Osudy lidí živořících po jaderné válce v tunelech moskevského metra ještě nejsou u konce.
Od prvního dílu série (Metro 2033) očekávali někteří hráči trochu naivně otevřený svět, jako nabízel Stalker. Jistě, obě hry byly zasazeny do světa zničeného jadernou katastrofou, obě měly na svědomí ukrajinská studia a obě čerpaly z knih ruských autorů. Jenže zatímco Stalker lákal rozlehlým okolím černobylské elektrárny, Metro 2033 budovalo temnou atmosféru v lineárních tunelech moskevského metra.
Last Light není o zběsilé akci, ale v první řadě buduje nádherně ponurou atmosféru boje o přežití
Proč to zmiňuji? Protože Metro: Last Light opět představuje přímočarou střílečku (s trochou plížení) z prvního pohledu, která není až tak úplně vzdálená sérii Call of Duty. Pokud si tohle uvědomíte a nebudete po Last Light vyžadovat velkou herní svobodu, užijete si zábavnou akční hru, která rozbíjí stereotyp celou řádkou chytrých nápadů.
Last Light totiž není o zběsilé akci, ale v první řadě buduje nádherně ponurou atmosféru boje o přežití ve světě, který si pro sebe uzmula radiace, tma i ničivá lidská povaha.
Pykat za své hříchy
Příběh Last Light navazuje na špatný konec Metra 2033. V něm hlavní hrdina, Arťom, vypustil rakety a zničil rasu inteligentních mutantů jménem Dark Ones (Temní). Tedy, prakticky vyhubil. Jak se zdá, přežilo jedno malé dítě. Arťom dostává rozkaz jej najít a zabít, ovšem samotný hrdiny zmítaný zvláštními vzpomínkami se k tomu úplně nemá.
Ale co na tom záleží, protože dítěte se zmocní jedna z lidských frakcí obývající tunely moskevského metra – neonacisté. Začíná tak 9 hodin dlouhá cesta, kde se kromě pátrání po mutantkovi rozjíždí i další sled událostí, které mají ovlivnit celé lidstvo. Tedy vlastně jeho zbytky přežívající v tunelech.
Příběhová spirála
Příběh v Last Light není příliš překvapivý, ale rozhodně dokáže zaujmout a může za to i styl jeho vyprávění – prakticky všechny informace dostáváte z rozhovorů, deníkových zápisků a shrnujících předělů mezi jednotlivými kapitolami.
;
Spirála informací se tak postupně odmotává a díky skvěle vystavěnému prostředí a atmosféře se přistihnete u toho, že posloucháte i vedlejší rozhovory civilistů a vojáků. Občas je pravda otrava čekat, než se hlídky vyžvaní a následně opustí své stanoviště, abyste mohli pokračovat dál, ale jako celek to funguje dobře.
Zamrzí ještě fakt, že Arťom je ve hře nemluva, což je zvláštní, protože shrnutí příběhu na nahrávacích obrazovkách je předčítáno.
Z vlastních očí
Jak už bylo zmíněno, Last Light se hraje z pohledu první osoby, ale na rozdíl od podobných her si tvůrci vyhráli s animacemi, takže si opravdu připadáte, jako byste byli přímo ve hře. Když Arťom otevírá dveře, vidíte jeho ruku mačkající kliku, když se mu zamlží sklo plynové masky, otře ho a tak podobně.
Pocit, že jste tam, ještě zvýrazňuje samotné prostředí. Ať už jde o temné tunely, kde světlem z baterky odháníte mutanty, či nukleárními výbuchy zničený povrch, ze všeho přímo sálá pocit nebezpečí a smrti. Jak jsou poté uklidňující návštěvy v lidmi osídlených stanicích, kde můžete sledovat každodenní osudy přeživších civilistů.
Do toho skvěle padnou občerstvující nápady v podobě ekonomického modelu postaveného na munici vojenské třídy (dá se za ni nakupovat nebo ji používat ve zbraních), nutnosti si měnit filtry v masce (časový limit vidíte na hodinkách) a hlídání si stavu akumulátoru. Atmosféra prostě hraje prim.
Tichý (i hlasitý) zabiják
Pokud vás uvězní ve svých osidlech, ani si neuvědomíte, že ve své podstatě Metro: Last Light nepředstavuje nijak převratnou hru. Přestřelky s lidmi jsou ještě zábavné, to samé už tak neplatí u mutantů, kteří vydrží zbytečně moc zásahů.
V porovnání s prvním Metrem je Last Light o něco přímočařejší, ale na zábavě to neubírá, spíš podle mého naopak. Zmínit musím upravený systém plížení, které se tak nově stává velmi platnou taktikou v lidskými protivníky osídlených lokacích.
Jen musíte překousnout fakt, že ve jménu zábavy jsou lidé hodně slepí, takže stačí zhasnout světla/vyšroubovat žárovku a můžete jim proklouznout prakticky před nosem. Nicméně se aspoň cítíte jako nelítostný predátor, který potichu klouže tmou a láme vazy (omračuje protivníky) na počkání.
Krásná, ale nevyladěná
Mnozí hráči čekali na Metro: Last Light kvůli vizuálním hodům a dočkali se. Hra prostě vypadá skvěle. Na Doupěti sice často zmiňujeme, že grafika není úplně to zásadní, ale v případě Last Light dodává atmosféře hodně.
Detailně vymodelované stvůry vypadají nechutně a dokáží vyděsit, skvělá práce se světlem a částicovými efekty oživuje lokace a dobře vypadají i modely lidí, i když mají možná moc lesklou pokožku. Ale to je jen detail.
To už se nedá říct o slabší optimalizaci, kvůli které v některých misích padá fps nepěkně nízko. Narazíte i na větší příděl bugů.
- Úžasná atmosféra
- Pocit, že jste tam
- Skvělá grafika
- Arťom nemluví
- Mutanti vydrží zbytečně moc
- Špatná optimalizace
Ale navzdory tomu mohu Last Light jen doporučit, protože je podle mého podařenější a chytlavější hrou, než představovalo původní Metro 2033. A už to mělo něco do sebe.
