Max Payne – noc s očima dokořán

Martin Sobola 2. srpna 2001

Dá se tomu vůbec uvěřit? Jméno, které po pět let plnilo rubriky preview je konečně v plné kráse kompletní a na dosah ruky! Stálo nám to všechno za to? Jsou všechny ty superlativy odrazem skutečnosti? Je doopravdy takový jak všichni čekáme? Byli jsme až na jejím konci a odpověď známe.

Žánr: akční
Minimum: Pentium 450 MHz, 128 MB RAM, 16 MB 3D akcelerátor
3D: ano
Multiplayer: ne
Výrobce: Remedy
Distributor: 3D Realms

Dá se tomu vůbec uvěřit? Jméno, které po pět let plnilo rubriky preview je konečně v plné kráse kompletní a na dosah ruky! Stálo nám to všechno za to? Jsou všechny ty superlativy odrazem skutečnosti? Je doopravdy takový jak všichni čekáme? Byli jsme až na jejím konci a odpověď známe.

Byla to jedna z těch nocí, kdy se opravdu vyplatí spát. Mraky obklíčily město svým ocelovým krytem, světla rozkymácených lamp tancovala zběsile po ulici a auta pod sněhovou pokrývkou už dávno ztratila svou tvář. Z hrozivého chorálu velkoměsta a agresivní vichřice se stále více probodávalo úpění policejních sirén. V tom sebou zatřásla ocelová konstrukce, a než sem se stačil v tom ohlušujícím burácení ohlédnout, pohltila špinavý vagón nadzemky nekonečná tma velkoměsta. Vítr, který obtékal zdi starých prašivých budov, promlouval skrz jejich trhliny a s mrazivým monotónem odříkával můj rekviem. A já jen seděl na studené podlaze ve třetím patře starého, prohnilého hotelu, zhluboka jsem vydechoval a přemýšlel, jestli to není naposledy. Hotel byl barák na spadnutí, vrak lodi, která ani nestačila vyplout, uvízlá uprostřed přístaviště chaotické aglomerace New York City. V tmavých koutech zbytky staré recepce či pokojů, jako náhrobní kameny své původní funkce, jako sochy bez očí svědčily křiklavé beznaději tohoto domu, této čtvrti, celého města. Stropem prosvítal narudlý reklamní neon, z něj se trousila voda do cihlového piedestalu, do útrob pekelného hotelu, kde smývala čerstvou krev nedobrovolných zákazníků. Budovu naplňovalo senilní žvatlání a bolestné naříkání dvacetiletých feťáků, kteří v katakombách sklepa prosili o milost své vlastní nitro. Do jejich halucinačního žalozpěvu na mě pod modří policejních majáků vycenily zuby nepovedené grafity odnaproti, pneumatiky aut se bořily do sněhu, jako když vám kopou hrob a zvuk bouchání dveří s nabíjením brokovnic se střídal v pravidelném taktu. Rány se zdvojnásobily těsně před tím, než už se pode mnou šermovalo tucet svítilen a těžkooděnci strojově cvičenými pohyby pokoušeli trpělivost hotelu a pročesávali jeho bezútěšné komnaty. Potřetí jsem překročil práh svých možností, sundal jsem ruku z prostřeleného ramene a vyklopil jsem do sebe pár pochybných prášků proti bolesti. Zavřel jsem oči když se do mne soukaly a snažil se tlumit projevy bolesti, aby se kužely policejních baterek ještě alespoň chvíli potloukaly na slepých místech. Když jsem oči otevřel, mé ruce už ležely na nabitých uzinách. Byl čas zmizet.

Jako hráč jste na vrcholu blaha, když se vám do ruky dostane bezchybná hra. Jako recenzent sdílíte stejné nadšení až do chvíle, než je čas napsat pár řádků do pranice. Zjistíte totiž, že vám ze zásobníku ubyla jakási sůl kritiky, kterou by se dal článek přichutit. A že je té soli tak žalostně málo, že možná dokonce opustíte slohový styl recenze za únikem k chvalozpěvu, je naprosto zdrcující. Hned ze začátku totiž musím podotknout, že takové koření jsem ze hry prostě nevytěžil, ať jsem se v rámci objektivity snažil sebevíc. Dokonce jsem se pro inspiraci i poptával známých, co měli možnost hru vidět, aby našli pár chyb, ale marně. Postavím se k tomu tedy čestně a řeknu vám na rovinu, jak se věci mají. Max Payne se zatraceně povedl!

