Jenže u Magic Carpeta jsem měl strach, že takovou zátěž prostě neustojím a rupnu. Moc jsem se bál, když jsem to spouštěl, dokonce jsem si ani nebral jídlo a pití k počítači, abych měl alespoň nějaký důvod odejít. Moje vůle byla nulová, natož pak pocit žízně a hladu. Bůhví, co by se asi jinak přihodilo, kdybych ten Magic Carpet tolik dní nehrál. Ale bohužel.

Jak jsem již podotkl, na svědomí ji má mág počítačových her Peter Molyneux, tenkrát ještě v čele rozrůstajícího se Bullfrogu ve svém nejlepším období. Sice si pod simulátorem představíme budíky a spleť tlačítek, v podstatě se tak ale hra dá definovat. S vlastnostmi si Bullfrogáci poradili moc dobře a let vám nabízí dokonalou svobodu pohybu a přitom má jízda své pevné zákony. Největším kladem však bylo prostředí, ve kterém jste měli tu čest letět. Dokonalý orientální svět vyvedený do těch nejmenších detailů. Veliké paláce, příbytky prostých lidí, divoká pobřeží a pláže. Do toho se nevtíravě linula skvělá orientální hudba s příchutí strachu a tajemna. Atmosféra hry je něco, na co se dá těžko napsat recept. Ta se prostě nad hru vznese jako duha po dešti, slunci a troše štěstí. Jak to ten Molyneux asi dělá, že osobitou atmosféru mají skoro všechny jeho hry? Magic Carpet nevyjímaje. Někdy sem si jen tak labužnicky poletoval nad krajinou a nasával orient. Moc by mne zajímalo, jestli tam ten Molyneux byl, protože na tohle nemůže lidská fantazie snad ani stačit. Když můžete ve hře dělat něco jiného, než co je jejím primárním úkolem a stejně vás to baví, posunuje ji to do úplně jiné dimenze. Jinak se pochopitelně bojovalo proti všemožným drakům a jiným potvorám, sbírali se takzvané many, které se pak použili pro stavbu paláce. Takto se musela obnovit celá říše zpět do její krásy a osvobodit ji od krutých tyranů .) Nikdy mne příliš nezajímal příběh, možná je to chyba, ale její ostatní aspekty mě dostatečně nasytily, než abych detailněji zkoumal zápletku. Hra se připravovala v té samé době co věhlasný Syndicate, koberec ve dne, agenti v noci. Zajímavé také je, že hra se měla původně odehrávat pod vodou a města v původním plánu počítaly s úplně jinou tváří. Sice nevím, co by tam tvořilo váš dopravní prostředek, ale buďme rádi za koberec. Myslím si, že kdybych měl pravý létající koberec doma, mohu vyhodit celý počítač do koše. A tenkrát, s kobercem virtuálním, jsem si myslel, že to mohu udělat se všemi ostatními hrami. A nemůžu říci, že bych se dnes nechápal.