Medal of Honor – žhavý jako afghánské slunce (dojmy)

Po prvním průkopníkovi nových ložisek, kdy Infinity Ward přišli s Modern Warfare a potažmo po zlé partičce z Battlefieldu, přichází tento trend ve velkém. Ano, moderní konflikty se začínají hráčům zapisovat do hlaviček, respektive prostřednictvím hlaviček dále do ploten našich disků a komunita se raduje. Koho ostatně bavilo posedmé v další hře nabíhat na bunkry v Normandii? S trochou sarkasmu bychom mohli za tento posun poděkovat bývalému prezidentovi USA, ale to už raději tento odstavec ukončím.

Afghánský Black Hawk Down

Medal of Honor taktéž vyměnilo válečné kulisy a s restartem série se převléklo do khaki barev Afghánistánu, kde se celá hra ponese v duchu dvoudenní fatálně neproplánované mise očima osamocené a přečíslené jednotky.

Byl jsem přisazen k monitoru o velikosti, že bych se na něj sám vešel 1:1

Takže žádná encyklopedie globálních konfliktů na pěti kontinentech. Je to na škodu? Na to se mi pokusila odpovědět novinářská verze hry, kterou jsem měl možnost odehrát přímo v pražské centrále EA Czech. Obsahovala tři mise z plné hry, které prezentují dění samozřejmě třikrát jinak.

Byl jsem přisazen k monitoru o velikosti, že bych se na něj sám vešel 1:1 a i když neříkám, že bych se v něm pohodlně vyspal, podívaná to byla opravdu VELIKÁ. Do ruky gamepad od Xboxu a šup šup. Jako myšímu člověku mi dělalo tu větší, tu menší problémy si na tato mířidla zvyknout, ale po chvíli už jsem si užíval atmosféru pouštního prostředí na plné páčky.

Před vstupem do mise na hráče čeká neinteraktivní ingame filmeček z vlastních očí, ze kterého hra plynuje přejde v hru. Musel jsem dát za pravdu režisérům, jelikož výrazné pohupování a motion blurem podpořené otáčení kamery vtahovalo do dění stejně jako skvěle namluvené dilogy jednotky a atmosféra si diváka jenom ovíjela okolo prstu. Jen ještě pochytat ty vojenské zkratky. BAA, NMC, SAM, LZ, Roger?

Nová cesta skrz

Když se vydáte do podobné pouštnědominantní země jako je tato, připravte se na sníženou viditelnost. Všude kolem poletuje písek a v kombinaci s ostrým sluncem nikoho nemůže překvapit, že je místní móda taková, jaká je. Teda až na ty Kalashnikovy. První co, tak se v pěšince kolem kopcovitého terénu snažíte krýt, kde to jen jde, a rozesílat spršky na různé zakuklence v nejbližším okolí. Na vyklánění jsem nenarazil a samotný krycí systém jsem ve hře ani nehledal, ale vězte, že bez úkrytu jste do pár sekund mrtví.

Ovšem nejpříjemnějším překvapením celého hraní byla jednoznačně destrukce prostředí. Nejenže protivníkův plechový úkryt nebyl pro mou M249 žádným problémem, ony šly bořit i celé zdi! Pěkně kámen po kameni. Stačilo se chvilku dívat na špatnou stranu a z vašeho nedobytného krytu napravo zbylo pár přízemních kamínků a můžete směle loadovat poslední pozici. A co teprv medicína RPG, no jéje. To mizí na jeden zásah stěny domů jako tabulky belgické čokolády.

Vůbec obtížnost mi přišla značná. Ať už to bylo Xboxem nebo ne, hra vodit za ručičku nehodlá a to je jenom dobře. Máte sice na monitoru ukazatel, kde se zrovna nachází naše jednotka, ale jinak pomocníky nečekejte. Bez zamíření se nedozvíte ani počet nábojů a nějaké minimapy s velkou červenou šipkou v rožku se nemusíte bát. Zdraví se pak doplňuje samo v krytu, ale to už dneska asi nikoho nepřekvapí.

Theatre Of Warfare

Velkým neduhem a zároveň obrovským trendem je podle mě linearita podobně koncipovaných akcí. Pocit, že jdete jen úzkou (i když setsakra efektní) kulisou kupředu a okolo vás se odehrává celý svět, je častým průvodním jevem dnešních stříleček. Nemůžu říct, že by mě tento pocit u MoH opustil. Stejně jako MW2 to umí bezvadně maskovat, ale i tak nemůžete sejít z cesty nebo se dokonce ztratit. I když hrajete na poušti.

Scripty pracují pěkně, nepřátelé nabíhají a kryjí se v normách kodexu pěkně napsané AI, a dovedou slušně potrápit. Občas se můžete dostat do cyklu, kdy sice máte možnost zabít obsluhu donekonečna štěkajícího kulometu, ale dokud se neposunete, tak hra dodá novou.

Příslušníci ozbrojených sil pode mnou ani nestíhali přemýšlet, jakým kalibrem že je to krmím

Pokud vám zrovna do rány nevleze kolega z týmu, nemusíte se bál, že byste trefili někoho, koho nemáte. Alespoň v novinářských misích byly všechny vesnice zásadně 100% evil a civilisté se vystěhovali někam do zemí s vyšším ekonomickým růstem.

To by byla zevrubná analýza asi půlky naplně. V jedné celé misi jsem usedl za kanón na podvozku Apache a kropil celou situaci seshora. Hra pro tuto příležitost dostala luxusní grafické efekty, kdy se celá scéna rozpixeluje a příslušníci ozbrojených sil pode mnou ani nestíhali přemýšlet, jakým kalibrem že je to krmím. Jen teda ragdollovali dosti podivně. Oproti tomu sniperovací mise nabídla obrovskou panoramatickou scenérii, několik módů vidění a především asi dvousekundový impact, než si kulka přes kilometr dlouhé údolí našla svou oběť. Mňam.

Stíháme?

Graficky i příběhově to vypadá velmi slibně, pohled zevnitř elitní jednotky hodinu po hodině se sám o sobě rýmuje se slovem atmosféra a proti hlavni plné písku ani nemohu nic namítnout. Plná verze jde někdy v těchto dnech do lisovny a hra samotná má své vývojové období odklepnuto. Datum vydání je pevně stanoveno na 15.10. 2010 a na Doupěti můžete čekat recenzi o pár dní dříve.