Když hru spustíte, nedočkáte se žádné megalomanské animace, nýbrž skromného intra, kterému na získání vaší bedlivé pozornosti stačí pouze pár shotů ze hry a několik sekund. Není zapakována do obalů laciných magnetů, které se roztrhají a zahodí, ale lehce vás podráždí studenou vodou, do které se pak dobrovolně namočíte naplno. Hlavní menu se nese v podobném stylu a vaše očekávání lehce dráždí klavírní melodie, která podbarvuje ponuré pozadí, jehož jednotlivé části pochopíte až v pokročilejších částech příběhu. Nezbývá, než ustoupit od pomyslných melodií před filmem a roztáhnout závěs. Tutorial je sympatický, a i když není pro většinu z vás u podobných typů her zapotřebí, doporučuji ho projít, abyste pak do samotného příběhu mohli jít pevnýma nohama. Ten nám Max začíná vyprávět od chvíle, kdy se jednoho poklidného dne vrátil z práce a nestihl předejít tlupě zdrogovaných maniaků od zabití jeho vlastní ženy a dítěte. Již od tohoto momentu jste do příběhu zataženi ve vší intenzitě, protože namísto toho, aby jste s touto tragickou skutečností byli seznámeni prostřednictvím animace, či sterilního textu, můžete Maxe tohoto klíčového večera ovládat a budete to tak přímo vy, kdo otevře jen z části dveře z koupelny do ložnice a stane se svědkem brutálního aktu vraždy svých nejbližších. Budete to vy, kdo okusí tu oslepující bezmoc, zlobu a nepopsatelné zoufalství, které vás bude po celou hru motivovat. Jeho noční můra se stane i vaší a na vrchní podlaží vašeho domu nikdy nezapomenete. Seřídíte si s hlavním hrdinou tlukot srdce jako hodinky a stanete se Maxem Paynem.

Jediný, kdo vám zůstane po naprosté a totální psychické devastaci, je váš kolega a přítel Alex, který také jako jediný ví o vašem úkolu dostat se v utajení do srdce drogové mafie. I když se i mnohá preview dostala ve vyprávění příběhu dále, nebudu události příští prozrazovat, protože to už je dobrodružství každého z vás. Nicméně, jak se předpokládalo, scénář je nesmírně nabitý, působivý a nápaditý a tvrdím, že i ve filmovém průmyslu by za něj autoři utržili těžké peníze. Není přeplácán bombastickými zvraty ala Alfred Hitchcock, ale jeho příběhová linie se táhne uličkami originality a diváka (resp. hráče) drží přesně tam, kde potřebuje, to jest hluboko uvnitř. Max Payne, psanec na útěku a zároveň pronásledovatel newyorkského podsvětí. Scénář celkem precizně tvaruje i jeho charakterový profil, vybarvuje ho jako člověka, který rezignoval na jakékoliv požadavky od života, psychicky vyprahlou osobu, která se slepě žene za svým cílem a postrádá tu největší brdu, která vás při činech dělá slabé, zranitelné a smrtelné-nemá strach. Ten totiž pramení z obavy o věci, kterých si vážíte a ty už jsou pro Payna pryč. Muž, který nemá co ztratit a stává se tak extrémně nebezpečným. A v prostředí morální špíny a zrůdnosti newyorkského ghetta, které je navíc zaplaveno ohavně krutou drogou se mu postupně dostáváme do hlavy a přejímáme jeho ponuré pocity. Velice chytrý tah je Maxovo retrospektivní vyprávění celého příběhu, které je časovým odstupem zbaveno jeho osobitých emocí a je tedy na vás, aby jste se s tím po všech stránkách vyrovnali a identifikovali. Já osobně jsem se nechal natolik strhnout, že jsem ze hry nedokázal vyběhnout až do grandiózního finále.

Jestliže má pak hra dobrý scénář, engine mu vdechne život. Jak je již delší dobu známo, používá engine Max-FX, který byl matčinou Remedy vyvíjen speciálně pro tento titul a můžu vám říci, že to bylo provedeno s doslova Maximální precizností. Je svižný, rychlý, flexibilní, inteligentně navržený a propracovaný do nejmenších detailů. Kamera sleduje Paynovi záda a snaží se být velice ohleduplná k co největší viditelnosti okolí i zaměřovače, ačkoliv je pravda, že se při prvních akcích musíte se systémem trochu sžít. Například klečet a snažit se zaměřit nad sebe je trošku krkolomnější kousek. Avizovaný systém dvou kamer byl propagačně trochu přeceněn, druhá kamera v podstatě slouží jen k zachycení jakýchsi předem-připravených scén, jak to bývá u mnoha her, nebo k detailnímu zpomalenému pohledu umírajícího padoucha (popřípadě Maxe ;) Dostávám se tak k jednomu z mnoha stěžejních prvků hry a sice zpomalení času. Tento nápad a jeho finské zpracování považuji za nejgeniálnější věc, která se v akčních hrách objevila za posledních pět let. Věděl jsem, že se Remedy chce inspirovat filmy Johna Woo (Operace: Zlomený Šíp, Tváří v tvář, M:I 2) a jeho mistrovským režisérským stylem, ale stále mi dost dobře nebylo jasné, jak to chtějí provést, aniž by to neomezilo hráčovu svobodu pohybu. Nejen, že se nic takového nestalo, ale rejstřík našich pohybových schopností se tím znásobil hned několikrát. Modelová situace: vybíhám doprostřed uličky, kde je z každé strany ozbrojený borec. Rychle startuji nalevo a za běhu do jednoho vysypu půl zásobníku z Desert eaglu. Slyším jak vypustí svůj smrtelný křik a za běhu mačkám klávesu pro zpomalení. Max ve zpomaleném „Matrix“ módu skáče proti němu, za letu se pohodlně otáčím a už vidím kulky druhého nepřítele jak mne míjí těsně nad břichem. Stačím zamířit a ještě když padám na záda k zemi pouštím nad hlavou padající mrtvoly další dávku do nepřítele naproti. Přesně sleduji jak se mu zarývá do krku a v tom vyprší můj zpomalený čas, zbytek kulek následuje již v klasickém režimu a to do již přesně zacíleného místa. Borec padá. Vidím, že v navazující místnosti se blíží další gorila. Všimnu si bedny uprostřed jako možného krytí a volím zpomalený boční úskok s brokovnicí. Jakmile se vznáším do vzduchu, míjí mne kulky a drolí sloup přede mnou. Dávám si čas a pečlivě zamířím. Když začínám klesat vypálím své hejno, které se pomalu blíží k padouchovým důležitým orgánům. Skočím již v klasickém čase přesně za onou bednou. Kulomet zlosyna se nezastavuje a prošpikovává fofrem mé krytí. Jakmile doláduji brokovnici, odrážím se opět do pomalého bočního letu. Bum. Ani škrábnutí a mafián mrtev. A takovýchto situací bych mohl psát nekonečno, paralelně s procházením ve hře. Sami si totiž rozhodujete, kdy je potřeba zpomalený čas a stáváte se tak režisérem bravurního tance akčních kreací. Jako skvělý taneční parket poslouží i architektura levelů, která se nevyznačuje prázdnotou, ale spoustou prvků pro vaši krvavou improvizaci (sloupy, stoly, bary, zhroucené zdi, sochy). V posledním levelu je dokonce moderní vestibul, který jakoby z oka vypadl Matrixovské hale, kde začínal Neo a Trinity svůj boj za záchranu Morfea. To je například jedno z mnoha míst, kde je přestřelka doslova uměleckým požitkem. Zpomalení posledních chvil nepřítele pramenící přímo ze hry se používá hlavně na začátku, jeho frekvence je velice rozumná a pokud už se nahodí, je to při pohledu na toho posledního z bandy, takže nemějte nejmenší strach z nějakých rušivých prvků. Zmínil-li jsem ale Johna Woo, jeho vliv na tuto hru zdaleka u zpomalených záběrů nekončí. Záběry onou druhou kamerou jsou povětšinou vedeny jeho charakteristickými tahy, zabírají jeho typické úhly, a scénář časového okolí bojových scén je jím také poznamenán. Konečně jsem zjistil, jak snadné je být hrdina akčního filmu.

Engine zprostředkoval i vysoce reálné prostředí New Yorku, sahající od stanic metra, přes zapadlé uličky, starý gangsterský hotel, přístav, až po nejmodernější budovy a pohyb v závratných výškách. Z každého zákoutí hry číší sugestivní a originální atmosféra, která se nedá s ničím srovnat, ani k ničemu připodobnit. Viděl jsem dost her, ale tvář Paynovského New Yorku je opravdu hodně krvavá a lákavě depresivní. Je známo, že se finští tvůrci vydali na cestu do NYC, aby se nechali hojně inspirovat místním ovzduším a do výsledku se to hluboce vyrylo. Totiž snad ani samotná fantazie by na něco takového nestačila. Když pak pronásledujeme postřeleného padoucha na střeše nadzemní dráhy, nebo utíkáme v explodující restauraci, máme pocit, že nic víc už nemůžeme chtít. Do dění uprostřed monitoru vás vtáhne i síť skvělé zvukové kulisy, přesně vystihující to, co ta která lokace potřebuje. Závan spolupráce s 3D Realms poznáme i v okamžiku, kdy z automatů vyskakují chipsy a coly, po průstřelu roztomile čůrající, zapínáme televizi, rozstřelujeme hydranty, splachujeme záchod. Všechny areály, které uvidíte, staví pro důkladný příběh ty nejlepší kulisy.

Co se týká zbraní, máme je seřazeny do čtyřech kategorií po třech kusech: pistole, brokovnice, samopaly a výbušné zbraně. K tomu jeden sniper, tyč a baseballová pálka. Celkem tedy patnáct zbraní, originální plody New Yorkského podsvětí a slušné řeznické nádobíčko.

I když v Maxovi hudba nezní příliš často, taktéž do celku hry skvěle zapadá, nepoužívá příliš agresivních motivů, avšak o to více skóruje. Její řidší použití je dle mého názoru přesně vypočítaný postup za účelem vyostření kontur vaší osamělosti a deprese.

Hře bývá občas vytýkáno, že není nikterak dlouhá. No, skládá se ze třech částí, každá z nich má asi osm kapitol, plus dvě malá překvapení. Odhady se tentokrát trefily dobře a 12 hodin čistého času u průměrného hráče (s průměrným počítačem) se dají jenom podepsat. Ať už je to pro vás málo, či moc, podle mého by natahování hry příběhu moc neprospělo a i když je mi líto, že sněhová bouře v New York City už pominula, nic bych neměnil. Příběh je navíc tak chytře napsán, že jeho druhé projití může být ještě zajímavější a odkryje fakta a detaily, které byly před tím pečlivě skryty a které jsme schopni objevit až po finálním rozuzlení. Navíc je hra prošpikována tajnými prostory (dokonce už v tutorialu :), které určitě stojí za to odkrýt. Když už jsem se otřel o hardwarové nároky, dá se souhlasit i s oficiálními doporučenými požadavky, já osobně jsem hru testoval na Duronu 700 Mhz, 256 MB RAMs GeForce 2 MX a v rozlišení 1024x768 s medium detaily šla hra velmi dobře.

Jediná nevýhoda a pomyslné kritické koření je absence multiplayeru. Měl bych si teď na tom asi pořádně smlsnout, ale na druhou stranu si říkám, že když to nikdo nevytýká adventurkám, nebudu se o to, vzhledem k silnému příběhu, opírat ani u Maxe. Neopomenutelná je přítomnost bohatého level-editoru a programu na tvorbu vlastní postavy.

Titul mi vyrazil i ten poslední zbytek dechu, který mi zbyl po vyčerpávajícím běhu s cédéčkem na domácí metu. Pečlivě jsem si před jejím příchodem doma uklidil, vyčistil myš, vypigloval monitor, umyl klávesnici a nervózně pobíhal sem a tam, protože jsem čekal naprostou, ale naprostou pecku. A ono to bylo ještě lepší.Nezavřel jsem tu noc oči. Nepustila mne. Musel jsem jít dál a dál, až mi svítání přineslo její konec. Určitě se na hře najde nějaká chyba, kterou jsem nezmínil, ale prosím Vás, nenechte si Maxe Payna utéci. Takhle totiž vypadají legendy, které přehazují vyhybky herní historie. Lidé, kteří nestárnou, vypadají jako Max Payne.